Causa Kajínek a tajemná kulka v zadku

Píše se 30. květen roku 1993, v Plzni je příjemné květnové počasí.  Je už večer a do bílé mazdy nasedá známý plzeňský podnikatel Štefan Janda a jeho dva romští bodyguardi - bratři Julián a Vojtěch Pokošovi. Jedou k věznici, na místo zvané borské serpentýny. Výjimečně - neozbrojeni. Pokošové jsou nervózní, Janda klidný. Za několik málo chvil je však mrtvý. Julián Pokoš bojuje o život ještě 20 hodin a Vojtěch? Má čtyři střelné rány a jednu z nich - v levé polovině zadku...

       Ano, poznáváte děj dobře - jde o známé-neznámé drama s tragickým koncem: z činu byl asi o tři měsíce později obviněn Jiří Kajínek. Na místo tragédie totiž nepřijíždí kriminálka Las Vegas, ale kriminálka Plzeň. Nezajistí pachovou stopu, nezajistí otisky prstů, nezajistí DNA, dodnes se neví, odkud byly střely vedeny, nenašla se vražedná zbraň a občas zavládne nejistota v tom, kolik bylo vlastně střelců...

       Střílelo se ze zbraní, které používala policie - z pistolí ráže 7.65 mm. Tyto zbraně odhazují prázdné nábojnice doprava dozadu - některé nábojnice se však našly přímo v mazdě, kde se teoreticky vůbec nestřílelo. Podle některých svědků stál střelec po dobu střelby před mazdou - a přitom Julián Pokoš dostal zásah do hlavy zezadu zprava, ačkoliv seděl vpředu na místě spolujezdce. Boční okénko na jeho straně zůstalo neporušené a - zavřené...

       Samostatnou kapitolou je pak Vojtěch Pokoš. Když viděl, co se děje, snažil se pravými dvířky z vozu uniknout. Střelec však údajně vůz obešel (podle Vojtěcha Pokoše), a šel záležitost dozadu vyřídit. Šlo přece o život budoucího korunního svědka. Střelec ho měl pravděpodobně "jako na dlani", protože odborníci tvrdí, že jedna ze střel šla na Vojtěcha Pokoše z bezprostřední blízkosti - asi z 20 cm. Střelec zasáhl Vojtěcha do pravého předloktí, do pravé lopatky, do levého stehna a - do zadku. Nechal žít korunního svědka.

       Svědci však vypovídají, že střelec svou pozici před autem vůbec neopustil! Vojtěch Pokoš nedokáže říci, zda střílející muž auto obešel zprava či zleva. A rekonstrukce? Ta nikdy nebyla provedena. Další neuvěřitelnou pikantností je, že Vojtěch Pokoš se při převozu do nemocnice někam "ztratil", a dorazil k lékařům podle některých svědků nejméně s hodinovým zpožděním. Jiní však tvrdí, že byl nezvěstný až pět hodin! Kde byl a co se s ním v tak zbídačelém stavu dělo?

       Po tragické události následně vedla vyšetřování pražská kriminálka, která byla poněkud nepříjemně překvapená nepřehledným propletencem vazeb mezi zastřeleným podnikatelem Jandou a plzeňskými policisty, směrem k nimž se vyšetřování začalo ubírat. Po dvou až třech měsících bylo však vyšetřování opět předáno do Plzně. A v úvahách místních policistů se vynořil - Jiří Kajínek. Znali ho, a pořádně jim "pil krev". Takže: kde se vzal, tu se vzal - on to přece udělal!!! Plzeňští policisté byli zachráněni. Problémem mohla být rekognice - procedura, kdy svědek (v tomto případě Vojtěch Pokoš) má mezi několika figuranty poznat pachatele. Takže - rekognice nikdy nebyla provedena.

       Celá záležitost proběhla zcela prostě: Vojtěch Pokoš byl přiveden do soudní síně, kde měl poznat Jiřího Kajínka. Jiří Kajínek seděl v poutech na lavici obžalovaných. A Vojtěch Pokoš ho poznal! Předvedl dokonce působivou patetickou scénu, dostal něco jako záchvat. Byl za to pravděpodobně odměněn nižší trestní sazbou za vlastní trestnou činnost, kterou páchal.

       Faktem zůstává, že kdyby pachatelem byl Jiří Kajínek, a nechal žít korunního svědka, byla by to neuvěřitelná hloupost (nebo že by si spletl Pokošův zadek s hlavou?). Pokud by však čin spáchali policisté, byla by střelba do zadku (namísto smrtící rány do hlavy) více než chytrá: měli vyděšeného Vojtěcha Pokoše, podezřelého z řady trestných činů, zcela ve své moci. A při troše šikovnosti a nezajištění důkazů na místě činu bylo možno z něho udělat důkaz jediný - korunního svědka smyšleného scénáře.

       Teprve 9.5.2005 se objevil u soudu svědek František Schreyer; u Krajského soudu v Plzni vypověděl, co mu Vojtěch Pokoš svěřil: že nestřílel Jiří Kajínek, ale dva (dnes už bývalí) policisté - Jan Mikeš a Jaroslav Kronďák. Tato výpověď však soudem nebyla vyhodnocena jako podstatná. Ani kvůli ní - podle soudce Tomáše Boučka - nemělo smysl případ znovu otevírat a řešit.

       A kdo si myslí něco jiného - je tzv. laik. (Tyhle věci totiž umí posoudit jedině nezávislý soudce!) Každý "laik" má však možnost Jiřímu Kajínkovi alespoň trošku pomoci - podepsat petici žádající prezidenta republiky o milost. Všechny ostatní možnosti byly již vyčerpány. Petici najdete na stránce www.jirikajinek.cz/petice.php

Tento blog čerpá z poznatků, které shromáždili reportéři Josef Klíma a Janek Kroupa.