Jak zabít kavárnu

"Palačinky nejsou, nemáme těsto" pronese servírka ukňouraným, monotónním hláskem a já na ni vyvalím oči ve snaze zjistit, jestli to fakt myslí vážně. Při druhém a detailnějším pohledu do její tváře mi dochází, že myslí...

To si takhle přijedete na výlet do Konstantinových Lázní, procházíte se parkem a do oka vám padne na první pohled krásná kavárna... s posezením venku mezi stromy, kousek od pavilonu s prameny a přímo v budově lázní nebo wellness. A navíc vás cedule láká na domácí palačinky. No, kdo by odolal? "Až půjdeme zpátky, zajdeme si sem, že jo?" zatahám muže za rukáv. "Jasně, vypadá to dobře", přikývne a já už se teď těším na ty palačinky. 

A tak se stalo. Při naší procházce se sice spustil liják, ovšem posezení je přece pod slunečníky, takže by nemělo nic hrozit. Než tam dojdeme, je už po dešti, ovšem stoleček i židle, kam si chceme sednout, jsou přece jen dost mokré. Chvíli tam stojíme a koukáme, jestli by to někdo z obsluhy neutřel, ale když se nic neděje, vytáhnu papírové kapesníčky a zařídíme se. Můj muž pak vevnitř splaší polstrované podsedáky, kterými si obložíme židle, a problém vyřešen. Za chvilku už dorazí servírka a ptá se, co si dáme. "A mohla byste nám přinést jídelní lístek?" opáčím. Ona se na mě podívá, jakoby nechápala, co po ní chci, načež prohlásí: "Lístky jsou támhle na stolečku..." Chvíli přemýšlím, jestli se nám tím jako snaží naznačit, že ona pro ty lístky chodit nebude, ovšem nakonec se přece jen rozhodne k onomu stolečku došourat a přinést je. "Co to mělo bejt?" prohlásí muž. "Asi se máme obsloužit sami. Prostě přijdeš do kavárny a proč by ti někdo nosil menu až pod nos? Najdeš si je sám, ne?" směju se. 

Tu stejnou servírku ještě za chviličku napadne přijít s hadrem a utřít nám stolek. Že by se nakonec vše v dobré obrátilo? Začneme vybírat jídlo a pití. Do očí nás trkne hned celá dvoustránka s výběrem údajně domácích, skvělých, jedinečných palačinek, kde se dá na jedné stránce vybrat asi z patnácti druhů a na druhé je seznam všech možných ingrediencí, z nichž si můžete navolit vlastní palačinku. Nevím, co dřív. Domácí povidla? Tvaroh? Zakysanou smetanu? Ovoce? Čokoládovou polevu? Šlehačku? Nakonec si přece jen vybereme a sotva se nadechnu a začnu servírce diktovat, zpraží mě svou legendární větou: Palačinky nejsou, nemáme těsto. "To jako vůbec žádné?" ujišťuji se. "Žádné", přikývne zase kňouravě vysokým hláskem. "Aha..." zarazím se, ale pak se přece jen vzpamatuju:" tak my si vybereme nějaký zákusek. Můžete mi říct, jaké máte?" Zase kouká, jakoby nechápala, na co se vlastně ptám. "Ale to já nevím, jaké máme... tak se běžte podívat dovnitř, já na ty zákusky nekoukám, nevím..." Aha, nekouká na zákusky... proč by to vlastně dělala...

Přesuneme se tedy dovnitř, kde si ve vitríně trůní tři druhy. Ptáme se jiné servírky, z čeho je jeden z nich, jenže ta kouká úplně stejně divně a nechápavě jako první servírka. Sakra, tak dozvíme se tu dnes něco nebo nikdo neví, z čeho tu mají dorty?! "A který myslíte?" obrátí se nakonec na mého muže. "Tenhle vpravo dole." Přejde radši k nám. "Tenhle?" ukáže ještě pro jistotu prstem. "Ano." Ticho. "To je něco jako cheese cake…"? nevydržím to. "Ne...to je smetanový dort", prohlásí najednou vítězoslavně. "A co je nahoře za polevu?" pokračuje můj muž. Do háje, už se neptej, úpím v duchu a znovu pomáhám:" To je karamel?" Pár vteřin ticho... "Ano, karamel", pípne zase servírka číslo dvě a já bych přísahala, že úplně stejným hláskem jako servírka číslo jedna. Ani radši nechci vědět, jak mluví servírka číslo tři. Naklonovali je či co a nebo zde zaměstnávají mentálně postižené? Pak by se to ale hodilo přiznat. I když, u nás je jedna kavárna, kde obsluhují postižení a podnik to jest naprosto skvělý. Navíc chápou mnohem rychleji než tyhle spící panny. 

Po dlouhém boji tedy dostaneme čokoládový dort, můj muž vodu a kafe a já šípkový čaj. S tím bojem o dort nepřeháním. Poté, co vevnitř ze servírky číslo dvě vypáčíme, že jeden z dortů je čokoládový a sdělíme servírce číslo jedna, že chceme dvakrát ten čokoládový, po nekonečných vteřinách nechápavého zírání, zakňourá:"To myslíte ten brownies? A chcete jeden?" Ty vole, já to vzdávám...

Malé, bezvýznamné plus dostanou za to, že nádobí je celkem čisté, což taky nebývá samozřejmost. Začne opět pršet a slunečníky nad námi příliš netěsní, po okrajích stéká voda, kape na stolky a odráží se do všech stran. Můj muž postaví přímo pod jeden pramínek skleničku a ta je za chviličku plná. Když přijde servírka pro nádobí, vezme tu skleničku a s naprosto šíleným úsměvem ji odnáší. 

Ten úsměv ji sedí na tváři i v momentě, kdy se paní u vedlejšího stolku ohradí proti skladbě zákusků, který jim donesla. Nechtěli prý tři višňové, ale jeden višňový a dva karamelové. "Já už se fakt docela bojím... asi radši půjdeme", odtuší můj muž a požádá o zaplacení. "Anooo…." usmívá se servírka a tak čekáme. Vzhledem k tomu, že tady nikdo neudrží myšlenku déle, jak tři vteřiny, není divu, že sedíme dalších patnáct minut a nic se neděje. Platba na baru to jistí. Pryč odsud! A už nikdy víc. 

Teď už jen pár perliček na závěr. Z recenzí na internetu vyplývá, že těsto na palačinky častěji nemají než mají, občas nedostanete ani lázeňské oplatky a sem tam někdo čeká na zaplacení i čtyřicet minut. Jo a některé zákazníky vítají větou:"Chcete něco?"

Nemají si snad nakonec hosti sami uvařit kafe a vyrobit těsto na palačinky? Hlava mi nebere, jak si někdo v době koronavirové krize a dalšího vůbec může dovolit zaměstnávat ve své kavárně podobný personál a totálně jím zabít místo s takovým potenciálem...