Můj seznam životních jistot

Tento pomyslný seznam začal vznikat už někdy před patnácti lety, kdy jsem trávila večery na bytě jen se starým rádiem, hloupým mobilem a bez internetu.

Když jsem se potřebovala přihlásit na zkoušku nebo vyřídit něco do školy, chodila jsem na net zásadně do knihovny, kde byla půlhodina zadarmo. Tenkrát mi to vlastně nevadilo, místo surfování na stránkách o ničem jsem vymýšlela "zásadní" věci. Například následující soupis životních jistot.

1, Přírodní/ fyzikální/ matematické zákony

Něco ve smyslu, že slunce vyjde a zapadne každý den, znovu a znovu, celý život budu moct nad hlavou pozorovat měsíc a hvězdy a když upustím tužku, spadne vždycky směrem dolů k zemi. Aneb ať žije gravitace a jí podobné jevy. Zánik naší planety, potažmo celé sluneční soustavy, se zdá být nevyhnutelný, ovšem pořád je velmi málo pravděpodobné, že se to stane ještě za mého života, tudíž si dovoluji zmíněné věci považovat za své osobní životní jistoty.

Matematické zákony jakožto o mnoho abstraktnější se nám sice mohou zdát odtržené od reálného života, ovšem pokud jim přijdeme na chuť, jistou záruku také slibují. Čím jsem starší, tím více beru na milost matematiku jako takovou a začínám chápat, co na ní vědci a nadšenci mají. Ve svém pubertálním rozmaru jsem se sice pokusila napadnout základní tvrzení, že jedna a jedna jsou dvě, námitkou, že když mám jedno jabko a jednu hrušku, tak ano, dostanu dvě, ale čeho....? A jeden můj spolužák hbitě prohlásil, že dva kusy ovoce, načež já se nevzdávala a triumfovala jedním jabkem a jedním psem, na což už odpovědět nedokázal, ovšem dnes uznávám silné kouzlo královny věd.

2. Každé dítě, které kdy přišlo na svět, pochází z nějaké ženy, která ho porodila. I kdyby už zemřela nebo ho hned po narození opustila, každý člověk někdy nějakou matku měl. Nevím, proč, ale přijde mi to hrozně uklidňující.

3. V jakémkoli okamžiku, kdy si vzpomenu, je někdo na světě vzhůru, nikdy nespí všichni najednou. Mám dojem, že se říká, že každou vteřinu na naší planetě někdo zemře a někdo jiný se narodí, ale mně prostě napadla souvislost se spánkem. Asi mě na ni přivedlo mé nastavení "noční sovy", kdy jsem se často v noci dívala na paneláky naproti a snad v každou dobu jsem našla okno, které zrovna svítilo. Buď byl jeho majitel nastavený stejně jako já nebo naopak vstával brzy do práce. Jo, mohl být vzhůru zcela náhodně, ovšem zjistila jsem, že často svítí pořád ta samá okna. Přemýšlela jsem, kdo tam asi žije a co v tu chvíli dělá. Samozřejmě tahle globální "jistota" bdění je dána především časovým posunem na naší planetě, ale defacto je mi jedno, proč, hlavně, že to tak je. A vlastně to platí i lokálně...

4. S předchozím bodem úzce souvisí tento - na policejní služebně v našem okrsku se v každou noční dobu svítí, někdo má službu. Kdykoli jdu okolo, nějaký člověk tam prostě je. Samozřejmě ne vždy ten samý, ale prostě NĚKDO, kdo drží pohotovost, ať se děje, co se děje. Což mě taky hrozně uklidňuje a ráda tudy chodím. Podobný případ jsou nemocnice, hasičské stanice a různé krizové linky. Nejvíc uklidňujícím dojmem na mě působí benzínky s non-stop provozem, u nichž ovšem nepanuje taková jistota, že budou vždycky otevřené, protože nepředstavují nejvyšší prioritu. Ale miluju, když v noci někam jdu nebo jedu a narazím na charakteristické, barevné neony, což možná souvisí i s tím, že se mi vybaví vzpomínky na dětství, kdy jsme jezdívali s našima v noci autem k moři a táta pak někde zastavil na tankování nebo občerstvení. Vždycky mi bylo tak dobře.

5. Nikdy nebudu mladší, než jsem právě teď. Neboli všechno, i to, co teď píšu, už je vlastně minulost.

6. Kdybych chtěla přečíst všechny knihy, které existují, nebo navštívit každé místo na světě, za celý svůj život bych to nestihla. Musím říct, že tohle uvědomění ve mně napoprvé vyvolalo jistou zoufalost, ale zároveň mi došlo, jak je důležité si určit priority, abychom neprokaučovali, co se dá.

7. Stromy, kameny, hory, řeky, moře, jezera, některé domy a stavby... no zkrátka všechno, co má delší životnost než já. Fascinovaně jsem si v Portugalsku prohlížela na skalách perfektně viditelné jednotlivé geologické vrstvy a přemýšlela, z jaké doby která pochází, co se tehdy na planetě dělo, a v neposlední řadě si uvědomila i fakt, že tehdy ještě na Zemi pravděpodobně nebyli ani žádní lidé. Ten pocit, že všechno zmíněné tu bylo dávno předtím, než jsem se narodila, a zůstane i potom, co nebudu, je fakt zvláštní. Jistě, strom mohou pokácet, dům zbourat. Ale jezera, moře, skály? 

8. Pokud se chci dožít vysokého věku, musím si projít stářím.

9. Všechno jednou pomine, nějak dopadne, a i když neudělám nic, tak vlastně vždycky něco udělám. Tohle se snažím si připomínat, kdykoli se něčeho bojím nebo to chci oddálit, nevím, co dělat, bojím se něco udělat, mám strach, že se rozhodnu špatně, apod. Pokud se podívám do minulosti, pokaždé, když jsem odkládala například návštěvu zubaře, ať jsem ji odsunula jakkoli daleko, vždycky nakonec nastal den, kdy jsem tam jít musela. A pak ze mě něco spadlo a bylo mi dobře. Stejně tak všechny náročné, složité, smutné, až zoufalé situace, které jsem kdy řešila, nakonec pominuly a bylo mi zase fajn. Všechna rozhodnutí, i ta špatná, zplodila něco dobrého, někam mě posunula a hlavně otevřela nečekané možnosti. A když jsem někdy utekla, strčila hlavu do písku a nechtěla v tu chvíli nic udělat, stejně jsem tím vlastně nějak ovlivnila svoje okolí a sled dalších událostí. Mnohdy i dobrým směrem. Z čehož vyplývá, že i neudělat nic je někdy tím nejlepším řešením.

10. Nikdy nebudu v těle a mysli jiného člověka, neuvidím svět jeho očima, neprožiju to, co on, a nepocítím jeho bolest. I proto bych ho neměla soudit, protože nevím, jak přesně se cítí, co ho tíží, o čem a jak přemýšlí. Už jako malé holce mi přišlo fascinující, že když se brácha řízne, já neucítím, jak moc ho to bolí a neporovnám s vlastní bolestí při říznutí. Můžu se jen dívat, jak se tváří, poslouchat, co říká a snažit se do něj vcítit, ovšem bude to vždycky jen zprostředkovaná bolest. On zase nikdy nepozná, jak ji vnímám já. Což mě přivádí k myšlence, že na světě jsme v jistém smyslu vždycky sami, naše vědomí, podvědomí i nevědomí je naprosto unikátní a jen "naše".

11. Svět funguje nezávisle na mně. K tomu mě napadá jedna absurdní myšlenka jistého starověkého filozofického směru (už nevím, kterého, ani co všechno hlásal), jež tvrdil něco ve smyslu, že pokud zavřeme oči, svět přestane existovat. Jo, určitě byla míněna jinak, než jak vypadá takhle vytržená z kontextu, ale jako podnět k zamyšlení dobrá.

11. Všichni jsme smrtelní. Asi očekávatelná položka, k níž netřeba nic dodávat.