Jak jsem vystoupila z vlaku

Odevšad se hrnou motivační články, jak nemáme být ovce, chovat se stádovitě a srovnávat se s ostatními. Jsem sice ten poslední, kdo by nesouhlasil, ale na druhou stranu si říkám, jestli takové jednání není vlastně přirozené...

Před lety jsem se vydala vlakem do Českých Budějovic. Cesta v klidu ubíhala a já se spokojeně vyvalovala v kupé, načež někde v půlce trasy v jedný vesnici zničehonic začnou všichni kvapem vystupovat. Což mě zarazí, poněvadž vím, že minimálně ten pán vedle mě jede taky do Budějic - průvodčí to zmínila při kontrole jízdenek. Letmo vykouknu ven a vidím spousty lidí hrnoucí se z vlaku, takže není pochyb, že nejde jen o moje kupé, ale něco se fakt děje. Že by výluka? napadne mě jako první. Ale průvodčí na nic neupozorňovala. Snad něco vážnějšího? Nehoda, závada, nahlásil někdo bombu? Hlavou mi běží spousta věcí, ale přesto celá takhle úvaha trvá jen několik vteřin. Nejdřív se  sice chci někoho zeptat, co se děje a kam jdou, jenže pak, snad z obavy, abych něco neprošvihla, taky vyskočím a opouštím vlak. Doběhnu dav, vmísím se a jdu s ním. Předpokládám, že se všechno brzy vyjasní. A je to tak - dav mě posléze neomylně dovede ke stanovišti autobusu - výluka. Oddechnu si a spolu s dalšími se natlačím dovnitř spoje.

Později přemýšlím, proč jsem se nezeptala, co se děje, a vyběhla z vlaku hned, jak jsem zahlédla ostatní. Proč jsem se zachovala přesně jak ta pitomá ovce? Zkrátka jsem se styděla za svoje jednání, jelikož jsem se odjakživa považovala za jedince, který používá vlastní rozum a nejde s davem jen proto, že se to zrovna dělá. Jenže tehdy v tom vlaku, to byl nějakej impuls, nad kterým jsem neuvažovala - asi něco jako podvědomej pocit, že není bezpečný zůstat uvnitř, když se všichni hrnou ven. Nechtěla jsem ztrácet čas a předpokládala, že ostatní vědí, proč to dělají... Venku, až "nebezpečí" pomine, se přece můžu vždycky zeptat, co se dělo, teď je důležitý se zachránit...

No, vystoupit se nakonec ukázalo jako správný rozhodnutí. Sice pokud bych ztratila víc času vyptáváním nebo zůstala ve vlaku, nic hroznýho by se nestalo, maximálně by mi ujel náhradní bus, ale na druhou stranu, takhle to bylo v každým případě příjemnější.

Na příhodu jsem posléze sice zapomněla, avšak po čase mě úplně náhodou praštila do očí jistá studie popisující výhodné, stádní chování, takže mi hned zase vytanula na mysl. Můj tehdejší neurčitý pocit, jakoby mě z vlaku tahala nějaká neviditelná ruka, které jsem se nedokázala racionálně bránit, byl naprosto správný. Podle studie jsem totiž jednala čistě instinktivně nebo pudově, což je prý dané evolučně za účelem nás efektivně chránit před nebezpečím a zachovat život a objevuje se i ve chvílích, kdy o život nejde, jakoby "pro jistotu". Což se pak někdy může jevit až směšně, když lidi naplní ono známé pořekadlo:" Když soused půjde a skočí z okna, půjdeš taky?" No, s trochou nadsázky by nám v určité situaci i zmíněné skočení z okna mohlo zachránit život nebo dát minimálně větší šanci na přežití...

Studie pro demonstraci uváděla následující příklad: Představte si, že jste v pravěku, touláte se sám lesem, načež se zpoza stromů vyřítí skupina lidí a vyděšeně utíká. Ani si vás nevšimne a zdrhá pryč směrem z lesa. Co uděláte? No, nejlepší možností je přidat se k davu a dát se na útěk s ním. Což s největší pravděpodobností i učiníte, protože jste tak od přírody naprogramovaný. Instinkt velí nepřemýšlet a běžet s davem. Pokud byste totiž ztrácel čas zjišťováním, co se děje, mohlo by být za pár vteřin po vás - a vlastně po celé skupině, kdyby ta se zastavila a začala vysvětlovat, proč utíká. I když později zjistíte, že měli neandrtálci jen vojenské cvičení a nic nehrozilo, pořád je například výsměch ostatních lepší variantou, než být sežrán pravěkým lvem.

A takhle fungujeme doposud, i v moderní době a dokonce v situacích, kdy nejde o život ani o zdraví - a fungujeme tak všichni.

Další věcí je srovnávání se s ostatními a jejich napodobování, slepé následování v našich očích zkušenějších autorit, atd... I toto vychází z evolučního naprogramování, kdy jde o zachování života a zdraví jedinců v situacích, kdy není čas a prostor dlouze zjišťovat, přemýšlet a vyhodnocovat nejlepší možnost. Náš instinkt prostě věří té autoritě, že zná všechny okolnosti a vyhodnotila je nejlépe, jak to šlo, takže ji musíme následovat, abychom taky přežili nebo si alespoň zkvalitnili život. Když tedy vyběhne z lesa uznávaný vůdce a zařve:" Zdrhej"! začneš zdrhat, protože tvůj instinkt velí, že když to křičí vůdce, je to správně. Stejně tak rodič, starší brácha, sebevědomý kamarád nebo oblíbená celebrita na Instagramu... A když se ta naše celebrita například pyšní nádhernou hřívou a zároveň doporučuje jistý produkt na vlasy, dává logicky smysl si ho koupit. Je to pro nás přece výhodné jednání (to, že ve skutečnosti třeba ne, už je věc jiná). Napodobování autorit a zkušenějších jedinců by mělo z evolučního hlediska vést ke zlepšení naší situace, protože někdo ví víc než my a to, co ví, mu pomáhá k lepšímu životu - tak proč trávit dlouhou dobu, abychom přišli na to, co on už dávno zná, když ho stačí jen napodobit?

Na první pohled povrchní srovnávání se s ostatními má taky mnohem hlubší kořeny. Pro lidi v dřívějších dobách bylo často jedinou možností, jak zjistit nebo naopak vyloučit nějakou patologii - nesprávný vývoj, nemoc či poruchu. Jednoduše viděli, že třeba mít jen jednu ruku není od přírody normální, protože ostatní mají dvě, s dítětem, které v šesti letech nemluví, asi nebude všechno v pořádku, stejně jako s člověkem, který ve třiceti nemá zuby. Existuje spousta situací, kdy včasné odhalení patologie mohlo pomoci k jejímu odstranění nebo aspoň zmírnění. V neposlední řadě je člověk tvor sociální a v pravěku by bez příslušnosti k tlupě sám nepřežil, tudíž bylo životně důležité, aby zapadl a nebyl vyloučen. Proto, ať chceme nebo ne, máme v sobě hluboko zakořeněné jakési puzení dělat to, co většina a příliš se nevymykat.

Takže přestože absolutně neholduju slepýmu následování ostatních a argumentům typu: "Dělaj to tak všichni, tak to musí být správný", "Podívej, sousedovic Toník má samý jedničky, tak je musíš mít taky" nebo: "Sakra, je spolužačka hezčí než já nebo ne?" jde ve své podstatě o pudovou reakci, která se nedá vědomě ovlivnit (alespoň ne v první chvíli). Člověk se podobným úvahám většinou neubrání, což je normální, nicméně problém nastává ve chvíli, kdy je jasné, že nejde o život ani o zdraví a my přesto neustále děláme věci, které vlastně nechceme, jen proto, že "se to tak dělá" - chodíme do fitka, i když ho z duše nenávidíme, nosíme oblečení, který je IN, ačkoli se nám nelíbí, a věříme, že pokud trumfneme spolužačku, budeme šťastnější...