Tisíc a jedna noc XL: Dovolená

Noc na dlouhé cestě. Přemýšlím o sobě, Přemkovi, tátovi a životě za poslední týden. Noc, kdy se striktně snažím držet si odstup. Nepsané heslo zní: Když už vidíš, že neunikneš znásilnění, tak si lehni a aspoň si to pořádně užij. 

Sedíme ve vlaku, v kupé (naštěstí) plno lidí, protože jinak nevím, co bych dělala. Přemek vypadá, že spí, ale už mě tím neoblbne! Vždycky, když jsem se doposud byť jen minimálně pohnula, on se ke mně hned obrátil a buď blbě koukal nebo se zeptal, jestli něco nepotřebuju. Ať mě, sakra, nechá žít. Už opravdu lituju, že s ním jedu. Jenže couvnout jsem nemohla.

Byl to velmi náročný týden před odjezdem. Světe, div se, ale chodila jsem každý den na procházku do lesa a slézala kopce a do dalších zase šplhala a prostě jsem to všechno dělala jen proto, abych vybila ten šílený přetlak, který se mě zmocňoval vždycky, když jsem jen pomyslela na to, že pojedu s Přemkem na dovolenou. Nadávala jsem si do krav a hus, ale všechno bylo houby platné - týden se ukrajoval den po dni. Když jsem na tom byla psychicky úplně nejhůř, hopsala jsem z prudkého svahu a napadalo mě, že nejlepší by bylo spadnout a zlomit si nohu - že bych pak aspoň nemohla jet, ale nikdo by neřekl, že jsem srab. Vzápětí jsem se styděla za to, jak se rouhám a že se mi přece nic tak hrozného neděje. No, nestalo se vůbec nic, co by mi mohlo odjezd překazit, takže nezbylo nic jiného, než si prostě zabalit a odjet na nádraží. 

Doprovázel mě táta -.dokonce se plácl přes kapsu (na mámin nepřímý nátlak, nikdy by nic takového neudělal sám od sebe) a objednal celou drožku jen pro nás dva, abych měla s tím obrovským kufrem pohodlí. Můj otec se nikdy moc neuměl chovat před cizími lidmi a před mými kamarády a potenciálními nápadníky už vůbec ne. A co bylo hlavní - nikdy se o to ani nesnažil. Odjakživa si myslí, že je strašně vtipný a každý se jeho vtipům musí smát. No, problém je v tom, že většinu vtipů chápe jen on sám a lidi, kteří ho znají, už si na ty jeho řeči zvykli, ovšem ti cizí nerozumí. Takže jsou leckdy více či méně rozhozeni nebo dokonce uraženi jeho nevhodným chováním. 

Napjatě očekávám, jak bude probíhat setkání s Přemkem. Chvíli jen tak postáváme na nástupišti a už už to vypadá, že všechno dopadne bez nehody, táta v klidu, mluví normálně, spíš méně. Jenže za chvíli si začne se zájmem prohlížet Přemkovo zavazadlo a povídá: "Máš nějakou malou tašku - vešlo se ti do ní všechno, co potřebuješ?" A sakra! "Jo, já myslím, že jo", odvětí kluk nevzrušeně. "Bude tam teplo, tak nepotřebuju moc věcí." "Jó, dyť já to řikam furt, dvoje trenky a dvoje ponožky přece stačí. Stejně budeš nosit plavky." Přemek už kouká malinko zmateně a nejistě - to je přesně ten moment, kdy cizí člověk přestává tušit, jestli to táta myslí vážně nebo ne. I když teď je to asi ta lepší varianta... Protože si ještě moc dobře vzpomínám, jak jsme jeli s rodiči kempovat - bylo mi asi šestnáct - a táta tam chodil celých deset dní v plavkách, protože se přece chodíme často koupat do jezera, je teplo a navíc ušetří trenky. Producíroval se před lidmi jen v mini plavkách a ještě si pochvaloval. Takže snad lepší, když nabyde Přemek dojmu, že si můj táta dělá srandu - byť blbou. 

"A co věci na potápení? Potápíš se, ne? No, ploutve, brejle, šnorchl a tak? To máš ne?" "No, jen brýle a ploutve, šnorchl ne", odpovídá můj společník poslušně. "Hm, hm... ale plavat umíš, ne?" Ale ne! Radši bych se neviděla. "Jo, umim plavat", slyším Přemka, jak odpovídá zase tím svým nevzrušeným tónem. Já toho kluka miluju! Sice vypadá pořád malinko zmateně, ale v zásadě nedává nic znát. Svojí neutrální reakcí tátu úplně odzbrojil, takže už nepokračuje. Za chvilku přijede vlak, rychle se rozloučíme, Přemek mi naloží těžký kufr do vlaku (další malé, bezvýznamné plus) a jedeme.

Přes den to bylo ještě dobré, chvíli si povídáme, chvíli mlčíme, koukáme z okna, cesta pěkně ubíhá, pak pojíme něco ze svých zásob od maminek a zase si povídáme. Všechno je docela v klidu. Ovšem jak se začne šeřit, má naděje, že bych si mohla výlet užít, se rozplývá v prvním večerním oparu. On na mě každou chvíli upírá zraky v nějakém očekávání, a když se dvojice naproti nám k sobě přitulí, málem vyletím z kůže. Odmalička intenzivně cítím napjatou, křečovitou a nepříjemnou atmosféru víc než ostatní a všechno do sebe nasaju. A nebo to jiní lidé cítí stejně, jen se umí lépe obrnit. Tohle je pro mě vždycky hrůza. A i když Přemka nechci, není mi jedno, že se necítí dobře. A teď zrovna naprosto přesně vím, na co myslí a co by chtěl. Jenže já mu to splnit nemůžu. Co nemůžu....nechci!

Tak tedy zaraženě sedíme vedle sebe, on kouká před sebe, já teď pro změnu dělám, že se mi chce šíleně spát, přičemž jsem čerstvá jako už dlouho ne. Nemůžu se uklidnit, sezení začíná být nepohodlné, kroutím se na sedadle a nevím, jak se poskládat, aby se mi aspoň trochu ulevilo. A to nás ještě čeká přinejmenším patnáct hodin cesty. Jasně, mohla bych se natáhnout, v každém kupé je lůžková úprava, ale ležet se bojím. Stejně vím, že neusnu. 

V hlavě si přehrávám, jak jsme pár dní před odjezdem šli s Ninou, Norou a jejím klukem na skleničku vína a já tam dělala machra. Jo, Nora má přítele. Sama jsem se tomu divila, ale na univerzitě se s jedním seznámila, to nevyšlo, protože se s ním nechtěla hned vyspat, on ji podvedl, protože chtěl asi mermomocí sex, tak se s ním rozešla a chvíli na to si našla tohohle - Alexandra. Musím uznat, že Alex je celkem sexy, vlastně docela koukám, jak pěknýho kluka si našla. I když...sexy možná je, ale rozhodla jsem se ho utnout hned ze začátku, protože je mi jasný, že bude i pěkně sebestřednej a povýšenej (k ženám myslím). Takže na každé schůzce mu dávám stěru za stěrou a pěkně na něj útočím, ať si moc nedovoluje. On příliš nereaguje, pořád je nad věcí, někdy na mě i docela nechápavě kouká. No, asi nechce být hnusnej, když jsem Nory kamarádka, ale já ho stejně prokoukla. Ta povýšenost mu kouká z očí. 

Alex je shodou okolností Přemkův spolužák, ale prý se navzájem nemají moc rádi. Paráda, takže jsem se mohla pěkně rozjet. "Hele, chcete slyšet, co jsem udělala?" "Co?" visí mi Nora i Nina na rtech. "Řekla jsem Přemkovi, že s ním pojedu na dovolenou." "Ty jo, to je síla a vy spolu chodíte?" vyhrkne Nina. "Ne, proč?" opáčím. "A proč s ním teda jedeš?" pokračuje. "No, prostě chci někam jet a on se namanul." "Ty jo, to bych neudělala... a co když po tobě bude něco chtít?" "No, to Ello asi bude", přidá se Nora. "Hele, v pohodě, to mám promyšlený. Prostě mu nic nedovolím. A nebo ho přesvědčím, že se mu prostě líbí kluci", řehtám se na celé kolo...

Inu, teď mi vůbec do smíchu není. Přemek už zase pozoruje, jak se kroutím na sedačce. "Hele, tak si natáhni nohy, opři se támhle a dej si je na mě." A už mě za ně bere. No, to víš, že jo, vyděsím se a nejdřív se mu chci vší silou vykroutit, jenže vim, že to takhle nepůjde donekonečna. Co až budeme spolu sami na pokoji spát na manželský posteli?! Sakra! Hahaha, to bude sranda, tam ho, holka, zkus přesvědčit, že se mu líbí kluci. Podvolím se tedy, nechám ho, aby si přitáhl moje nohy na klín a objal je. Je to zvláštní, protože si nejdřív říkám, že to absolutně nevydržím, ale nakonec se cítím docela příjemně. Poprvé za celý den se ve mně rozlije klid a příjemné pocity. Dokonce natolik, že se přestanu na celou situaci soustředit a snad i na chvíli usneme. Ještě než se ponořím do tmy, vytane mi na mysl to šílené heslo se znásilněním. Samozřejmě, od koho jiného, než od Igora. Naše staré přísloví hlásá: "Když vidíš, že se znásilnění nevyhneš, lehni si a aspoň si to pořádně užij."