Paní učitelka svině - 1. díl

Přišla nová učitelka na fyziku - prý z nějakýho matematicko-fyzikálního gymnázia. My jsme podle ní byli zřejmě dementi, který je nutno pořádně proškolit. Všechny metody dovoleny. Což se mi vůbec nelíbilo.

Tahle paní byla docela dost ošklivá a docela dost inteligentní, což je u ženy ďábelská kombinace - hlavně pro ostatní. Protože si je svýho handicapu sakra vědoma, rozhodne se převálcovat okolí intelektem, ať to stojí, co stojí. Jenže ono se jí to většinou nedaří natolik, aby došla uspokojení, tudíž připojí ještě jednu svou "přednost" - zákeřnost. No a pokud ke všemu dostane moc, rázem se situace změní v hru "Kdo přežije". (Nebudu teď řešit, která žena je ošklivá, to bychom tu byli dlouho, vycházím prostě z faktu, že pokud se na její ošklivosti shodne valná většina lidí ze skupiny - a že v tomto případě mezi námi žáky panoval naprostý konsenzus - můžeme ji za takovou považovat.)

Jelikož tahle osoba vytáhla svoje přednosti hned na první hodině, včetně demonstrace moci, nemohla jsem tehdy jinak, než přejít do protiútoku. Nezvolila jsem úplně šťastný styl vedení války a navíc jsem si naivně ještě nedokázala představit, jak zákeřná může učitelka být a co všechno je ochotná použít, když si usmyslí vás zničit. Ale zase jakožto puberťačku mě neznalost omlouvala.

Nakráčela do třídy a s jízlivým úsměvem na nás začala sypat "svoje pravidla", která absolutně nekorespondovala s tím, na co jsme byli za šest let zvyklí od ostatních učitelů. "...takže na záchod prostě v mých hodinách chodit nebudete, normální člověk udrží pětačtyřicet minut moč... dále chci příště vidět, že jste všichni přezutí..." Ve třídě zašumělo. "A můžete být rádi, že vás neženu do šatny hned, viďte, slečno Čermáková?"

Ona se s tím odporným úsměvem snad narodila, říkám si v tu chvíli, kdy se mi začíná vařit krev v žilách.

Když se pak zvedne od katedry a - doteď věřím, že to udělala schválně - projde se nám všem před očima ve svých barevných, sportovních botách, otvírá se mi kudla v kapse. Jasně, učitelé se přezouvat nemusí, ovšem tahle kreatura nám hned hodlá demonstrovat před čumákem, jak moc má navrch. "A ten váš pozdní příchod, pane Kopáčku, bude příště už na zápis do třídnice." "Ale já jsem nepřišel pozdě", udiveně zvedne hlavu Jára. "Neee?" zakroutí na něj hlavou jako na blbečka a ty její baziliščí oči srší zeleným jedem. "No fakt ne", nechápe. "Tak já vám vysvětlím, jak to funguje - přišel jste po mně, tedy pozdě." "Ale já jsem..." "Ano, vycházel jste ze záchoda, když jsem stála přede dveřmi laboratoře a odmykala. Vy budete všichni čekat po zvonění na chodbě před posluchárnou - a koho uvidím dobíhat ze záchoda, oběda, atd., má zápis v třídnici. Je to prosté, rozumíme si, pane Kopáčku?" "Jo",  valí pořád oči Jára.

Nikdo otevřeně neprotestoval, což mě dožralo. Naše třída nebyla z těch, která by nedokázala vystoupit na obranu svých práv, naopak, někteří spolužáci se uměli chovat až nepřiměřeně drze. Jenže jen k učitelům, kteří byli ve svým jádru laskaví, takže se jich nebáli, jak mi záhy došlo. Třeba předchozího fyzikáře, starýho pána v důchodu, jenž evidentně učil už jen proto, že měl rád fyziku a žáky, někteří dusili, až jsem se za ně styděla.

No, tak přesně tihle jedinci před současnou dámou ani nedutali, jelikož velice rychle pochopili, že by se se zlou potázali. A co se tedy nabízelo? Jasně, začali jí lízt do zadku - a to hlavně kluci. Nestačila jsem se divit, jak s úsměvem přecházela jejich drzosti a tolerovala všechno, za co by holku stáhla z kůže. Proč? Někteří hoši totiž velmi rychle pochopili, že když po ní flirtovně hodí očkem, madam se chytí. Dokonce se její úsměv proměnil v laškovný, když jako rozverná školačka mávala rukou se slovy:" Ale no tak, pane Jireši, nechte si to na doma." Snad se i málem začervenala. No, mně se chtělo zvracet. A když po hodině odešla a milej Jireš na celou třídu prohlásil: "To je ale kráva, hahaha", už jsem vysloveně blila.

Třída se velice rychle rozdělila na pár vyvolených oblíbenců, kteří házeli přidrzlé dvojsmysly, většinu, jež se bála a nekladla odpor, několik jedinců, netajících se tím, že ji nemají rádi, což občas dali nějakým způsobem najevo (ovšem stále spíš formou pasivní rezistence) a mě.

Ve svých očích jsem si tenkrát mohla zachovat hrdost jedině tím, že se jí otevřeně postavím. A tak se stalo. Brzy poté, co nám zakázala záchod, se na jedný hodině přihlásím a ptám se:" Můžu jít na záchod?" "Vy jste snad tehdy chyběla?" "Ne, ale zajímalo by mě, proč nás nechcete pouštět." "Vzhledem k tomu, že jste tedy nechyběla, slyšela jste snad i vysvětlení." "To mi nepřišlo jako vysvětlení." Kámoška do mě štouchne na znamení, ať toho nechám. Ani náhodou. "Podívejte se, milá slečno Šnajdrová," zase ten její nechutnej úsměv, kterej kříčí, že jsem pro ni všechno ostatní, jen ne "milá". "Pokud máte problém vydržet pětačtyřicet minut bez čůrání, jako každej normální člověk, zajděte si k doktorovi pro potvrzení a já vás mileráda budu pouštět co pět minut. A nebo se tu pro mě za mě klidně počůrejte." Oblíbenci vybuchnou v křečovitý smích na znamení, jak je paní učitelka vtipná, což ona ihned náležitě ocení mrknutím na pana Jireše. "Nemám pravdu?" "No jasně, ať se tu klidně pochčije..." "Ale no tak, nemá cenu být sprostý, slečna Šnajdrová moje sdělení jistě pochopila", mírní ho naoko. "Ne, ještě pořád jsem se nedočkala toho vysvětlení. A ty drž hubu, debile, sám se couráš furt na záchod", vyjedu na něj. "No, no, no, no..." zapíchne do mě jízlivý pohled - ta zmije se mi vysloveně směje do xichtu. Jen počkej!

Tahle pouhá jedna "výměna názorů" stačila k tomu, abych se ocitla na černý listině. S čímž jsem tedy víceméně počítala a nějak mě vnitřně uspokojovalo, že jsem jí aspoň dala důvod - předtím nás buzerovala taky a bezdůvodně. A navíc jsem cítila zadostiučinění, že už ta čarodějnice aspoň ví, co si o jejím chování myslím.

Netrvalo dlouho a přišla další příležitost... tedy spíš jsem si ji vytvořila. Měli jsme ráno od sedmi laborky z fyziky, já se rozespalá, rozmrzelá a hlavně vymrzlá doplazila do školy, kde jsem se v šatně rozhodla, že si nechám kozačky. Primárně proto, že mi byla fakt zima (dělala jsem to docela často, prvních pár hodin jsem zůstala v botách, když jsem se zahřála, šla se přezout), ovšem pak si říkám, že není vůbec k zahození tý paní ukázat, že na její zákony zvysoka dlabu. Takže jo, usadím se ve třídě, přijde madam, chvíli píše na tabuli, pak se s úsměvem otočí a významně prohlásí:" A slečna Šnajdrová se půjde přezout." "Nepůjdu." "To tedy půjdete." "Nepůjdu, je mi zima." "No, když ne, budu si stěžovat u vaší třídní." "Klidně si stěžujte, kde chcete, třeba u ředitele." "Jak myslíte." Pokrčím rameny a neřeším.

Třídní si mě opravdu zavolá. "Aleno, prosím tě, můžeš mi vysvětlit, co se stalo?" "Prostě jsem se nechtěla jít přezout, byla mi zima a taky mě štve, jak se k nám chová." "No, paní kolegyně má opravdu dost zvláštní metody", naznačí třídní docela jasně svůj postoj. "Prostě si to nechci nechat líbit." "Já to chápu a taky vím, že s tebou nikdy žádný problémy nebyly, tak jsem se teď divila, co se děje. Snaž se to prosím tě vydržet, dyť za rok maturujete, tak si zbytečně nepřidělávej starosti." "Pokusím se..." slíbím třídní, protože ji mám ráda a cítím, že mi rozumí. Ale tak jednoduchý to nebylo, nedokázala jsem si v té době pomoct a musela nutně bojovat proti bezpráví.

Bezpráví, který nebylo namířený jen proti mně. Jo, já provokovala, ovšem ona si svý komplexy vybíjela všude možně, principem pak vždycky zůstávalo, aby z celé situace vyšla jako (nej)chytřejší. A pokud měla k dispozici nějakou "objektivní skutečnost" jako důkaz hlouposti protistrany, neváhala ji použít. Vysloveně se těm lidem vysmála.

Namátkou - můj soused v lavici, který k nám propadl z vyššího ročníku. Jednoduchý cíl. Navíc neprovokoval, naopak všechno si nechal líbit, nebránil se, neřešil. "Jak spočítáme tenhle příklad, pane Špačku, poradíte mi?" "To vám bohužel neporadím", rozpačitě se usměje. "Ale jak je možný, že nevíte? Přece už jste tohle jednou slyšel, ne? Čekala bych, že všechno budete mít v malíčku."

Nebo: "Vy si nepíšete, pane Špačku?" "Ano, píšu, promiňte, jen jsem se zamyslel." "To radši nedělejte, abyste nemusel opakovat znova."

Fakt ho nenechala chvíli na pokoji... Snad jí i vadilo, že sedí se mnou, a evidentně docela rád...

A vysmívala se pravidelně i spoustě dalších lidí, který jsme neznali, ale o jejichž hlouposti nám ona velmi ochotně poreferovala. Například: "To jsem měla jednu studentku, taková hezká, hodná holčina, ale fyzika tedy nebyla její silná stránka. Vlastně přemýšlení obecně vůbec nebyla její silná stránka, hahaha (škodolibé, rádoby blahosklonné uchechtnutí). Jednou jí říkám, aby se víc učila fyziku, jinak že propadne, což by byla škoda. A ona na to: ´Já se snažím, paní učitelko, aspoň na čtyřku a vím, že mi to moc nejde, ale stejně jednou fyziku potřebovat nebudu.´ ´Ne? A co hodláte dělat?´ ´Budu umělkyně´, opáčí ona. ´Ooo, umělkyně... přestože vám moc přeju úspěch a abyste nepotřebovala fyziku, té neuniknete. Je všude kolem nás.´ ´Uvidíte, že ne, paní učitelko, budu dělat keramiku´, povídá mi přesvědčeně. No, za pár let dostanu balík s dopisem. Z krabice vytáhnu krásnou konvičku a na papíře stojí: Vzpomněla jsem si na Vás, paní učitelko, živím se keramikou a jsem spokojená. Vyrobila jsem Vám konvičku na kávu a protože vím, kolik denně pijete, udělala jsem ji opravdu velkou, aby se do ní hodně vešlo. Se srdečným pozdravem, Aneta. Jak jsem řekla, konvička byla nádherná, Anetka měla šikovný ruce a dosáhla úspěchu, to jo, ale s tou fyzikou si prostě nerozuměla. Já vám teď nakreslím, jak vypadala ona konvička a schválně, kolik z vás nebude jako Anetka? Poznáte, v čem udělala zásadní chybu?" S triumfálním úsměvem začne kreslit na tabuli. Ano, (její) inteligence zase vyhrála. "To vyteče, hahaha, ta holka je úplně blbá", vykřikne Marek na celou třídu. "Co naděláte, pane Horáku, každému není shůry dáno... nicméně v zásadě máte pravdu - spojené nádoby fungují i v uměleckém světě, i když Anetka asi věřila, že ne." (Holčina prostě vyrobila fakt velkou konvičku na hodně kávy, jenže její nalévací hubička dosahovala ode dna sotva do poloviny výšky nádoby).

Chápu, že nám chtěla asi zajímavým způsobem demonstrovat fyzikální zákon, a kdyby se u toho neušklíbala, shovívavě nepitvořila a nevolila tón, jaký volila, asi by se mi nechtělo ani zvracet. Jenže když na pozadí všech jejích historek byl posměch a esence nadřazenosti, nemohla jsem to poslouchat.

Pak přišly první asi tři testy a já ze všech dostala pětku. Ve fyzice a matice jsem celkem plavala, pětky, čtyřky lítaly pravidelně, ale když jsem se na to nevykašlala, byla jsem schopná naučit se na trojku. Na jedničku ne, ovšem na tu trojku běžně. A najednou několik pětek za sebou. Jo, její písemky byly náročnější, než od předchozího učitele, což se samozřejmě dalo čekat, nutily člověka víc přemýšlet a logicky si spojovat věci dohromady. Takže první pětku jsem akceptovala. Sice její systém bodování byl víc než nepřehledný a navíc jsem z testu neměla až tak špatný pocit, ale mohla jsem se splíst. O spravedlivosti jejího hodnocení mě ze začátku vůbec nenapadlo pochybovat. U druhý pětky jsem ale už pojala dojem, že kámoška má za to samý trojku. Jenže samozřejmě ty testy nebyly úplně stejný, takže jsem to taky nechala plavat, navíc jsem nechtěla vypadat jako že žadoním o lepší známku. A taky mi bylo jasný, že vzhledem k tomu, jak ve fyzice fakt nevynikám, ona stejně případný námitky ubije k smrti a udělá ze mě hlupáka. Ne, ne, na další písemku se naučím líp, přece mi nemůže dát zas pětku.

No, mohla... Psali jsme na čočky, pamatuju si to dodnes. Z testu jsem měla fakt dobrý pocit, odhadovala bych klidně dvojku. Poctivě jsem se učila, navíc ona mě pár dnů před testem volala k tabuli na opakování a já uměla kulový. A právě tím, jak jsem to neuměla, mi nějak utkvěly ty příklady v paměti, doma jsem se na ně ještě zaměřila a když se pak podobný objevily v testu, přísahala bych, že už jsem je spočítala správně.

Když rozdávala opravený testy, chyběla jsem. Holky mi hlásily, že mám pětku a já nechápala. Hned po návratu do školy ji požádám, aby mi ho ukázala. "Teď ho tu nemám, počkejte si do příště." Ok, čekám. Příště se nic neděje. Požádám znova. "Jsem zapomněla..." zní odpověď. Takhle to šlo několik týdnů a ona mi ho prostě ne a ne ukázat. Začíná mi být jasný, že tady někdo hraje pěkně nekalou hru. Řešila jsem to s našima a ti už taky ztráceli trpělivost, proto se rozhodli, že za ní zajdou. Po jedné hodině tedy povídám: "Rodiče by za Váma rádi zašli a chtěli by vidět i moje testy, měla byste čas?" "No jistě, jen ať přijdou, všechno jim ukážu, moc ráda si s nima promluvím", začne afektovaně vykřikovat. Jsem zvědavá, co si zase vymyslí, protože moc dobře ví, jaká je pravda.

S jejími testy se to mělo tak, že nám je vždycky přinesla opravený (za hooodně dlouho), dostali jsme pár minut na prohlídnutí, pak je zase sebrala a tím prakticky zmizely z povrchu zemskýho. Většina učitelů tohle praktikovala pouze se čtvrtletkama a pololetkama, který se ovšem archivovaly, takže je mohl žák nebo rodič v dalším roce kdykoli opět vidět. Průběžný testy nám snad všichni dávali domů. Ne však ona.

Než se naši objevili ve škole, stihli jsme ještě jeden test. Nenadálá změna - místo příkladů se madam rozhodla vyzkoušet naše znalosti z teorie. Čichám příležitost, jelikož jak jsem se neuměla naučit slovní úlohy na jedničku, u teorie čehokoliv nebyl problém. S kámoškou ještě před hodinou diskutujeme o jedný nejasný věci, ale společnými silami ji nakonec vyřešíme a pár minut nato už dostaneme zadání. Než vůbec začneme cokoliv psát, letmo kouknu doleva, načež se zarazím. Máme s kámoškou stejný oddělení - áčko - přestože běžně mají vedlesedící samozřejmě zadání odlišný. Začne mi šrotit v hlavě a přemýšlím, jak se zachovat. Velmi brzy mě totiž napadne, že to udělala schválně, aby si vyzkoušela, jestli budu opisovat. Což se samozřejmě nestane, protože za prvý teorii umím, ale hlavně zadruhý - na jejích hodinách si dávám sakra pozor, aby mě nenačapala při podvádění, takže radši neopisuju vůbec, poněvadž nachytá mě jednou a bude mít argument do konce života. Stejně tak s tahákama, žádný jsem si nedělala a nikam neschovávala. Navíc by byly k ničemu. Vzorečky se naučím a postupy výpočtů si tam stejně napsat nemůžu.

Pár minut váhám. Pokud se teď přihlásím, že máme stejný oddělení, nepřímo se přiznám, že jsem koukala vedle. A pokud ne, může mě obvinit z opisování. Nakonec se rozhodnu mlčet. Přece když nic neopíšu, nebude mě moct napadnout. No... velká bláhovost.

Tak jo, za pár dní dostaneme písemky opravený a já se nejdřív raduju z dvojky, abych vzápětí zjistila, že kámoška má za stejný počet bodů jedničku. Co to má zase bejt? Neváhám a hlásím se. "Prosím, slečno Šnajdrová? Nějaký problém?" "Ano, mohla byste mi vysvětlit, proč má Jana za stejný počet bodů jedničku a já dvojku?" "Ukažte mi to", nasazuje si důležitě brýle. "Ale to je úplně jednoduchý", roztáhne ústa do širokýho, echt odpornýho úsměvu. "Tady máte úplně stejnou chybu." Pár vteřin zmatení, pak pochopím. "To jako chcete říct, že jsem to opsala?" "No, ano, to jste vyjádřila úplně správně." "Ale já jsem nic neopsala." "Chcete mi tedy tvrdit, že Jana to opsala od vás?" "Ne." "Tak vidíte." "Ani jedna jsme neopisovala." "Ale prosím vás"... směje se mi opět a zase do xichtu. Jsem vytočená do běla, jako vždycky, když se mi děje křivda. Shodou okolností jsme totiž před hodinou tu věc, již jsme řešily, vyřešily špatně, a pak ji samozřejmě obě, nezávisle na sobě, napsaly do písemky. To nevymyslíš! "Prosim tě, buď ráda za dvojku", drcne do mě druhá kámoška. "Ale tady přece nejde o dvojku, ale o princip." "Neřeš..." "To právě musim!" Za normálních okolností bych byla za dvojku šťastná jak blecha, ovšem takhle?

V den "D" mi paní fyzička hlásí, že se hrozně těší na rodiče a má pro ně všechno připravený. To chci vidět!

A jak všechno dopadlo? Pokračování už vzhledem k délce tohoto článku zase příště...