Jak jsme šikanovali Pepu

Pepa byl kluk v mým věku, milej, slušnej, uzavřenej a jemnej... až příliš pro některý lidi na dvorku. A měl další handicap - rodiče ho mezi nás nechtěli moc pouštět. Zkrátka se odlišoval, což na šikanu bohužel většinou stačí.

Bydlel v jednom z okolních paneláků, měl mladší ségru a hlavně (podle nás dětí) dost divný rodiče. Vlastně i podle mýho táty, kterej jim říkal "slušňáci" - což je teda trochu paradoxní s ohledem na fakt, že ta mladší ségra mluvila šíleně sprostě. Denní náplň táty slušňáka tehdy spočívala v každodenních výjezdech autem Českýho Telecomu - tedy známou, žlutou Felicií s nápisem a logem - a opečováváním zmíněnýho auta. Často i zametáním před garáží. Občas všechno přišla na dvorek zkontrolovat jeho důležitá manželka a sem tam pustili ven i svoje děti. Ty ale buď pomáhaly tatínkovi nebo jen koukaly a čekaly, až dokončí rutinu. Nicméně sprostá ségra nám ostatním nikdy nezapomněla sdělit, že její táta je teda NĚKDO, když jezdí s autem Českýho Telecomu.

Nikdy jsem neměla sklony k šikaně a normálně se bavila skoro se všema, kteří chodili ven - a to nás bylo tehdy na dvorku požehnaně. V nejlepších časech a za hezkýho počasí kolem dvaceti dětí, a když jsme se občas sešli všichni, důchodci v okolních panelácích už trpěli pořádným náporem decibelů a míčů v oknech. Prostě jsme si užívali klasický, devadesátkový dětství se vším všudy.

Mohlo mi být nějakých deset, jedenáct, když si jednou přišel hrát ven i Pepa. Vlastně jsem ho měla docela ráda, přestože se moc neprojevoval a pořádně jsem ho neznala. Ale pokud se náhodou objevil, dobře se s ním povídalo - hlavně když nás bylo na dvorku míň (jinak ho vždycky někdo překřičel). Překvapilo mě, jak je normální, podle rodičů bych čekala nějakýho náfuku, navíc když i jeho ségra se tak projevovala.

Na dvorek tehdy dorazila i Katka, holka stará jako já, která ale byla víc chlap než Pepa a vlastně i víc než devadesát procent kluků mezi náma. Což byl asi ten problém. Jeden čas jsem s ní hodně kamarádila, ale když nastal konflikt, neznala bratra (doslova, jak se vzápětí dočtete). Všichni jsme z ní měli respekt, jak po psychický, tak fyzický stránce, jelikož prošla letitým výcvikem svýho nevlastního, o pět let staršího bráchy, kterej ji pěkně dusil (a kterýho sme se všichni báli), což ji donutilo naučit se bránit. A podotýkám, že velmi účinně - moc si k ní nedovolil a ona navíc měla páky na to, něčím mu pohrozit, aby ji nechal na pokoji. Byla v jistým ohledu dost silná a to fyzicky, i když byste to do ní na první pohled neřekli. Nebyla vyšší ani výrazně tlustší než já (takovej průměr), ovšem svým způsobem vypadala statná (což asi dělala robustní kostra) a taková pevná, až svalnatá. No, narovinu, žádnej kluk netoužil se s ní prát a ona to věděla. Obvykle jí stačil všeobecný respekt ostatních, ovšem čas od času dostala potřebu na někom svoji sílu demonstrovat a samozřejmě si pro to vybrala "slabý kus". A tím se dnes stal Pepa.

"Čau Katko", mává na ni většina z nás, avšak ona bez odpovědi nahodí posměšný výraz a charakteristickým, zvýšeným, výrazným hlasem, jímž obvykle přivolává svýho psa, prohlásí na celej dvorek:" Aaa, Pepíček dorazil taky. Co se stalo? Maminka pustila ven? Ale nemusíš náhodou za chvilku domů pomáhat s nádobím?" Vteřinu panuje ticho, vyčkáváme reakci, jenže se nic neděje, Pepa mlčí, a tak většina propukne v smích, včetně mě. "Neumíš mluvit, debile?" nenechá se odbýt Katka. "Dej mi pokoj..." odvětí Pepa polohlasně, přičemž sedí na klepadle. "Abych tě z tý tyče neshodila", prohlásí výhružně a rázuje si to k němu. "Ten brzo spadne sám, neboj se", přidá se Leona. "Hahaha, blbeček", tlemí se Simona. "Se koukněte, jak tam visí, jak vopice", zařve Míra. "A v Chodově za rohem visí Pepa..." začne Franta takovou ošklivou říkanku, dodnes nevím, odkud to vzali, nikdy předtím ani potom už jsem ji neslyšela. "No co čumíš, abys fakt nespad, radši slez a utíkej domů", přidám se k tomu davovýmu šílenství. Nevím, co to do mě vjelo, ale cítím takovej příval adrenalinu a vzrušení, že si nedokážu pomoct. "A v Chodově za rohem visí Pepa s pinďourem", začne si zase prozpěvovat Franta, čímž ještě rozpumpuje už tak divokou "zábavu".

Pepa pořád jen sedí na klepadle a tváří se, jakoby nic z toho neslyšel a vůbec se ho to netýkalo. "Co idiote, nechceš se jít domů učit?" posmívá se Katka. "To bys měl, blbečku Pepíčku, abys nedostal zaracha", doporučím mu. "A v Chodově za rohem visí Pepa ..." "S pinďourem!", zařve na celej dvorek Milan a my se zase všichni válíme smíchy. "S čů*ákem!" huláká Katka. "Pepo, pojď domů", přeruší naši salvu, kdy všichni sborově skandujeme "V Chodově za rohem", najednou jeho mamka a dvorek v momentě ztichne ani nedutá. Trochu se leknu, že to slyšela, i přes všechnu euforii si moc dobře uvědomuju, že děláme něco ošklivýho. Ale buď nic nepochopila nebo to nechtěla řešit. Pepa seskočí z klepadla a za další sprchy nadávek a posměšků zaleze do baráku. Najednou jsem ráda, že už šel domů.

Taky za chvíli jdu. Když sednu sama do pokojíku, za pár minut ze mě vyprchají poslední zbytky adrenalinu a dostaví se výčitky svědomí. Koukám na protější panelák a znova si přehrávám ty scénky, slyším všechny nadávky a taky slyším sebe, co říkám. Proč jsem se k nim vůbec přidávala? Dyť to bylo tak hnusný! Pepa je fajn kluk, když už jsem se ho nezastala, proč sakra jsem mu ale musela nadávat taky? Přišlo mi najednou hrozně líto, jak tam seděl na tom klepadle, úplně sám a vůbec se nebránil. Jenže jak se mohl bránit, vždyť jsme proti němu stáli úplně všichni!

Úplně ukázkový příklad šikany a psychologie davu jak z učebnice. Někoho by možná mohlo zmást, že hlavním agresorem a v tomto případě i fyzickým, byla holka proti klukovi. Jenže i to zmíněné fyzično je většinou otázkou hlavně psychiky, protože i když jsem řekla, že Katka disponovala jistou silou a svaly, leckterý kluk by ji přepral a troufám si říct, že i Pepa, kdyby se trochu snažil. A ano, posléze už proti Pepovi nestála jen ona, ale i dalších deset lidí, s nimiž by nic nezmohl, jenže zde by se v ideálním případě měl uplatnit jeden fenomén. Můj kamarád mi kdysi vyprávěl krátkou bajku:

Stojí dva vlci u rybníka a jeden si zoufale zacpává uši: "Slyšíš, kamaráde?" běduje. "Tohle tu mám každou noc, každičkou, chápeš? Nemůžu vůbec spát, už nevím, co dělat", ukazuje na kameny u vody obsypané stovkami kvákajících žab. "Nadávám jim, vyhrožuju, dokonce už i prosím, ať přestanou kvákat, že to je šílenej řev, ale nic nepomáhá. Smějou se mi do obličeje a vždycky ještě přidají. Všechny bych je zakousnul, jenže ani to nemůžu. Zabiju pár, ostatní naskáčou do vody a další noc to bude nanovo. Co mám dělat, co jen mám dělat?" "Počkej", podrbe se kamarád na hlavě, "to je jednoduchý." "Jednoduchý?!" vytřeští oči utrápený vlk. "Jo, však uvidíš, pojď si támhle sednout, ať na ně dobře vidíme, a dej mi chvilku." Udělají, jak řekl a náš vlk pořád běduje: "S tím nic neuděláš, zkoušel jsem všechno, je to marný." "Pšt, neruš." Kamarád několik minut jen sedí a soustředěně pozoruje kvákající sbor. Načež vezme do ruky kámen a mrští jím po jedné žábě. Ta se skácí mrtvá, ostatní naskáčou do vody a je klid. "Vidíš?" "Co vidím? Zabil jsi jednu žábu, co myslíš, že se stane nejpozději zítra? Vylezou a všechno půjde nanovo." "Nevylezou." "Jak to můžeš vědět?" "Prostě vím... Víš co? Přijdu za týden a ty mi řekneš, kolikrát vylezly." "Ts, vůbec chodit nemusíš, ti řeknu hned, kolikrát vylezou." "Ne, dáme týden a pak přijdu", trvá na svém kamarád. "Dobře, jak chceš..."

Po týdnu se tedy sejdou a náš vlk jen září. Vyspaný, spokojený, veselý. "Koukám, že se ani nemusím ptát..." "Nemusíš, kamaráde, nemusíš, díky za to, jak jsi mi pomohl. Nevylezly ani jednou, mám konečně klid. Ale řekni mi - co jsi udělal, jak jsi to udělal? Vždyť jsi zabil jen JEDNU žábu." "To stačí." "Ale jak to?" "Zabil jsem vůdce..."

No, Pepa by býval nemusel Katku hned zabíjet, stačilo ji jen pořádně zmlátit. A nebo se mohl aspoň jeden z nás k němu přidat a pravděpodobně by se přidali i další. Jenže oba kroky si žádají velkou odvahu, kterou v tu chvíli nikdo z nás neměl.

Naštěstí v tomto případě se šikana nemohla rozvinout do obludných rozměrů, poněvadž po zmíněným incidentu chodil Pepa na dvorek ještě míň, pokud vůbec, už si to moc nepamatuju. Jen vím, že jsem si slíbila, jak se ho příště zastanu, ale nedostala jsem příležitost. Další taková davová psychóza už v jeho případě nepropukla. Nebo možná přišel vždycky jen za nepřítomnosti Katky, nikdo jiný totiž neměl valný zájem ho dusit. Kluci ho radši přibrali do party na hokej nebo jsme hráli všichni vybiku, i když mu to moc nešlo...