Ačkoli se sama řadím mezi pejskaře, stále mi zůstává rozum stát nad tím, jak se někteří z nich chovají. Ovšem pravda je, že vůbec nezáleží, do jaké kategorie se řadíme, ale jací jsme lidé...
Jdu lesem, sotva funím (inu, osmý měsíc je osmý měsíc) a ještě jsem za námi zahlédla asi padesátikilového retrívra. Sakra, to mi ještě chybělo. Zřejmě doba koronavirová má za následek to, že při hodinové procházce potkávám běžně asi tak dvacet velkých psů. Dnes mi je byl opět čert dlužen. S dvacetikilovým Benem na vodítku těkám očima sem a tam a hledám únikovou cestu. Rozuměj - únikovku, abychom se nemuseli s retrívrem střetnout, jelikož ten můj psí dědek si ani ve svých téměř třinácti letech nedá pokoj a neustále si musí s někým měřit síly. Malí, slabí nebo feny ho nezajímají (zkrátka, není srab), ale jakmile se v jeho blízkosti objeví něco stejné nebo ideálně větší velikosti, po pár vteřinách mu zničehonic položí hlavu na hřbet, což podle našeho kamaráda - cvičitele psů - doslova znamená: "Hej, kámo, jsi moje děvka" a už se mu vlívá do žil testosteron (nechápu, asi ho špatně vykastrovali). Jistě si umíte představit, že si to žádná z jeho obětí nechce nechat líbit a rvačka je na spadnutí. No a pokud se do sebe ti dva pustí, jsem prakticky bezmocná. Nemám zájem sbírat kousky Bena a vozit je na veterinu, protože ani na té nejlepší by jej už nemuseli dát dohromady. Pěkně si ho držím na postroji a krátkém vodítku. Což by za normálních okolností a páníčků stačilo, ovšem na to se nelze spolehnout.
Bohužel, mé obavy se naplní - padesátikilový retrívr za námi a páníčka nevidno, takže nejjistější bude ho vůbec nepotkat (ani jednoho). Zvolím možnost sejít z cesty do menší rokle, vyšplhat se nahoru a napojit na jinou cestu. Předpokládám, že to stihneme i v mém (jiném) stavu, jelikož ten pes zdá se být ještě daleko. Ovšem člověk míní... najednou dusot - retrívr se rozhodl s námi kamarádit. Není agresivní, to vůbec, jenže když se s vámi (Benem) rozhodne kamarádit padesátikilový samec, není vám to vždy úplně po chuti. Chytne mě trochu panika a říkám si, že pro zvýšení šancí Bena na přežití by bývalo bylo lepší nebrat si ho na vodítko. Retrívr poskakuje okolo nás naprosto nekontrolovaně, malá Dášenka (můj druhý pes) ho vyštěkává, aby bránila stále více nervózního Bena. Nevím, jak nezvaného návštěvníka odehnat, tak začnu hlasitě nadávat ve snaze tím vyvolat stále neexistujícího páníčka. Mezitím se snažím dostat Bena z dosahu retrívra, což je nemožné, jelikož ten se na něj doslova lepí a evidentně nechápe, že Ben si hrát FAKT nechce.
Zanedlouho se zpoza stromů vyloupne chlap se ženskou a já si chci oddechnout, že konečně je majitel na světě a učiní všemu přítrž. Jenže ten si v klídku vykračuje jakoby nic a je mu srdečně jedno, že nadávám a bojím se o svého psa. Čekám, že si ho zavolá, přidá do kroku, odchytne, prostě sakra, že něco udělá. Jenže nic se neděje. Pochopím, že "chytrému napověz.." a tohohle chlapa budu muset trknout. "Prosím vám, zavolejte si toho psa", zakřičím na něj. "A proooooč?" protáhne xicht. Protože je stejně dementní jako ty, mám chuť odpovědět, ale zvolím nakonec diplomatičtější větu: "Protože ten můj se často pere." "Tak je nechte, ať se poperou." Jasně, ty vole a kdo myslíš, že asi vyhraje - to tvoje padesátikilový hovado nebo můj dvacetikilovej senior?! Hlavně by mě zajímalo, jestli bys taky hlásal, ať se poperou, kdyby to bylo obráceně. To jsou tyhle lidi - když je výhoda na jejich straně, druhýmu se vysmívaj a dělaj machry, ale nedejbože, pokud je situace otočená. To jsou potom pos...ý až za ušima, kopou kolem sebe, vztekají se nebo pláčou a ostatní dokola obviňujou.
"Ale já nechci, aby se poprali, jsem těhotná a nemíním tady řešit nějaké konflikty." "Nebudete řešit konflikty", přijde ten blbec až k nám a snaží se chytit svého psa, což se mu ani na opakovaný pokus nepodaří. "Tak pojď, Maxi", prohlásí, když konečně slaví úspěch:" půjdeme pryč, když je paní hysterická." "Jo, jsem hysterická a mám na to nárok", prohlásím, bafnu psy a odcházím.
Napadá mě, kdo by byl hysterický, kdybych s sebou například měla pistoli a řekla: "Dobře, necháme je, ať se poperou, a až uvidím, že ten váš trhá mého na kusy, vašeho zastřelím - je to tak ok?"
