Či spíše: Co neříkejte mně, když jsem těhotná. Sestavila jsem si vlastní "hitparádu" otravných, neomalených, někdy až urážlivých řečí, které jsem si vyslechla. Aneb kdyby se každý staral sám o sebe, to by bylo na světě krásně!
Do důsledku vzato mi nevadí skoro nic, pokud v tom necítím zlý úmysl. Takže dotazy typu: Co to bude, kdy to bude, jak se to bude jmenovat, apod. tady rozebírat nebudu. Ovšem existují hlášky, u nichž si říkám, že snad nikdy nemůžou být míněny v dobrém. Poněvadž pokud ano, jejich "autor" by musel být naprostý dement, který nechápe, že se druhého dotkne.
Tak tedy, přímo k věci.
Hláška číslo jedna:
"Nemysli si, že budeš moct po porodu nosit věci, které jsi nosila předtím. Minimálně se ti rozšíří boky a tak...To Lenka má pořád ještě deset kilo nahoře a musela si koupit nový oblečení." Jo, tyhlety věštkyně mám ze všeho nejradši. Přece když ona i její dcera ztloustly a nevešly se do starýho oblečení, já musím zákonitě dopadnout úplně stejně, to je přece jasný. Ale v jednom tedy měla pravdu - nové oblečení jsem si fakt musela koupit, protože jako každá správná ženská permanentně nemám co na sebe, že... Mimochodem, hlášky ohledně něčí postavy by měly být prostě tabu. Ať už v těhotenství nebo kdykoli jindy. Říkat někomu, že je tlustý/hubený- ztloustne/zhubne - zloustnul/zhubnul - je neomalenost nejtěžšího kalibru. Koho sakra zajímá, co zrovna vy si myslíte?
Číslo dvě:
"Tak co, nebudí tě v noci? (rozuměj miminko kopáním do břicha)" "Ne, ono v noci spí, jako já." "Nooo, neboj, to přijde." Jako vážně? To přijde? A proč? Protože ji nebo její dceru mimi nenechalo vyspat? A z jakého důvodu bych měla dopadnout stejně? Aby měla paní pro změnu klidné spaní, jelikož si nemusíme nic vyčítat? Nechápu. Ne, fakt prosím vás nikomu neprorokujte, jaké bude zrovna jeho těhotenství, protože o tom víte houby. A - ne, opravdu to nemusí mít jako vy nebo Mařena odvedle.
Číslo tři:
" A jak se cítíš, bývá ti špatně?" ptá se jedna známá, a když se zajímá poprvé, říkám si, že se asi jen stará o to, jak se mi daří. Ovšem poté, co odpovím, že jsem většinou v pohodě, jen občas chvíli nevolnost, ale nic dramatického, a ona při každém dalším setkání prohlásí něco ve stylu: "Tak co, ještě je ti špatně?" nebo: "Jak to s tebou vypadá, minule jsi říkala, že je ti špatně?" začínám o jejích dobrých úmyslech pochybovat. Čím dál víc totiž v těch otázkách slyším ono magické slůvko:" Tak co, UŽ je ti konečně špatně?" Napadá mě, že si to zřejmě zbožně přeje, aby se měla v čem hrabat. (Nehledě na to, že dotyčná evidentně vůbec neposlouchá, co jí říkám, ale to už je jiná věc...)
Číslo čtyři:
"Už se sotva valíš, co?" prohlásí další známá, když mě vidí v osmém měsíci vylézat z auta. Tohle asi netřeba dál rozvádět. Moje rada pro ty, kteří mají nutkání komentovat věci spojené s postavou těhotné - viz hláška číslo jedna.
Číslo pět:
"No počkej, s dítětem už nebudeš mít čas se malovat, fintit, hezky oblíkat a dělat si účesy." Řekla zanedbaná ženská v teplákách a vlasy v umaštěném drdolu, která takhle "nastajlovaná" chodila i před dítětem. Jen teď má omluvu pro to, že vypadá, jak vypadá. Aneb oblíct se hnusně nebo hezky zabere asi tak stejnou dobu. A když si najdeš čas si vyčistit zuby a dojít na záchod, tak se můžeš i namalovat. Pokud to neděláš, protože máš jiné priority a nechceš se tím zabývat, mně je to úplně fuk, jen prosím nech na oplátku v klidu žít ty, které chtějí.
Číslo šest:
"Tak co, tloustneš, tloustneš?" sonduje můj táta hned, jak si zavoláme. No, zkrátka, on se nikdy k ženám moc chovat neuměl. Svojí druhé manželce klidně řekne, že je tlustá.
Číslo sedm:
"Přibrala´s vůbec něco?" (pohrdavě). Tedy, když se mě kamarádka normálně zeptá, kolik jsem přibrala (mně to taky u ostatních zajímá, to ne, že ne), tak jí normálně odpovím, protože je prostě zvědavá. Ovšem nemám v úmyslu a hlavně zapotřebí se někomu omlouvat, že jsem podle něj přibrala málo a nebo obhajovat, pokud má dojem, že moc.
Číslo osm:
"Pořádně se vyspi do zásoby, pak už to nepůjde"... aneb zase jedna "dobrá" rada. Ok, uznávám, tohle nemusí dotyčný myslet špatně, možná jen vychází ze své vlastní, frustrující zkušenosti a chce mě připravit na náročnou situaci. Ovšem stejně by si to mohl odpustit. Za prvé, vyspat se do zásoby nejde a za druhé, přece nemůže vědět, jak se zrovna mně bude nebo nebude s miminkem spát.
Číslo devět:
"Ty piješ alkohol/kafe, jíš... (doplňte si podle libosti), cvičíš/běháš...? "To bys neměla pít/jíst/dělat, když jsi těhotná!" Uff, tak tohle je asi taková klasika, kterou nesnáší skoro každá. Jasně, existují obecné zásady, které by se měly dodržovat, ovšem i v rámci oněch zásad je dost široké pole pohybu, tudíž pokud si známá dá jednou za měsíc dvě deci vína, její dítě pravděpodobně poznamenané nebude. Stejně tak ani kávou, sportem a podobně - pokud se člověk drží hesla: všeho s mírou.
Jde tu však o jinou věc. Do toho, co dělám, nikomu nic není - nezná moje tělo, chutě a potřeby a už vůbec neví, co je pro mě a moje dítě nejlepší. Teď se nebavím o matkách feťačkách, alkoholičkách, kulturistkách a kdoví jakých extrémech, ale o normálních, rozumných ženských, které už mají dávno nastudováno, potažmo zkonzultováno s doktorkou, co se v těhotenství má a nemá. Je tedy na každé, aby se podle svého vědomí a svědomí rozhodla sama. Případné následky si totiž ponese zase jen a jen ona sama a ne sousedka od vedle, která tak "výborně" radí. Ono se navíc, jako skoro u ničeho, nedá tak jednoduše říct, že dát si kávu nebo skleničku vína je špatně a nedat si dobře. Co když ta, která se rozhodla zřeknout alkoholu a kafe žije v trvalém stresu? A jak je známo, stres škodí... Co tím chci říct? Že nikdo nedělá (a ani nemůže) všechno dobře a zdravě, tudíž jedna "špatnost" může být vyvážena jinou dobrou a naopak.
Číslo deset:
"Tvoje břicho je moc malé/velké, to já jsem měla/ Mařena odvedle měla..." Lidi, prosím vás, odvykněte si neustále někoho hodnotit nebo srovnávat! Jo, asi je to lidská přirozenost, ale sakra, to, že je něco přirozenost, ještě neznamená, že můžeme všechno při první příležitosti hned na každýho "vyblejt". Těhotná ženská bývá přecitlivělá a především ta, která čeká svoje první, se nechá velmi snadno rozhodit a znejistět. Takže pokud vám jde o její dobro a nechcete rozpoutat kolotoč myšlenek typu: Je se mnou všechno v pořádku? Proč mám tak malé/velké břicho? Neměla bych fakt mít menší/větší? nechte si podobné úvahy radši pro sebe.
Závěrem bych ráda shrnula, že - nesnáším strašení všeho druhu - nevyspíš se, porod byl horor, když sníš tohle, ublížíš dítěti, apod. Dále nemístné komentáře postavy a velikosti břicha. A v neposlední řadě - "zaručená proroctví".
Co musím také nutně podotknout, je, že ty nejhorší řeči jsem si prakticky bez výjimky vyslechla od žen. Od žen, které už mají děti. Náhoda? Vždyť ty by měly přece vykazovat nejvyšší míru pochopení, soucitu a empatie... Nebo je tomu přesně naopak? A právě z toho důvodu v úvodu říkám, že mi nevadí skoro nic, v čem necítím zlý úmysl - ublížit totiž dokáže nejvíc ten, který přesně ví, kam zasadit ránu.
