Rozděluje snad Pavel nebo Babiš náš svět?

Má jeden člověk moc rozseknout Českou republiku na dva odlišné světy? Na dobro a zlo? Na špatné a dobré? Ne. Na všechno se dělíme my sami a musím říct, že to není ani jeden z kandidátů, z koho je mi na zvracení...

Vážně se těším, až budou prezidentské volby za námi, ačkoliv se bohužel brzy zase najde něco jiného, kvůli čemu se budeme "muset" vymezit proti zlu, proti těm špatným mezi námi, proti lži a sobectví a kdoví jakým dalším prohnilým věcem. Současná dualita a černobílé vidění světa totiž nezačalo s Pavlem a Babišem, této tendence si všímám ve společnosti už poměrně dlouho.

Jako příklad namátkou Zeman a Schwarzenberg, Zeman a Drahoš, očkovaní a neočkovaní, Rusko a Ukrajina...

Politice moc nerozumím, tudíž se zde nebudu pouštět do nějakých spekulací ani nehodlám prezentovat svoje názory, protože jde jen o domněnky, které si vytvářím z dostupných pramenů, jakými jsou média a mí blízcí, kteří vědí o politice víc než já. Ovšem dovolím si tvrdit, že většina lidí v naší zemi je na tom podobně, přesto si někteří troufají považovat se za lepší, než ti druzí - ti, kteří volí jiného, ti, jež se ne/nechali očkovat, ti, kteří o Rusku/Ukrajině říkají to a to.

Jistěže i já patřím názorově a preferenčně vždy do jedné ze dvou skupin, jenže o to zde vůbec nejde. Povím jen, že jsem si zažila obě polohy - už jsem se ocitla na straně "dobra" i "zla" a můžu říct, že ani v jedné jsem se necítila dobře. Vím, že svět nikdy, zdůrazňuji NIKDY není černobílý, stejně jako není černobílý žádný člověk a hlavně - nikdo nezná nikdy celou pravdu o všem a všech. Zde bych, s dovolením, na chvilku odbočila a něco vysvětlila - existují věci, které podle mě černé nebo bílé jsou. Jako demonstrativní příklad z historie uvedu Hitlera, holocaust, Mengeleho, apod. - všechno černé, jak už dnes víme. Důležité je ovšem slovo "dnes" a "víme". Obyčejní lidé tehdy, v době druhé světové války, těžko věděli a většinou i těžko tušili, co za hrůzy se děje a byla bych opatrná v obvinění řadového Němce, že zlu nezabránil. (I když i takoví se našli, doporučuji knihu "Každý umírá sám" od Hanse Fallady). Zlu mohli a měli tehdy zabránit Hitlerovi blízcí, kteří ho znali a věděli, co páchá.

Kolik z nás zná Babiše nebo Pavla osobně? A kdo oba dva? A kdo natolik do hloubky, aby mohl posoudit, co jsou za člověka? Kolikrát který lhal, kolik lidí podvedl, komu všemu ublížil a co všechno špatného udělal a udělá v naší zemi - ano, pozor, někteří z nás jsou dokonce i proroci, kteří přesně vědí, co se stane v budoucnosti. A to ještě dřív, než to ví a udělá sám Pavel nebo Babiš.

S tímhle vším je úzce spojen následující fenomén - ona skupina "dobra" se vždy hojně angažuje na sociálních sítích, v diskuzích na internetu, fotí se, jak jde volit toho "správného" a často agresivně dává skupině "zla" najevo, že by měla chodit kanálama a držet hubu nebo přes ni brzo dostane. Jakým právem? Odhalili snad jedni pravdu, která zůstává druhým zapovězena?

Je normální, aby se lidi v rodině do krve rozhádali a přestali spolu komunikovat jen proto, že jeden volí Zemana a druhý Schwarzenberga? Přijde někomu v pořádku, když se spolu kolegyně přestanou bavit protože jedna je očkovaná a druhá ne, přestože se do té doby nesly na přátelské vlně? Je ok, když se napadají a obviňují z nezodpovědnosti, sobeckosti, hlouposti a omezenosti?

Opravdu "dobro" vypadá tak, že řve na "zlo": "Koukej, já jsem lepší a ty jsi ubožák, kterej nemá na světě co dělat? Ubožák, kterej by měl už navždy mlčet, kterej je ostudou tohohle národa?"

Jo, to je fakt demokracie a svoboda slova, když jedna skupina radši mlčí, protože se bojí, že bude veřejně pranýřována a ukamenována a "přátelé" už s ní nadosmrti nepromluví.

Tím nechci říct, že udělat si názor a nějakým způsobem se podle něj chovat, je chyba. Ovšem musím mít na paměti, že pořád je to JEN názor a ne objektivní pravda, která mi dává právo se stavět nad ostatní lidi. Mám nějaké informace, možná i pár faktů (tedy dílčích pravd), vnímám gesta, mimiku daného politika, dívám se mu v debatách do očí, poslouchám, co říká a jak to říká, někdy mám dojem, že lže, protiřečí si, jsou známy jisté činy z jeho minulosti, něčím vzbuzuje mé sympatie nebo naopak. Na základě tohoto dohromady se pak rozhoduju, koho budu volit. V lepším případě. Někteří se zařídí podle toho, co si přečtou v jednom článku, na jednom billboardu a nebo co jim poradí soused. Ale vždy je naše rozhodnutí z obrovské části otázkou víry. V onoho člověka, jeho slova a sliby.

Víra v praxi znamená, že nikdo z nás neví, jaký bude kdo prezident, co se v budoucnosti stane, jaké okolnosti a situace přijdou, čím se dotyčný kandidát chce jen zalíbit, co myslí vážně a co ne a co naplní v činy. Ať chceme či ne, každý člověk, ať je sedlákem nebo králem, může teoreticky udělat zlou i dobrou věc. Všechny nás ovládají pudy a emoce a jsme egoisti (někdo víc a někdo míň, ale jsme). Kdo může troufnout říct, že "tohle nikdy neudělá?"

Celá historie, ač se učebnice dějepisu tváří jinak, je výsledkem mnohdy až neuvěřitelně jednoduchých a nízkých lidských pohnutek. Byl ten a ten král tak skvělý diplomat, že se mu povedlo svými schopnostmi vyjednat připojení řady území? Ne, prostě jen znal kompromitující věci na krále, jenž mu ta území pod pohrůžkou něčeho mnohem horšího postoupil. Nebo ho rovnou zabil, protože měl větší armádu a soupeř se bál. Chtěl ten a ten panovník pro svůj lid to nejlepší, a proto zrušil jistý druh daně? Ne, prostě toužil trumfnout krále z vedlejší říše a vyvolat u jeho lidu vzpouru. Támhleti dva spolu bojovali, zlý padl a dobrý zvítězil? Ne, ten "dobrý" druhého nenáviděl a navíc se chtěl vyspat s jeho manželkou. Jistě, mluvím hodně zjednodušeně, ovšem fakt je ten, že velké postavy historie byly ovládány vášní, žárlivostí, egem, nenávistí, touhou po moci a penězích, po slávě a nespočtem dalších, "neušlechtilých" a mnohdy až neetických vlastností. Což ovšem neznamená, že ve výsledku neudělali pro svůj národ něco prospěšného, obdivuhodného, odvážného nebo pokrokového. A někdy se projevilo až mnohem později, co vlastně bylo dobré a co špatné.

Chci tím říct, že ať se naším prezidentem stane kdokoli, jeho přínos či naopak škodlivost uvidíme až v průběhu jeho vlády a možná i dlouho po ní. Horší, než očividné zlo, bývá to skryté, slibem nezarmoutíš, v kritické situaci nevíš předem ani ty sám, jak se zachováš a co je hlavní - soudit nás může jen Bůh, protože jen on zná všechny souvislosti.