Lituji, že jsem to neudělala

Ačkoli se úplně neztotožňuju s momentálně dost populárním moudrem: "Nelituj toho, co jsi udělal, ale toho, co jsi neudělal", následující věc je opravdu z kategorie těch, kterých člověk později lituje, že neudělal.

Sice se jedná defacto o blbost, bez které dokážu dost dobře žít, ovšem kdybych ji bývala udělala, myslím, že by se mi žilo o trochu líp. Nicméně doufám, že ještě někdy dostanu možnost to napravit. 

Jak jsem avizovala, jde o drobnost, ale na druhou stranu po letech vidím hlubší souvislost a říkám si, jestli náhodou není celkovým odrazem toho, jak jsem přemýšlela a žila...

A teď už konkrétně:

Nacházíme se s manželem v Benátkách na náměstí svatého Marka, vrcholné léto, teplo, podvečer, zlatá hodinka - zkrátka moje nejoblíbenější denní doba a navíc na tomhle nádherném místě. Ta atmosféra! Všechno zalité zlatým světlem, vrcholky staveb chytají oranžový nádech, prostor se vylidňuje a i ty promenádující se holubi dodávají celému výjevu něco výjimečného. V tom uslyším linout se odněkud hudbu, ale to vám byla Hudba! Taková ta, z níž běhá mráz po zádech a rázem si připadáte jako ve filmu, přesněji ve zpomaleném filmu, kdy se na všechno díváte zpovzdálí a ostatní zvuky k vám doléhají jen tlumeně, asi jako když si nasadíte sluchátka. A vy tam chcete jen stát a setrvat až do skonání světa. Nebo aspoň dokud ta melodie nepřestane hrát. A přesně takhle jsem tam toužila zůstat i já. Načež jsem zjistila, že ty překrásné tóny vycházejí z kavárny opodál, kde hrála dokonce živá kapela. V tu chvíli jsem si nedokázala představit nic lepšího, než tam strávit aspoň hodinu posezením u kávy a nasáváním té atmosféry, kterou si vybavíte, až vám jednou bude špatně. 

"Je tu krásně, viď?" přistoupím k manželovi. Přikývne. "A ta nádherná hudba, tak bych si sedla támhle do tý kavárny a jen poslouchala." "Dyť to slyšíš i tady, ne?" jako bych dostala facku. "Jo, ale to není ono." "Tady to bude všechno předražený", mávne rukou. "Tak se pojď podívat." Odtáhnu ho k jídelnímu lístku, vyvěšenému u vchodu. Zapíchne do něj pohled. "No dyť sem to řikal. Pětadvacet euro teda za kafe dávat nebudu." A tím bylo rozhodnuto, šli jsme pryč. 

Tenkrát mě ani nenapadlo, že bych se mohla zařídit jinak. Přestože jsem vydělávala dost na to, aby mě jedno kafe za pětadvacet euro nezruinovalo. A jistě, částka je sice nekřesťanská, jenže tady přece nejde o to pitomý kafe, že jo... Většina lidí chápe, že se platí za zážitek z tohohle místa, a zážitky dělají život životem, vždyť je to obsaženo už ve slově - záŽITek. Když si představím všechno, co bych za oněch pětadvacet euro při posezení na náměstí svatého Marka získala, vlastně bych byla ochotná zaplatit i víc. Kolik peněz člověk vyhází úplně zbytečně, někde je ztratí nebo mu je ukradnou a nebo prostě koupí pitomost, která mu pak leží doma ve skříni. 

Možná si řeknete, že jsem měla manžela víc přemlouvat, použít ženskou taktiku a on by šel, poseděl a zaplatil. Jenže tady jde o něco úplně jinýho. Klidně bych si kafe zaplatila sama, žádný problém. A vlastně bych ho klidně zaplatila i jemu. Ale muset se hodinu dívat na jeho otrávený obličej a krvácející žíly při představě "tolika vyhozených peněz" - to si radši odpustím. Silně se na mě přenášejí nálady a pocity ostatních a když cítím, že je ten druhý podrážený, něco mu vadí nebo dělá věci, které nechce, tak jsem radši, když je nedělá. Ani já bych si totiž nic neužila... a to je prostě fakt, jiná nebudu. 

Když se rozhlídnu kolem sebe, většině lidí to asi nevadí, někam dotáhnou svoji polovičku a jsou spokojení už jen proto, že ji tam dotáhli. Stačí. Což nechápu, ovšem nejsem na světě od toho, abych všechno chápala... Ještě si živě pamatuju, jak moje nejlepší kamarádka řešila kdysi něco podobnýho. Vadilo jí, že ji její tehdejší přítel nechtěl zvát k sobě do Jihlavy (studovali oba v Praze, on o víkendu jezdil do zmíněné Jihlavy domů za rodiči). Řešily jsme to společně s holkama a všechny svorně radily: "Tak se tam prostě pozvi sama. Něco si vymysli, pádnej důvod, proč musíš jet a bude to. Nebo ho přemlouvej tak dlouho, až tě vezme. Víš jak, ženský zbraně... A taky mu můžeš dát ultimátum - buď pojedeš s ním nebo se urazíš." "No, ale tady přece nejde o to, dostat se za každou cenu do Jihlavy. Já chci, aby byl rád, že jedu - ideálně, aby mě tam pozval sám. Jenže evidentně z nějakýho důvodu nechce." "Ále, na to se vykašli. Takhle bys tam nejela nikdy." "No, to radši nepojedu nikdy, než tímhle způsobem." Naprosto s ní souhlasím. 

Za těch pár let od příhody jsem pochopila několik věcí: Měla jsem manželovi v klidu říct, že se na hodinu rozdělíme a já si posedím v té kavárně (dnes už bych to tak udělala). Proč ho přesvědčovat nebo dokonce nutit, aby šel se mnou? Dva lidi nemusí dělat pořád všechno spolu, když se jim nechce. Jednoduchý. 

Další věc - pokud nejsem s druhým naladěna na stejnou vlnu, jsem ale schopná udělat tu věc sama a sama si ji i užít. 

A nakonec: Když něco (ne)uděláte pouze kvůli někomu, litovat budete jen a jen vy. Dotyčný to v hlavě obvykle nenosí a celá věc je mu fuk. Předpokládám, že manžel po kavárně v Benátkách už ani nevzdechne, zato já lituju, že jsem tam nešla. 

Závěrem doufám, že si nikdo mé vyprávění nevyložil jako obviňování manžela. Ne, do ničeho mě nenutil - já sice nešla na kafe kvůli němu, ovšem ze SVÉ svobodné vůle. A to byla právě chyba, za kterou si můžu sama. Na druhou stranu, aspoň mám "důvod" se do Benátek ještě někdy vypravit...