Bigfoot v bazénu

O tom, jak mě moje téměř roční holčička pustila do bazénu, ovšem pod jednou podmínkou - že si neoholím nohy a navíc to nebudu řešit. A jak jsem obstála? 

Co mě spolehlivě donutí holit se pravidelně? Ano, teplé počasí - a jako pro milovníka sukní a šatů to platí dvojnásob - silonky nic neschovají, no a nedejbože, když dojde na úplně holé nohy. Jenže vzhledem k letošní nekončící zimě - proč bych se namáhala, že? 

A tak se stane, že při jednom odpoledním dovádění mi malá vyhrne nohavici, manžel zahlédne kus "laškovně" vykukujícího lýtka, vyvalí oči a nekompromisně zhodnotí:" No teda, ty seš slušnej Bigfoot." Nebyl až tak daleko od pravdy. Pro představu - po týdnu neholení se vypadám "zajímavě" a po dvou? Už celkem děsivě... aneb již zmíněný Bigfoot. Takže se oba zasmějeme a za pět minut na všechno zapomeneme. 

To bylo v úterý a ve středu se rozhodnu, že si půjdu zaplavat, jelikož všechny okolnosti hovoří pro. Holčička vyspinkaná, najedená, růžová a dobře naložená, muž má volné odpoledne a nabídne se, že ji vezme ven. Co víc si přát. Takže si sbalím věci a hurá do bazénu. Jenže těsně před odchodem mi to dojde - sakra, Bigfoot! Zapomněla jsem na svoje nohy jako na smrt. Zvažuju možnosti. Asi na milisekundu mě napadne, že nikam nepůjdu, ovšem pak si téměř vynadám - co jsou blbý nohy oproti dobrovolnýmu vzdání se šance si zaplavat?! Takže rychle oholit? Taky blbost! V mém případě nelze RYCHLE oholit, navíc mám vždycky podrážděnou kůži nebo si ji někde seříznu a to poslední, co se mi chce, je vypravit se do veřejných prostor s krvácejícíma nohama. Holt jsem to měla udělat včera, no. 

Takže zbývá třetí možnost - prostě jít a užít si to. A tak jdu. Cestou si začínám uvědomovat absurditu celé situace. Zajímají snad někoho moje chlupatý nohy? Nezajímají! Každý má dost starostí se svými vlastními nedostatky. A i kdyby ne, co se asi tak může stát? V nejhorším případě se někdo zasměje, bude blbě koukat, pomluví mě s kámoškou. A nebo se jakási partička puberťáků pobaví na můj učet. Ale s největší pravděpodobností to každýmu bude úplně šumák. A pokud ne? Není to moje starost. Proč bych měla řešit, že někomu vadí, jak vypadám?

Už před lety jsem někde četla (a pak si sama x-krát udělala podobnou zkušenost), že okolí na nás zdaleka není zaměřené tolik, jak si myslíme a hlavně jak jsme na sebe zaměření my. Což znamená, že ten pupínek, který dle našeho názoru svítí do daleka, ostatní (kór cizí) ani nezaznamenají a pokud ano, nebude jim stát za řeč. Když to vezmu obráceně, taky si podobných věcí na ostatních nevšímám - často ani nejsem schopná říct, co měli na sobě. A nějaká neoholená ženská? To půjde taky nejspíš mimo mě. I kdyby ne, řeknu jí snad něco ve smyslu:" Paní, to je tak hnusný, ty vaše chlupatý nohy!" ? Těžko...

A tak se tedy svlíknu, osprchuju a nakráčím k bazénu, kde suverénně strčím svoje nohy pod nos jakési paní, jež se vybavuje s kámoškou ve vodě přímo u schůdků. No a pak už jednoduše zapomenu na to, že jsem Bigfoot a užiju si plavání. Navíc, přesně jak jsem předpokládala - moje nohy absolutně nikoho nezajímaly. 

Závěrem bych ještě ráda zmínila, jakým paradoxním způsobem "léčil" jistý psychoterapeut nízké sebevědomí svého klienta. Na první pohled to sice může působit divně, ale když se zamyslíte, všechno dává smysl. Pan psycholog totiž usoudil, že pokud se klient - právník - klepe strachy a nejistotou v případě, kdy je dokonale upravený, na sobě má oblek a všechno vypadá perfektně, a přesto sebevědomí nefunguje, možná naopak začne fungovat při absenci těchto perfektních okolností. Což znamená: pana klienta obléct jako bezdomovce, řádně ušpinit a celkově vytvořit zanedbaný vzhled a poté postavit před obchoďák s tím, aby žebral, případně oslovoval lidi s různými prosbami. Dotyčný se zpočátku sice málem propadl hanbou (naštěstí jen málem), avšak nakonec přes počáteční pocení se, koktání, rudnutí a přemýšlení o útěku, vytrval, aby na konci dne získal pocit, že zvládne všechno. Takže když se následující den opět upravil a oblékl obvyklým způsobem, najednou nechápal, proč se dosud tak nervoval - vždyť přece vypadá dobře. 

Z čehož samozřejmě vyplývá, že až půjdu příště do bazénu s oholenýma (doufám) nohama, budu mít sebevědomí na rozdávání.