Dosud jsem netušila, jaké obrovské množství dětí žije u nás na sídlišti, kam všude se dá vjet na kole a že lze za mlhavého soumraku vrážet v lese do lidí...
Plus plno dalších věcí jsem se od jara naučila. Ale povím vám, že nic z toho jsem se učit netoužila. Už mi to vážně leze krkem! A stačilo jen pár nařízení naší vlády... Abych to vysvětlila - bydlím na sídlišti hned u lesa a jsem zvyklá do toho lesa chodit od té doby, co zde bydlíme. Ještě předtím, než jsme si pořídili dva psy, se kterými už se tam defacto musí, jsme podnikali dlouhé procházky. Takže, čistě sobecky, ten les považuju tak trochu za svůj a nechci tam potkávat jedince, které mezi stromy vyhnalo až zavření obchoďáků.
Mluvím o obchoďácích a to bez nadsázky a ironie, protože jednoho slunného dne na jaře, když zakopávám o lidi, kteří do té doby evidentně nebyli zvyklí do lesa chodit (poznáte podle řevu, neustálého zastavování se někde po cestě a zírání okolo sebe, jako kdyby v životě neviděli stromy, a nebo pro změnu do mobilu), začnu přemýšlet, kdy nastane ten zlom a moje teritorium se zase vyprázdní. Co se bude muset otevřít? A tak sleduji. Otevřou hobby markety - nic se neděje. Otevřou sportoviště - pár lidí ubyde, ale nic významného. Otevřou obchoďáky - bingo! Skoro ze dne na den je les jako dřív.
Mám zcela sobeckou radost, konečně snad bude klid! Ovšem na druhou stranu je to fakt smutné. Kde dosud byly všechny ty děti? Jistě, dopoledne ve školách a školkách, ale potom? Na kroužcích, v družinách a obchoďácích. Chápu, většina rodičů pracuje déle, takže nemá čas vzít děti do lesa. Ale co v létě, kdy je teplo a dlouho vidět? Co víkendy? Přesto o sobotách a nedělích lesy vždycky zely prázdnotou, ať už svítilo sluníčko nebo pršelo. Už před lety jsem byla v šoku při náhodném, víkendovém zavítání do nějakého obchoďáku. Jen jsem užasle sledovala, jak praská ve švech. Všude valící se davy, ideálně celá rodinka s dětmi narvanými v nákupních vozících nebo kříčících a motajících se pod nohama. Dětské koutky také přeplněné, to samé Mekáče, KFC, kavárny a podobně. Prostě nedělní, rodinný výlet do Tesca!
No a vezměte si, že všechny tyhle rodinky se z nouze přesunuly do lesa... pak není divu, že to vypadá, jak to vypadá. A co mi na těchto "nouzových návštěvnících" vadí nejvíc? Že se neumějí v lese chovat. Přibylo řevu, odpadků a lidí pletoucích se do cesty...
Tak například jdeme, načež za sebou už z dálky uslyšíme řev mobilu. Otočím se a ano, co jiného - tři puberťáci potácející se nám v patách a přehrávající si svůj oblíbený song na maximální hlasitost. Jsme nuceni uhnout z cesty, pokud si nechceme nechat zkazit celou procházku, ovšem ten rachot slyšíme ještě dobrých deset minut, ačkoliv puberťáci už dávno zmizeli z dohledu.
Nebo - rodinka na kole v čele se dvěma malými kluky, řítícími se po pěšině, kde se vedle sebe nevejdou ani dva chodci. Nedbají na tatínkův řev:"Brzděteeeee" (i když soudě podle jejich výrazů ty brzdy snad ani používat neumějí) a málem mi sejmou oba psy.
Předevčírem - zase na pěšině ve svahu, plné kořenů, kamení a spadaných klád se přede mnou zničehonic objeví cyklista. Mám tolik starostí s tím, abych strhla psy na stranu (přestože mi jdou u nohy), že samozřejmě přehlídnu kořen a málem se před ním natáhnu v plné parádě. Ten chlap evidentně neví, kde je a jak se sem dostal. Aby ne, člověka na kole jsem v tomhle místě snad nikdy nepotkala. Zřejmě další, který doteď nebyl v našem lese.
Pravda i před Covidem jsem občas narazila na bezohledného cyklistu, ale nebylo jich tolik. Množství, které se tu teď pohybuje, už začíná být neúnosné. Fakt nestojím o to, aby se procházka proměnila v neustálé ohlížení se a uskakování před kolem. Bohužel místo toho, abych se vracela domů odpočatá, s dobrou náladou a vyčištěnou hlavou, přicházím často otrávená a naštvaná.
Další udivující zážitek se odehrál, když jsme se (naivně) vydali ven až za soumraku. K tomu ještě připočítejte mlhu, v níž není vidět na dva metry a už se těšíme, jak budeme mít les pro sebe. Ehm... tak určitě. Na úzké cestě se už dobrou půlhodinu co pět metrů někomu vyhýbáme, ze všech stran se ozývá řev dětí, halasení a smích rodičů, brždění cyklistů, štěkot psů a dorazí to chlapeček, který nám šajní do očí reflektorem (rozuměj, velmi silnou svítilnou), přičemž on ani maminka, která zrovna dočůrala u stromu, evidentně nechápou, že by to mohlo být někomu nepříjemné.
Samotné vykonávání potřeb v lese je také velká kapitola. Chápu, na každého to někdy přijde, ale to je proboha takový problém (hlavně v případě velké potřeby) zalézt někam dál od cesty, aby si každý kolemjdoucí nemusel prohlídnout, co kdo "vyrobil"? Plus ještě bílá hromada toaletního papíru nebo ubrousků zářící do dálky, je taky super estetický zážitek.
Jsem opravdu v šoku, kolik lidí ve dvou stupních, za tmy a mlhy je schopno vyrazit do lesa, když ani slunečná neděle v květnu ve tři odpoledne je za normálních okolností nedonutí takhle masově vylézt do přírody. Navýšení oproti běžné situaci odhaduji tak o 400 procent. Nejmarkantnější je to u rodin s dětmi. Fakt jsem netušila, jaké obrovské množství jich na našem sídlišti žije...
Jaro bylo zlé, pak se otevřely obchoďáky a vše se vrátilo do normálu. Nastal podzim a je to tu nanovo. A já jen čekám, až zase otevřou obchoďáky, aby ti lidé, kteří nikdy neměli potřebu chodit do lesa, chodili opět jen na výlety do Mekáče.
