Nevím, kolik z vás hraje šachy, protože jak zjišťuji, málokdo se v dnešní době aktivně věnuje téhle důmyslné hře. Ale zato vím, že její pravidla a především podstata jednotlivých figur kopíruje běžný život. Nevěříte? Pak vás možná tento článek, ať už jste aktivní hráči nebo neznáte ani pravidla, přesvědčí o opaku.
Dnes bych se chtěla věnovat figuře, která se v šachové terminologii nazývá jezdec, ale všichni ji známe spíše jako koně. Pohybuje se po šachovnici ve tvaru písmene "L", a když napadne jinou figuru, sám vždy zůstává nenapadnut, pokud onou figurou není další kůň. Mistrně také dokáže dát tzv. vidličky několika figurám najednou, aniž by do poslední chvíle něco zpozorovaly. Říkám, že kůň je na šachovnici nejzákeřnější ze všech - tváří se, že nic nedělá a pak vám bodne nůž do zad.
A stejně tak zákeřní jsou i lidé s povahou koně. Jejich největší zbraní je přetvářka. Vždyť kdo by od těchto věčně veselých "kamarádů" čekal zradu? A oni přitom za těmi svými úsměvy a dobrosrdečností spřádají plány, jak nám podkopnout židli. Od nich nejsme na nic podobného připraveni a většinou si svůj omyl uvědomíme, až když obšancují celou šachovnici. Jediné, co nám zbyde, je přejít do defenzivy, na což samozřejmě čekají. Co se jim totiž nedá upřít je, že si dokáží omotat kolem prstu spoustu lidí najednou - jsou to silné osobnosti se spoustou energie, kterou umějí využít. Docela dobře se i brání. Právě proto, že přímo neútočí, nelze je ani přímo napadnout. Tihle jedinci nám nevynadají ani nás nebudou mlátit. Spíše zvolí nějakou "společensky přijatelnou" metodu, jako jsou nenápadné narážky, nepřímé slovní ponižování nebo pomluvy. Strategie "vždyť já nic nedělám" jim často vychází. Vždycky potřebují zadní vrátka.
Jak na ně? Nejprve musíme poznat jejich slabiny, protože bohudík každý nějaké má. Všimli jste si, že koněm, potažmo dvěma koňmi se prakticky nedá dát mat? Vždycky potřebujete ještě alespoň jednu silnější figuru, tedy věž nebo dámu. Nejužitečnější jsou koně tak do první poloviny hry, z čehož můžeme vyvodit jeden závěr - nejsou tak silní, jak se tváří. Další důležitým bodem je, že se sice pohybují zákeřně, ale vlastně pořád stejně. Jejich lsti mají jednu a tu samou podobu, druhá je obměnou první a tak dále, čehož můžeme také využít. Když si na ně budeme dávat pozor, zareagovat na úskok nebude tak těžké. Spoléhají na jednu naučenou strategií, kterou neumějí měnit podle situace.
Nejdůležitější je být ve střehu, ale nebát se. Nesmíme jim dát velký prostor. Vždyť se podívejte, že když nepustíme koně do středu hřiště a zaženeme ho na okraj šachovnice, najednou se stane zcela bezbranným a neužitečným. Naopak, často nemá kam uhnout a sám sebe vyřadí ze hry. Můžeme ho sice zlikvidovat (obrazně řečeno) hned na začátku hry a nebo se na něj naučit hrát. Já radím druhou možnost, protože ta první v reálném životě nejde, ale hlavně nemá trvalý efekt. Vždycky se totiž najde nějaký další kůň, co nám zhatí plány. Na šachovnici jsou sice jen dva, ale většinou kvůli nim musíme obětovat stejně silnou figuru, což nás může dost oslabit. Ze všeho výše uvedeného vyplývá jediná úspěšná hra proti této figuře - sledovat, odhalit včas, neutíkat, nepřistoupit na jeho hru a nakonec porazit svojí taktikou. Ale hlavně - nebát se! Jistě, můžeme proti němu postavit dalšího koně (koňskou část naší osobnosti), já však radím - staňme se raději věžemi nebo dámami...
Závěrem děkuji svému kamarádovi, který mě šachy naučil hrát a je otcem myšlenky lidí jako šachových figur.
