Já, rozmazlené dítě

Bylo mi asi sedm, sestřence o rok míň. Na výletě v Praze jsme uviděly v jednom krámě "krásnou" kabelku a obě ji chtěly. Kabelka však měla hodně chyb a ji rodiče přesvědčili, aby si vybrala jinou. Mě ne - já si postavila hlavu. 

Scénář zezačátku v obou rodinách stejný:" Mami, koupíš mi tu kabelku?" 

Teta:" Evi, ne, vyber si jinou." "Proč?!" "Koukni, tam se ti nic nevejde, hele, jak je vevnitř maličká!" "To nevadí, mně se líbí." "No ale musíš myslet i na jiný věci, za pár dní se ti okouká a co s ní budeš dělat?" "Neokouká." "Okouká a pak ji ani nebudeš moct nosit." "Proč ne? Já ji budu nosit, slibuju." "Dyť se podívej, jak má krátký ucho - i na tebe je krátký." "Neni, mami prosím, já ji chci!" (natahuje)." "Ne, tak dost, už jsem řekla", ukončí debatu rázně teta. "Buď koupíme tuhle nebo žádnou." Sestřenka zamáčkne slzu a kapituluje:" No tak teda tuhle..." 

Moje mamka:" Teta má pravdu, Ali, ta kabelka je hrozně malá, přece v ní chceš něco nosit, ne..." "Ale já v ní nepotřebuju nosit moc věcí, fakt." "Dyť se podívej, je jako pro panenky." "Jenže mně se strašně líbí." "Jsou tu i jiný hezký přece." "Ale ne takhle, tahle je tak krásná." "Budeš ji obdivovat maximálně dva dny a pak skončí zahrabaná vzadu ve skříňce, protože ji nebudeš moct nosit." "Budu! Mami, prosím!" "Koukni, Evička si taky vybrala nakonec jinou, ta je mnohem lepší a taky hezká." "Jo, ta určitě", ušklíbnu se opovržlivě. "Mami prosím, kup mi tuhle, já bych ji strašně chtěla." "Ach jo", začíná být mamka unavená z našeho dohadování. "Já ti říkám, že ta kabelka je nešikovná, jak si chceš dát to ucho přes rameno?" "To půjde, hele", názorně ukazuju a ani sama sobě nechci přiznat, že ta pozice je krajně nepohodlná. "No já nevim..." Cítím, že už to půjde a mamka brzy povolí. A taky že ano. "Tak si ji vem, no, ale říkam ti, že bude ležet ve skříňce..." Je mi to v tu chvíli jedno, mám přece tu krásnou kabelku, co jsem chtěla. 

Sestřenka závidí a teta ke mně prohodí pár uštěpačných poznámek o tom, že jsem hloupá a umanutá a jakou ona má rozumnou dceru. Mezi námi, u sestřenky nešlo primárně o její "rozumnost", jen se prostě tety bála. Ta totiž umí být pěkně ostrá, když není po jejím. 

A co moje kabelka? Ano, upadla v nemilost snad přesně za ty dva dny a ležela zapomenutá ve skříňce, přesně jak prorokovala mamka. Ovšem zapomenutá vždycky jen do té chvíle, než jsem otevřela dvířka, abych znovu zjistila, že se vážně nedá nosit.

Abyste si nemysleli, FAKT jsem se snažila! Jenže se do ní nevešlo ani zrcátko, malej plyšák nebo jiná mini hračka a hlavně se to tam nedalo žádným způsobem narvat nebo sešlápnout, jelikož ta tvrdá, tuhá, nepoddajná a příšerná, taška odolávala naprosto všemu! A to krátký, zlý ucho! Z ramene klouzalo a když jsem si ho chtěla překřížit přes záda, málem jsem se uškrtila.

Ale já se nevzdám. Nakonec vymyslím tedy "geniální" řešení - jednoduše ho prodloužím. Jenže ať hledám, jak chci, doma nenacházím nic byť jen vzdálené podobného tomu hnusnému, lesklému, růžovému, tuhému plastu, až nakonec ze zoufalství a z nouze (jelikož to ucho už jsem přestřihla) použiju kus červené, látkové stuhy a dohromady to sešiju sešívačkou. No děs a hrůza, co vám mám povídat. Ale co, říkám si, hlavně, že to bude funkční. No... není... Ucho je sice delší, ovšem tím to končí. Z ramene klouže pořád stejně a navíc se celá kabelka nepříjemně naklání na jednu stranu v důsledku toho, že ona stuha je nepoměrně lehčí než zbytek plastové části. No, tak aspoň přes záda by se snad dalo dát... Jenže to celý vypadá tak strašně hnusně, že nemám koule vzít si ji mezi lidi. 

Tak tedy sedím vyčerpaně a rezignovaně u skříňky a musím si přiznat, že mamka měla pravdu a co hůř, i ta blbá teta měla pravdu a teď jsem to já, která závidí sestřence. Vzpomínám na její měkkou, oválnou a prostornou kabelku s dinosaurem a najednou mi nepřijde tak ošklivá. No, vlastně byla docela hezká. Jenže jak mi ji tam všichni nutili, uplně se mi zprotivila. Přemýšlím, co budu dělat a dojdu k závěru, že potřebuju novou kabelku, ideálně tu stejnou, co má sestřenka. Jdu za mamkou a konečně přiznám, že ta růžová taška je pitomá a požádám ji, abysme sehnaly tu s dinosaurem. Mamka mi nic nevyčítá, jen poznamená, že tu samou už asi nenajdeme, ale pomůže mi sehnat aspoň podobnou. Podobnou nakonec splašíme a já jsem šťastná jako blecha. 

Proč to všechno píšu. Už od dob, co učím, se často zamýšlím nad výchovou. Nad tím, co je správné a co ne, co je účinné a co ne. A docházím k jedinému závěru, který platí - všechno je silně individuální. Záleží na osobnosti dítěte, ale i rodiče. Sestřenka neudělala chybu a vybrala si správně, jenže byla to skutečně její volba? Autoritativní matka rozhodla a dítě se ze strachu podřídilo. U sestřenky vidíme uplatněný přístup, kdy starší a zkušenější člověk vidí dál a může pomoct tomu méně zkušenému neudělat chybu. Což je v principu žádoucí, ovšem za prvé: nejúčinnější bývají zkušenosti, které nabydeme sami a za druhé: není jisté, že sestřenka sama osobně pochopila, proč je kabelka, kterou prosadila teta, lepší. Je možné, že skončila u své závisti, jelikož nedostala, co chtěla, a po té růžové toužila dál, protože nikdy nezjistila, jak je hrozná. Ale je samozřejmě i možné, že byla nakonec s tety volbou spokojená a uvědomovala si, že jí poradila dobře. 

Já jako rozmazlené dítě si prosadila svou a vybrala špatně. Moje mamka mi nechala svobodu rozhodnutí, i když se nakonec ukázalo, že jsem udělala chybu. Ale byla to MOJE chyba. A zde hraje znovu obrovskou roli osobnost dítěte. Já zjistila svůj omyl, přiznala ho a chtěla novou kabelku. Některý rodič už by další nekoupil, protože svému potomkovi dobře radil a ono neposlechlo, takže si za své špatné rozhodnutí ponese zodpovědnost. Mně mamka vyhověla i podruhé a já byla vděčná. Tu druhou kabelku jsem nosila ráda a často a vážila si jí, stejně jako mamky vstřícnosti, že mi to nedala sežrat. A do budoucna se stala růžová ponaučením, na které jsem si vždycky vzpomněla, když jsem si chtěla postavit hlavu. Začala jsem víc přemýšlet nad mamky názorem a doporučením. Na druhou stranu, jsou děti, kterým nemůžete druhou kabelku koupit, protože toho zneužijí a získají dojem, že dostanou vždycky všechno bez ohledu na to, jak se chovají.