Na svého praktického lékaře si v zásadě nemůžu stěžovat, ovšem co u něj fakt nefunguje nebo spíše vůbec neexistuje, je takzvaná diskrétní zóna... Aneb jak jsem si musela projít svou "uličkou hanby"...
V čekárně mi často proběhne hlavou ten vtip, kdy zařve sestřička na celou místnost:" Pane Vopičko, vy teda jdete na ty anonymní testy na HIV?", protože nějak podobně to probíhá i u nás. Takže se běžně dozvídám, že paní Nováková už pět let nebyla na preventivní prohlídce, pan Vomáčka je po infarktu, slečna Novotná prodělala angínu, děti paní Černé mají červy a pan Soukup už zase přišel bez objednání.
Čekárna je stísněná, první židli pro pacienta postavili přibližně deset centimetrů za čáru s nápisem "diskrétní zóna", což znamená, že reálně ten dotyčný sedí maximálně metr a půl od stolu sestřičky - recepční. Ovšem nebojte, i z té úplně nejzazší židle se úplně v pohodě dozvíte, čí děti že to zrovna měly ty červy.
A co nejhoršího se vám v téhle čekárně může přihodit? Inu, stačí, abyste se dostavili na preventivní prohlídku a sestřička na vás přes celou místnost zařvala:" Slečno Šnajdrová, vy jdete na tu preventivku, že jo? Tak mi přineste ranní moč!" A sakra! Na tu jsem zapomněla. Klid, to ukecáš. "No, já se omlouvám, zapomněla jsem... mohla bych..." ani nedořeknu, když tu ta sestra sáhne pod pult a střelhbitě mi vrazí do ruky luxusní skleničku na nožičce, za kterou by se nemusel stydět ani James Bond, když popíjí svoje Martini. Aneb protřepat - nemíchat. Ne, to bych vám s močí fakt neradila. "Támhle si skočte na záchod", ukáže na dveře přesně na konci čekárny. Ne, to neukecáš, holka. Nekompromisně do mě zapíchne pohled. Do háje! Takže se tedy potupně s pohledem vraženým do země přesouvám přes celou čekárnu a je mi jasné, že cesta zpátky bude ještě mnohem horší. Kam totiž asi tak schováte tuhle fešáckou skleničku plnou... však víte, čeho. No, do kapsy určitě ne. Navíc stejně už celé osazenstvo ví, co jste tam s ní šli dělat.
Inu a dopadlo to úplně přesně podle mých představ. Za pár minut se přesouvám přes celou čekárnu zpátky k sestřičce s luxusní skleničkou, kde si všichni přítomní mohou prohlédnout, jak vypadá moje ranní moč. Naštěstí si nikdo nic neprohlíží, všichni zachovávají zdvořilou nevšímavost a já se jen se modlím, abych ten obsah nedejbože někde nevylila. To už by totiž bylo dokonáno.
Za nějakou dobu se ocitám opět ve své diskrétní čekárně, ovšem tentokrát na opačné straně barikády. "Ták, pane Čermák, vy jdete na tu preventivku, že jo? Tak mi přineste ranní moč." Mladý kluk vedle mě vyskočí a začne, pomalu rudnouc, mumlat něco o tom, že zapomněl. "Nooo, to vůbec nevadí", sáhne sestřička pro mou starou, známou skleničku na Martini a vítězoslavně ji podává mladíkovi. "Támhle si dojděte na záchod." Chudák zrudne ještě víc, když mu dojde, co se po něm chce, a potupně se šourá na záchod. Mám chuť poplácat ho po rameni a říct: "Klid, chlape, já už tam taky byla..." ovšem potom radši zvolím osvědčenou jistotu - zdvořilou nevšímavost. V duchu s ním soucítím, ale zároveň se musím smát.
Když se kluk s utrápeným výrazem a plnou skleničkou objeví ve dveřích od toalety, mám co dělat, abych nevyprskla smíchy nahlas. Napadá mě, že to možná v té ordinaci dělají schválně, protože jim každou chvíli někdo zapomene moč donést. Tak se jednoho dne naštvali a přišli na geniální způsob, jak odnaučit nezodpovědné pacienty zapomínat. Protože tímhle procesem si už podruhé prostě projít nechcete, to mi věřte...
