Šikana na dvorku - část druhá

O tom, jak si Katka vybrala další oběti, jak mocná čarodějka je obyčejná psychologie a taky o tom, že holky dokážou být mnohem zákeřnější než kluci.

K napsání tohoto pomyslného druhého dílu mě inspiroval jeden diskutující, pro něhož šikana rovná se hrubé, fyzické násilí páchané opakovaně na jednom člověku. Což je samozřejmě pravda, ovšem v případě šikany se jedná o mnohem složitější jednání se spoustou typických mechanismů, z nichž fyzické násilí bývá jen vrcholek ledovce (a navíc k němu v řadě případů nemusí vůbec docházet).

Pro ty, kteří nečetli předchozí článek - hlavní postavou naší skupiny, dětí na dvorku, se stala Katka, tehdy deseti až dvanáctiletá holka vyrůstající pod tlakem staršího, nevlastního bráchy, která si čas od času vybrala nějaký "slabý kus", aby si na něm vybila svou agresi. Párkrát jsem jí při tom bohužel asistovala...

Situace, kterou vylíčím dnes, začala poměrně nevinně a jinak, než v případě Pepy. Hráli jsme na policajty a zloděje, naši oblíbenou hru, kdy každý chtěl být vždycky zloděj a nikdo policajt (zajímavý). Nucenými policajty (protože Katka si to vyřvala) se nakonec stal Bohouš, Pavel, Pavlova ségra Lenka a dva bráchové - Emil a Vašek. Nás zlodějů bylo asi osm a všechno samozřejmě ti, který Katka považovala za kámoše - takže já, můj brácha, bráchův kámoš Tomáš, Simona a ještě asi další tři holky včetně Bohoušovy ségry Míši.

Nějakou dobu se normálně honíme po dvorku, jenže pak Bohouš s Katkou zaběhnou za roh jedný kůlny a vzápětí se ozve řev:" Aaaaaaau, co do mě kopeš, ty debile?!" Přiběhnu tam, sotva dech popadám, Katka leží na zemi a drží se za břicho." "Co se stalo?" zjišťuju. "To hovado mě skoplo na zem." "Jsi normální?" osopím se na něj. "Cože", vyjekne Bohouš, až mu přeskočí hlas. "Já sem jí nekop, jen odstrčil." "Co lžeš? A nauč se mluvit, ty vole", vyskočí Katka hbitě na nohy. "Ale fakt jsem ji odstrčil, bránil sem se, protože na mě skočila a začala mě škrtit." "To není pravda, proč bych tě asi škrtila, kreténe?" "Jo, proč by tě škrtila, kreténe", opakuje Simona. Bohouš celý zrudne:" Ale je to pravda", hlas mu přeskočí znovu. "Hahaha, aby ses nerozbrečel", posmívá se Katka. "Krávo jedna prolhaná!" Bohouš opravdu natahuje.

"Nevšímej si jí a hlavně neřvi, Bohune", prohlásí Míša rezolutně a je vidět, že chce bráchu podpořit, ale zároveň se stydí, že brečí. To ona nebrečela nikdy... ani jsem ji nikdy neviděla dávat najevo nějakou emoci nebo slabost - a to byla jen o rok starší než já a o necelé dva než Bohouš. On vlastně taky nebyl žádná bábovka, hrál hokej, občas se s někým popral, měl sílu... ale taky jednu zvláštnost - občas, když se domníval, že je na něm páchána křivda nebo v něčem prohrál, rozbrečel se. Nekontroloval svoje emoce, celý zrudl a dal tomu průchod. A Míša, jeho pravý opak, nikdy nevěděla, jak se k tomu postavit. Většinou ho okřikla, ať nebrečí, ale bylo jasný, že ho má ráda a nikdy se nepřidala k nikomu, kdo se mu vysmíval. Jako třeba dnes.

A já? Postavím se, ze svého pohledu logicky, za Katku. Situaci jsem sice neviděla, jenže ona byla tehdy kámoška, jako "zloději" jsme se ocitly na stejný lodi a rudnoucí otisk na Bohoušově krku jsem nevnímala. "Já sem to zahlíd", ozve se najednou ´policajt´ Pavel: "a fakt na něj skočila". "Jooo, to by moh říct každej a můžu ti věřit, ale nemusim..." odbydu ho. "Hovno si viděl", odsekne Katka. "Jo, hovno", opakuje zase Simona. "Fakt odvaha, napadnout holku a ještě do ni kopat", pouštím se do Bohouše. "Ale já do ní nekopnul", brečí už naplno. "Uřvánek, uřvanej", skandujeme se zloději a ohromně se bavíme. "Pojď domů", táhne ho Míša za ruku. "Nech mě bejt", osopí se na ni. "Všichni ho nechte bejt, pojď hrát fotbal", pobídne Bohouše Pavel. "My jdeme taky", přidají se bráchové Emil a Vašek. "Pojď, Lenko", mávne Pavel na ségru. Spor vypadá u konce, moudřejší ustoupí. Nebo ne?

"No jo, uřvánci si budou soukromničit a co tam bude dělat Lenka? Lenka plenka podprsenka přece nemůže hrát fotbal, dyť se koukněte, jakou má prdel", stoupne si Katka ke zdi s namalovanou bránou a předvádí Lenku. "Ale vlastně do brány by mohla, tou svojí prdelí třeba něco chytí." "Ty jdi už do prdele, krávo", odsekne jí Lenka. "Hahaha, Lenka plenka podprsenka", afektovaně se směje Simona. "Všechno opakuješ jak pitomá, neumíš nic vymyslet, dementko?" "Hele, plenko, podprsenko, abych ti nedala pěstí", přiskočí k ní Katka. Lenka instinktivně couvne. Ač starší a o hlavu větší, bojí se jí. "Aaaa, podprsenka je podělaná strachy?" posmívám se. "Dejte nám už pokoj!" zařve Vašek. "Ty drž hubu, tlusťochu...", přikročí teď Katka přímo k němu. "Vašek šašek, Vašek šašek", začnu skandovat a Simona ještě s dalšíma se ke mně přidají. "To je dobrý", uznale na mě kývne Petra. "A co teprve Emil debil, Emil debil?" S tím Emilem - debilem jsem trochu váhala, Emil se mi líbil... ale co, řekla jsem si pak, na dvorek stejně moc nechodí a nebavím se s ním, žádná škoda. Za tu srandu to stojí. A jeho brácha Vašek mi dycky přišel divnej. Blbě se smál a měl hloupý řeči. S Pavlem a Lenkou jsem taky nikdy nekamarádila, nechodili moc ven a Pavel byl sice celkem fajn, ale ona mi přišla nafoukaná a věčně taková otrávená. Bohouše jsem z nich měla nejradši, býval hodně venku, takže jsme se znali dobře a věděla jsem, že je správnej - jako jeden z mála kluků mi půjčoval hokejku a nechával mě hrát. Takže jsem svoje útoky nesměřovala na něj, ale na ty čtyři.

No, když to shrnu - fotbal ani nic jinýho jsme je hrát nenechali. Furt jsme pobíhali okolo, nadávali jim a posmívali se. Oni se to sice snažili vracet, jenže nedokázali vymyslet nic, čím by se nás dotkli, takže jsme po nějaký době získali převahu. Strefovali jsme se hlavně do jejich vzhledu a slabých stránek, což, zcela logicky, bývá nejvíc nepříjemný. Až natolik, že se dokonce několikrát sebrali a odešli si hrát jinam, mimo dvorek, jenže my je všude zase vyhmátli a nedali pokoj a nedali. Po pár hodinách Emil a Vašek odešli zdeptaný domů. Od nás postupem času odešla jedna holka, mýho bráchu a jeho kamaráda už to taky nebavilo, takže jsme zůstaly já, Katka, Simona a maximálně ještě Petra, ale to už si úplně nepamatuju. Jen vím, že početní převahu jsme v podstatě neměly a byly jsme samý holky. Tehdy mi ani nepřišlo na mysl, že když jsou holky v podstatě proti klukům, mohlo by se jednat o šikanu. Přece by nás přeprali a zmlátili, kdyby chtěli. Ale nezmlátili...

Pronásledovaly jsme je několik hodin úplně všude - kam se hnuli, tam jsme byly taky a s náma smršť nadávek. Všechno vyvrcholilo večer, kdy totálně vynervovaný utekli do jednoho baráku a my je tam na chodbě chytli. Brala jsem to jako konec, vyhrály jsme, nemají kam zdrhnout, nebrání se, už ani proti nadávkám se nezmůžou. Vlastně jsem se taky cítila unavená a nebavilo mě to. Simona ještě sice trojici počastovala pár posměškama, ale bylo vidět, že už by to taky nejradši zabalila. Ovšem ne tak Katka.

Přiběhla a se zlověstným úsměvem zařvala na celej barák:" Tak vás máme, sráči!" Ty tři "zajatci" i my tři zbylé pronásledovatelky chvilku nechápeme, co se má ještě dít. Kouknu na Bohouše, Pavla a jeho ségru a začíná mi jich být regulérně líto. Všichni úplně rudý v obličeji, hlavně Bohouš a vypadá, že nemají daleko do breku. Pokud ne dřív, teď už si situace vyloženě žádá přestat, jenže pro Katku je to snad teprve začátek. Silně zacloumá Bohoušem, který se absolutně nebrání, a hned na to mu vrazí takovou ránu do obličeje, až mu spadnou brýle. Ten se úplně sesype, třese se, brečí a když se shýbá pro brýle, dostane další ránu. "Seber si brejličky, kreténe - co, rozbily se ti? To je ale škoda." "Nechte už nás bejt!" řve hystericky Lenka a po tvářích se jí taky koulejí slzy. V tom se Katka rozmáchne a uhodí i ji. Udělá se mi ze všeho zle. Copak ona nevidí, že jsou úplně v háji? Proč je bije? To jsme přehnaly. Sakra, kam až to zašlo?! Simona jen stojí a blbě kouká, já taky. Nezmůžu se vůbec na nic. Co mám dělat? Co jen v tuhle chvíli dělat? Katka řádí jako saň, nikdo se nebrání, všichni jen čekáme, až to přestane. A pak přijde vysvobození.

Když se chystá uštědřit další rány, najednou do baráku vlítne Bohoušova máma, bere schody po dvou, v momentě je u nás, chytne Katku za mikinu a odtáhne. Ta se na vteřinu zarazí, což stačí k tomu, aby bylo její řádění ukončeno. "Co se to tady děje? Proč je biješ?" pustí se do ní. Zahlídnu zpoza schodiště vykukovat Bohoušovu ségru Míšu a v duchu jí blahořečím, že přivedla maminku. Stojím a vím, že vinu neseme všechny. Kdyby nám ta jejich mamka teď nafackovala, nebránila bych se, zasloužily bysme si to. "Voni nás provokujou", otlemí se po ní drze Katka. Vůbec necítí žádnou vinu! Snad si ještě myslí, že je v právu?! "Voni vás provokujou, jo?" paní vypadá šokovaně. "Já jsem teda slyšela a teď i viděla něco uplně jinýho. A ty jsi prej zdaleka nejhorší." Hodí pohledem po nás zbylých. Sklopím hlavu a  radši bych tu facku držela. Ovšem maminka evidentně není vyznavačka násilí, asi jí šlo hlavně o to odvést oběti do bezpečí, protože ochranitelským gestem jako kdyby je brala pod křídlo, mávne těm třem a odejde s nimi z baráku. Všichni pořád nahlas brečí, přestože je po všem.

I tento incident přispěl k tomu, že jsem postupem času začala Katku vidět reálně a čím dál víc negativně, až se jednoho dne naše vztahy vyhrotily tak, že jsme přestaly být kamarádkami (mírně řečeno). Definitivnímu přerušení kontaktů totiž předcházelo náročné období, kdy jsem se pod palbou Katčiny agrese ocitla já a několik mých nejvěrnějších. Ale to už si nechám na další článek.

Z čistě psychologickýho hlediska mi přijde až děsivý, jak se zde projevují a hlavně potvrzují úplně klasický stereotypy. Takhle zpětně je evidentní, proč byla Katka takový agresor - zažívala doma to samý od staršího, nevlastního bráchy a musela se naučit bránit a nedávat najevo slabost (čímž ji neomlouvám). Ke všemu určitě přispěl i emoční chlad její matky. Dále jsem se až po letech dozvěděla přímo od Bohouše, že jejich táta celou rodinu mlátil - naštěstí od něj maminka nakonec odešla. On i Míša byli chováním otce jednoznačně poznamenaný (on emočně labilní a ona naopak vydržela "všechno").

Se svým bráchou jsem se při vzpomínkách na dvorkové období shodla v tom, že jistých věcí, kterých jsme byli svědkem nebo se jich přímo zúčastnili, dodnes litujeme. Ovšem brácha pak povídá, že po delších úvahách dospěl k závěru, že i tento typ jednání je dětem bohužel vlastní a přirozený a jde o jakýsi proces učení se chování ve skupině, utváření postojů, zakoušení limitů a hranic, zjišťování, co ano a co ne. Podle něj by však tyto procesy měly proběhnout a také skončit někdy mezi osmým a dvanáctým rokem života, ideálně zkušeností dítěte, že šikana je špatná a jeho postoj k ní už je dále pevný a jasný. Lidé, kteří ve svém patologickém jednání pokračují i nadále, už nazývá duševními mrzáky. Souhlasím s ním, jen bych dodala a zdůraznila, že i v tom "přirozeném procesu" poznávání a zkoušení je důležité všímat si, KDE má kdo jaké hranice, kam až je ochoten zajít a jestli se u něj objevuje něco jako svědomí...