Na základce to bylo něco jako stigma - když vás paní učitelka vyvolala, abyste se předvedli nahlas, a vy jste nevěděli, kde čteme! Každému se někdy zadařilo, ovšem jistí žáci si to nesměli dovolit - a už vůbec ne opakovaně.
Mohla jsem být asi ve třetí třídě a netuším, co se tehdy dělo (asi nějaké erekce na slunci, jak by řekla Škopková ze Slunce, Seno...), ovšem minimálně půlka žáků v ten den vypadala jako banda chudáků s ADHD a nebo totálních ignorantů, kteří bojkotují čtení. Včetně mě, premiantky Alenky. Co si pamatuju, každou hodinu, kdy se předčítalo nahlas, se našli dva až tři žáci (většinou ti samí), kteří se ztratili někde v časoprostoru, potažmo v knížce. Ovšem dnešek byl výjimečný.
Mám před sebou otevřenou Čítanku a hrozně se nudím. Nejenže mě ty texty nebaví, ale ještě ke všemu učitelka vyvolává už asi pátého žáka, který se zadrhává, a to se prostě nedá. Vybavuju se tedy potichu a nenápadně s kámoškou v lavici, která se nudí úplně stejně, a vymýšlíme vlastní křížovku. "Pavla", uslyším jakoby zpovzdálí, když se soustředím na naši tajenku. "Pavla", ozve se podruhé a pak následuje ticho. Zpozorním, protože je mi jasný, kolik uhodilo. "Prosím", ozve se nesmělý hlásek... "Já nevím, kde čteme." "Nevíš, kde čteme? Tak si vezmi knížku, běž támhle do kouta a dávej pozor", ukáže učitelka dozadu do rohu místnosti. Pavla tam se sklopenou hlavou zamíří. "Tak pokračuje Dan." Zase ticho. "No, Dane?!" "Když... já taky nevim, kde čteme." "Tak do kouta naproti Pavle." Dan pokrčí rameny a jde. "Martino, čti." A Martina čte, je to dobrý. Pokračujeme s křížovkou.
Za chvíli: "Zuzko, dál." Staré známé ticho. "Nevíš, kde čteme?" zamračí se učitelka. "Nevím..." "No, tak se seber a támhle do kouta. A pokračuje Dana." Vidím, jak Dana horečně jezdí prstem po řádcích. "Taky nic?" "Já opravdu nevím, ztratila sem se." "Do kouta." "Prosím tě, Alenko, čti", vyvolá mě učitelka tónem, jako bych byla její poslední záchrana. Nadechnu se a kouknu do knížky, ale... Kmitám očima od řádku k řádku, ovšem jsem úplně ztracená. Vlastně ani netuším, jestli se vůbec nacházím na správný stránce. "No, Alenko...?! nevěří učitelka svým očím a uším a chvíli čeká ve slepé víře, že se přece musím chytnout. Ale já nic, rudnu a zase blednu, potím se, třesou se mi ruce a nakonec to vzdám. "Já jsem se ztratila", vydechnu nešťastně a přijde mi, že učitelka je snad ještě víc naštvaná než u ostatních. "A do kouta", rozmáchne se vztekle, jenže pak se zarazí a nebýt zrovna na pranýři, rozesmála bych se na celý kolo - kouty jsou jen čtyři a všechny už beznadějně obsazený. "K umyvadlu", zavelí učitelka. Potupná situace... ale zase nejsem sama. Někteří spolužáci na mě spiklenecky mrknou. Hmatatelně cítím, že i ti, kteří vykládaj, že jsem šprtka, protože mám samý jedničky (ne, už nevysvětluju, že se skoro neučím), mě rázem mají o něco radši, protože se mi teď taky něco nepovedlo.
V půlce hodiny už ale definitivně dojde místo. Asi deset je nás rozestavěných v pozoru po celý třídě - čtyři v rozích, já u umyvadla, jeden u koše, další u ručníků, u tabule, u skříněk... Naším úkolem je, se během postávání na hanbě zorientovat v knížce a po opětovném vyvolání přečíst správný úryvek. Pak si můžeme jít sednout a prohřešek je smazán. Snažím se tedy najít, jenže se mi to zaboha nedaří. Už četla Verča, Marek, Roman, Karla, Mirka, tři z rohů si sedli, jen já prostě zírám na stránky a říkám si, že mám snad špatnou knížku. Jinak to není možný!
"Alena", mrkne na mě za chvíli učitelka. Aha, už jsem upadla v nemilost. Alenku dala k ledu a já se proměnila v Alenu, přičemž chápu, že tak ještě nějakou dobu zůstanu, protože stále netuším, kde čteme. "Pořád ne?" vyštěkne. "NOOO, tak zůstaneš stát." Nakonec si posedají všichni kromě mě a Viktora (taky premianta) a já trčím u toho blbýho umyvadla a nechápu, co se děje. Ta knížka je prostě zakletá. Hučí mi v hlavě od extrémního soustředění, který je ale stejně prd platný, jelikož čím víc se soustředím, tím víc se ztrácím... i když momentálně už to snad ani nejde. Chudák Viktor je na tom podobně jako já - s nervama v háji - ovšem na třetí vyvolání se přece jen chytne a já úplně slyším ten úlevný výdech, když si smí jít sednout. Zůstávám jako poslední Mohykán a jedu bomby. Třetí pokus už jsem vzdala, cítím, že dneska to prostě nejde a podám se svýmu osudu. Učitelka soptí:" No to snad není možný! Jedničkářka a celou hodinu neví, kde čteme. Viktore, ty to samý! Co si myslíte? Ty ses teda nakonec přece jen chytil, ale Alena! Lajdáci jste, oba. Zrovna od vás bych to nečekala. Jooo, že Pavla věčně neví, kde čteme, jsem si bohužel už zvykla, ale vy dva! No, holt mi dáte žákovskou knížku a já rodičům napíšu, jak to vedete. Jen at vědí, co mají doma za lajdáky (to slovo mi na základce přišlo jak magický zaklínadlo).
Celou dobu jsem si připadala jako blbec, s máslem na hlavě a v kabátě z ostudy, ovšem po tomhle jejím výlevu dostanu spíš vztek - tak já si nesmím dovolit ani jednu hodinu ze sta nedávat pozor a ztratit se v knížce?! Protože jsem jedničkářka? Nemám nárok nikdy udělat chybu? Jsme snad jenom lidi, ne, sakra! A Pavla může, normálka (čímž nechci říct, že Pavla se má líp, jelikož od ní zase učitelka už apriori očekává to nejhorší, což je taky super nálepka). Ovšem připadá mi dost nefér, že čím méně chyb děláš, tím víc za každou jednu dostaneš, s prominutím, zjebáno. Jasně, chápu, třídní naštvalo, kolik nás nedávalo pozor, na druhou stranu, mohla být ráda, že byl jen den "nevimkdečteme" a ne například "blicí" den (ale o tom zase někdy příště).
No, naštěstí rodiče vykazovali pro takový jeden kiks ze sta přesně onu míru pochopení, kterou jsem potřebovala, což pro mě bylo tehdy nejdůležitější. Takže s klidem podškrábli, že jsou si vědomi lajdáctví své dcery a sbohem, šáteček.
Zmíněný přístup učitelky ze základky mě ovlivnil natolik, že ho ve své praxi neopakuji - naopak - žákům fungujícím ve většině hodin na sto procent vzniká automaticky nárok čas od času stoprocentní nebýt, bez pocitu, že se dopustili obrovského hříchu. Protože když spravedlnost bývá slepá, nemusí taková být ještě učitelka.
