Jak učitelka zdeptala žáky

Svoji první paní učitelku na základce jsem měla moc ráda, ovšem občas trpěla (a my taky) zvláštními zkraty, z nichž některé si pamatuju dodnes. Dokázala udělat z "malé housenky velkou housenku" a zavolat si na to i pana ředitele.

... ty housenky jsem si nevymyslela já, autorem je Jindra z Vyvolených a vzpomněla jsem si na něj při psaní tohoto úvodu, když jsem chtěla použít o poznání obyčejnější přísloví "dělat z komára velblouda". On podle mě vytvořil něco geniálního. To jen tak na okraj...

Když se zpětně podívám na osobnost naší učitelky, chápu, jak to měla těžké. Starší paní, trpící různými vleklými, zdravotními potížemi a labilní psychikou, byla většinu času laskavá, ale pak přišlo zatmění, z něhož nám všem ve třídě bývalo úzko.

Následující příhoda se stala ve třetí třídě. S holkama jsme si jednoho dne všimly, že nahoře na jedné zářivce je mandarinka, a samozřejmě nás začalo zajímat, jak se tam dostala. "Tak co, kluci, nevíte o tom něco?" obrátila se na pánské osazenstvo kámoška Pavla. "Že váháš", hlásí se k činu hrdě Patrik, kterého milovala každá (mě nevyjímaje). Byl prostě typ kluka, kterej snad nikdy nebyl malej kluk v pravým slova smyslu. Už v šesti letech působil něčím jako chlap. Jasně, malej, ale zkrátka chlap. A nikdy nebrečel. Pamatuju si, jak jsme celých pět let prvního stupně základky čekaly na to, až se rozbrečí. Tedy celých asi ne, myslím, že někdy v průběhu čtvrtý jsme to vzdaly... I když při následujícím incidentu měl nejblíž, což je asi jeden z důvodů, proč mi tolik utkvěl v paměti. Něco, co dokázalo (téměř) rozbrečet Patrika, totiž muselo bejt pěkně drsný.

Prozatím byl drsnej jen Patrik. "A to ste ji tam hodili?" zajímá se Dana. "Ne, kopli!" bije se do prsou. Támhle se Slávou." Ten přikývne." "Kopli?" valí oči Mirka. "Jasan. No jen tak sme si čutali a najednou tam zůstala, dobrý, ne?" "To jste sebrali od oběda, co?" zjišťuje Lenka. "Jo, dyť máme furt jen mandarinky nebo pomeranče. Už mě s tim serou." "Vy ste sprooostý", to se řekne", začne kolem nich tancovat Karla. "Si to řekni, komu chceš, užalovaná krávo", odpálí ji Patrik. "Cože? Ty mi nadáváš? Jdu za učitelkou!" vyběhne uraženě ze třídy.

Jestli tam došla, se neví, ale tehdy asi ne, protože se pak docela dlouho nic nedělo. Až když se na mandarinku úplně zapomnělo, přišlo to jako blesk z čistýho nebe. Já osobně jsem do té doby až takový problém v ovoci na osvětlení neviděla - říkala jsem si, že o něm učitelka stejně asi už dávno ví a až bude příležitost, zavolá školníka nebo uklízečku, ať tam vlezou a odstraní ho.

Jenže to jsem se šeredně přepočítala. Jednoho dne si totiž třídní stoupla před tabuli čelem k nám, zvedla hlavu, zapíchla do něčeho pohled a mrazivým hlasem prohlásila:" Kdo hodil ten pomeranč na zářivku?" Ticho. Mám nutkání ji opravit, že to není pomeranč, ale mandarinka, ovšem držím radši hubu. "Tak co?" Nikdo nic. "Já vim, že to byl někdo z vás, přiznejte se", začne z ničeho nic řvát. Sakra, proč tolik povyku? Taková klukovina, říkám si v duchu. Jenže drama pokračuje. "Takže znova. A budeme tady tak dlouho, dokud nezjistim viníka." No ona to snad hodlá vážně vyšetřovat! I Patrikovi se Slávou začíná být jasný, že přestává sranda.

"Tak kdo to byl?" ječí na celou třídu a začíná rudnout. "Co je tohleto za chování? Co si vůbec o sobě myslíte? Spratkové! Házet mandarinku na zářivku, kdo to kdy viděl? Jak dlouho tam vůbec je?" Ve třídě hrobové ticho, že bys i špendlík slyšel spadnout. Všichni sklopený hlavy a troufám si říct, že se do jednoho modlíme, ať už to všechno skončí. "Jestli se dotyční nepřiznají, potrestám vás všechny. Je mi jasný, že víte, kdo to udělal. Tak sakra řekněte někdo něco!" I chroničtí užalovanci viz Karla zarytě mlčí. V tomhle ohledu to s náma jako se třidou není nakonec tak špatný.

"Dobře, jak chcete, jdu pro pana ředitele, však on už si vás podá." V tu chvíli Patrik se Slávou zvednou ruce. "My sme to byli", pronesou téměř současně a já vlastně obdivuju jejich odvahu. Učitelka totiž už vypadá naprosto nepříčetná. "VY?" málem je zapíchne pohledem. "A Sláva? No to snad není pravda! Jak sis to mohl dovolit?" Chudák už se nezmůže na nic, jen pokrčí rameny. "Patriku?" Ten vypadá, že mu zatím zbyla ještě nějaká duševní rovnováha a síla a věcně prohlásí:" Prostě jsme si kopali s tou mandarinkou a pak vyletěla vysoko a zůstala tam." "KOPALI?! Kdo z vás ji tam kopnul?" "Já..." "Jak dlouho tam je?" "Asi měsíc..." "A jde se pro pana ředitele", vyrazí najednou rozlícená třídní ze dveří. Jsem v šoku. Ředitele kvůli mandarince? Tenkrát mi nad tím zůstával rozum stát a přiznám se, že zůstává i dnes. Věřila jsem, že se pan ředitel snad zasměje nebo mávne rukou nad hysterickou scénou naší učitelky, jenže on fakt nakráčel do třídy a s vážným výrazem pokračoval ve výslechu. Neřval, nic... jenže se svým vzezřením a autoritou ani nemusel. Kdyby mi někdo řekl, ať vypodobním prototyp ředitele školy, popsala bych přesně jeho. Vysoký, prošedivělý, vousatý pán okolo šedesátky, s brýlemi, v šedém obleku, hlubokým hlasem a vždy kamenným až naštvaným výrazem. Všichni jsme se ho báli, jen jsme na něho pohlédli a uctivě jsme zdravili. Pan ředitel byl něco jako nejvyšší soudce a kat v jednom. A ten teď přišel, aby ztrestal Slávu s Patrikem. (Jen jsem nikdy nedokázala pochopit, jak tenhle člověk může učit tělocvik a promenádovat se po chodbě s basketbalovým míčem na dlani. Jo, vždycky ho nesl na ruce takovým zvláštním způsobem, asi jako na podtácku.)

Už si nevybavím, na co se jich ptal nebo co říkal, vím jen, že netrvalo dlouho a kluci se totálně sesypali. Pamatuju si, jak jsem se otočila dozadu, kde seděl Sláva, a viděla, jak se mu třese brada. Když se omlouval a sliboval, že nic podobného už nikdy neudělá, rozbrečel se. A Patrik radši mluvil co nejméně, aby se mu nestalo to samé, protože se mu brada třásla taky. Vlastně jsem ve skrytu duše byla ráda, že vydržel, protože kdyby se i on rozbrečel, svět by už nikdy nebyl stejný. Alespoň tak jsem to vnímala.  

Bylo mi kluků líto hlavně kvůli ponížení před celou třídou a také proto, že mi to celé přišlo strašně nefér. Ani jeden z nich nebyl žádnej grázl, Sláva patřil k nejchytřejším a nejslušnějším žákům třídy, nikdy s ním nebyly problémy, Patrik to samý, akorát občas trochu zlobil, ovšem jako každej normální kluk, žádný sviňárny. Nebyli srabi nebo hajzlové, kteří neustále provokujou. Zkrátka správný kluci, jen se jim bohužel povedlo kopnout mandarinku na zářivku. Asi bych i pochopila, že kdyby šlo o nějaký vyvrhele, který učitelce celou dobu pijou krev, rupnou jí nervy a zareaguje tímhle způsobem. Jenže nic z toho se nedělo.

Nejsem si jistá, jaký trest dostali, ale mám dojem, že napomenutí ředitele školy nebo ředitelskou důtku.

Jasně, chtěla jsem vidět Patrika brečet, ale po nějaký pořádný rvačce se spolužákem a ne po intervenci pana ředitele...