Jsme národ ovcí?

Ať už banda našich nepřizpůsobivých spoluobčanů v tramvaji, zima v autobuse a nebo chlap čůrající na hlavním nádraží. Všechny tyhle situace mají něco společného - ano - ozvat se, když se nám něco nelíbí. Jenže kdo to udělá?  

Udělá to ten pán vedle? Nebo snad paní u okýnka? Či parta chlápků úplně vzadu? Ne, udělám to já! Pravda je, že člověka hodně odradí, když si přečte, jak parta feťáků čuchala v trolejbuse toluen, a když se je nějaký muž opovážil napomenout, poslali na něj psa a pak ho ještě fyzicky napadli. 

https://www.krimi-plzen.cz/a/pes-narkomana-napadl-cestujiciho-v-trolejbusu/

Sama se "smažkám" vyhýbám obloukem, protože mám strach a předpokládám, že stejně to cítí a dělá většina lidí. Ovšem nesmíme si myslet, že když si jich nebudeme všímat, nemůže se nám nic stát. To takhle jdu jednou parkem, tam partička narkomanů se psy a řvou na mě, ať jim dám cigaretu. Slušně odpovídám, že nemám neb nekouřím a dočkám se sprostých nadávek a agresivního chování. Mám snad příště nosit radši po kapsách krabičky cigaret pro případ, že by si nějakej feťák potřeboval zakouřit? 

Jedno heslo říká, že pokud mám možnost zabránit zlu a neudělám to, je to stejné jako bych ho podporoval. Důležité je to "mám možnost ". Člověk by měl umět odhadnout svoje síly a v případě nutnosti je použít. Nejsem žádný odvaz a už vůbec ne sebevrah, takže když mi bude vadit parta narkomanů v trolejbuse, pravděpodobně jim nic neřeknu. Když uvidím, jak se chlap snaží znásilnit holku, nepůjdu ji bránit vlastníma rukama. To všechno vzhledem ke svým fyzickým předpokladům. První, co mě napadne, je, že když se vrhnu na pomoc napadené, jí moc nepomůžu a na konci budou znásilněné dvě. No, možná ne, to se nikdy neví, ale pokud se bojím, musím využít jiné možnosti. A to například ztropit povyk, zavolat další lidi, zalarmovat policii, něco po útočníkovi hodit... Nevím přesně, ale něco určitě udělat musím. Ovšem být dvoumetrový, mladý chlap,"možnosti" jsou vcelku jasné. Respekt tomuhle: 

https://plzen.idnes.cz/mestska-policie-plzen-straznik-znasilneni-fkc-/plzen-zpravy.aspx?c=A170907_104903_plzen-zpravy_vb

Extra případ je moje maminka. Ta velmi slušná a nekonfliktní žena se stala ikonou mých historek. Už za ty roky totiž zjistila, že když se jí něco nelíbí, musí se ozvat, protože nikdo jiný to za ni neudělá. A pokud ano, tak nikdy ne tak dobře. Ve chvíli, kdy ji něco naštve, prostě řekne přesně to, co jí proběhne hlavou, a strach jde pryč. To já jí pak vyčítám: "Mami, ty jednou dostaneš tak přes držku, že se budeš divit!"

Takže to takhle šla maminka na nádraží a musela scházet po schodišti z obou stran krytým poměrně hustým křovím. A ano, to křoví se stává každý den příhodnou "schovkou" pro různé opilce a divné existence, kteří se potřebují vyčůrat (a možná i úplně normální chlapy, co se jen nestihli vymočit, než vlezli do busu). Už jsme si všichni tak nějak zvykli, že tihle borci se otočí čelem ke křoví (zády ke schodišti), takže je "nikdo nevidí" a oni v klidu vykonají svoji potřebu. Děláme, že nic a jdeme dál. Jenže ten den to bylo jiné. Maminka se blížila k nádraží, když tu jí zrak padl na chlápka, už notně podnapilého, kterak vykonává svoji potřebu nikoli zády ke schodišti a čelem ke křoví, ale naopak. Navíc stojí tak, že náhodný kolemjdoucí ani nemůže po schodech projít, bez toho, aby se bál, že bude pokropen. Dotyčný se evidentně ani nesnaží skrýt před zraky procházejících. To maminku vytočí do běla. Zastaví se kousek od močícího, podívá se na něj a nahlas prohlásí:" No skvělý, ještě byste se tady mohl vysrat!" "No teda, pak mi došlo, co jsem to vlastně řekla a ten chlap, kdyby nebyl tak ožralej a zrovna nečůral, by se byl za mnou rozběh a rozbil mi hubu. Hrozně nadával a něco hrozil. Naštěstí jsem byla rychlejší", okomentovala pak celou situaci. 

Jsou věci, které mi hlava nebere. Myslím tím ty, kdy nejde o život ani o to, že by nám někdo rozbil hubu. Od maličkostí se totiž odvíjejí mnohem větší věci, to je stará, známá pravda. Jedna úplná klasika - jedu v zimě autobusem hodinu a půl za rodiči a řidič se nějak nemá k tomu, aby zatopil. Zůstanu sedět v bundě a čepici a říkám si, že třeba nikomu jinému zima není. Jenže pak se podívám kolem sebe a kam oko dohlédne, všude lidé zabalení v bundách, šálách a čepicích. Nejsem nijak přehnaně aktivní, navíc doufám, že až vyjedeme z města, řidiče třeba SAMOTNÉHO napadne zatopit. A nebo mu někdo řekne. Jedeme tedy dalších deset minut, z města už jsme dávno venku a nejenže vevnitř není tepleji, osazenstvo se navíc rozkýchá, rozkašle a rozsmrká. Nedá se nic dělat, zbylo to zase na mě. Požádám tedy řidiče, jestli by zatopil. Sice se na mě podívá jak na debila, co že ho otravuju, něco naštvaně zamrmlá, ale otočí knoflíkem. Když se vracím na svoje místo, jedna paní mě poklepe po rameni: "To je dobře, slečno, že jste mu řekla, mně je taky hrozná zima." "A já jsem nastydlá, no, nebylo to příjemný", přidá se další. A proč jste, sakra, ani jedna NIC neřekly?! ... Pán za mnou si za chvíli sundává bundu....

Nebo nedávno - jedu z práce tramvají a nastoupí partička asi pěti nepřizpůsobivých dětí ve věku cca od šesti do deseti let. Podotýkám bez rodičů. Kluci dělají hrozný vyrvál, lítají po tramvaji, klátí se v uličce bez držení, řvou, sedají si tu tam a tu jinam, zase vyskočí a pobíhají. Pak začnou flusat z okna. To už supím vzteky, protože mám dojem, že každou chvíli nějaký ten flus musí přistát i na mně. Čekám, že v příštích vteřinách někdo z osazenstva rázně zasáhne, navíc když je tramvaj plná chlapů. Ovšem "chlapi" nic. Nějaký kluk za mnou zlostně brblá něco o tom, že by byl moooc zvědavej, jestli mají ti kluci jízdenky. A co kdyby ses jich zeptal, ty chytrej? Mumlat si pro sebe ještě nikdy nikomu nepomohlo. Většina lidí okolo si taky zlostně brblá nebo kouká naštvaně z okýnka, případně kroutí hlavou. Jízda pokračuje - kluci visí z okýnka, načež něco vyhodí ven a ozve se taková rána, že leknutím málem spadnu ze sedačky. Když jeden vzápětí flusne z okna nějaké paní těsně před obličejem, čekám od ní sprchu nadávek, která tomu snad už učiní přítrž. Ale ne! Ona se dívá z okna jakoby nic. Tak se tedy nadechnu a naplno projevím svůj učitelský um. "Hele, kluci, už toho konečně nechte!" řvu na ně a tvářím se tak, že jestli do pěti vteřin neposlechnou, rovnou je zabiju. Všichni se zarazí, jeden ani nedutá, druhý blbě kouká, třetí se chabě brání: "Ale co dělám? Dyť nic nedělám!" "Bordel děláš!" přidá se ke mně jedna paní, ale jinak nikdo. Ovšem od té chvíle je klid. 

Mám vztek, ani ne tak na ty děti, jako na spolucestující. Pochopila bych, kdyby přistoupila banda pěti nepřizpůsobivých dospělých, že by se ostatní báli (já taky). Ale takhle? Kdo by se bál dětí, když i na moje zařvání přestali? Těm klukům třeba ani nikdy nikdo neřekl, jak se mají chovat. A hlavně jim v nevhodném jednání nezabráníl. A pokud jim to někdo nedá najevo ani teď, proč by se vlastně měli měnit?

Plus ještě jedna historka od mojí maminky, kdy její kolegyně, rázná, energická ženská vypráví: "Jednou jsem jela autobusem a tam dost drze postarší chlap obtěžoval mladou holku. Ta byla úplně na nervy, neschopná se bránit, jen mlčky trpěla, když se jí snažil osahávat a měl oplzlý řeči. Tak jsem na něj zařvala, že moc dobře vidim, co dělá a jestli toho hned nenechá, bude mít co do činění se mnou. No, blbě na mě kouknul, ale dal tý holce pokoj. A pak se na mě otočili dva chlápci, co stáli vedle a jeden uznale prohlásí:´Teda, pani, klobouk dolů, ste fakt hustá!´ ´Zato vy dva ste debilové, stojíte, čumíte a čekáte, místo abyste něco udělali!´

Závěrem bych chtěla říct, že mám pochopení pro ty, kteří se bojí o svůj život nebo zdraví a do ničeho se nepustí, a zároveň obdivuji ty, kteří něco udělají. Přestože můžou dostat po hubě. A nevím, jestli jsou na tom Češi hůř nebo líp, než jiné národy, protože nikde jinde jsem nepobývala tak dlouho, abych to mohla posoudit. Vím jen, že se mi nelíbí, když má někdo moc něco změnit a neudělá to. Už pouhé reklamování špatného jídla v restauraci, vyjádření nesouhlasu s nepříjemnými podmínkami nebo ohrazení se proti agresorovi, má smysl. Protože když neuděláme nic, neznamená to, že vyvázneme se zdravou kůží... a to bychom měli mít na paměti především. A hlavně - jednou třeba budeme potřebovat přímo MY, aby někdo něco udělal!