Island dokáže překvapit

Zastavená letecká doprava vinou jednoho soptícího kopečku na Islandu mi nedala a přivedla mě k rozhodnutí se na tento "ostrov" vydat...

Nezaměnitelná a jedinečná příroda

Ejafjatla... či jak se to vyslovuje... Stačilo trochu kouře a lidé chtiví cestování najednou objevili, že v Evropě také existuje železnice...

Mě tato země zaujala natolik, že jsem se rozhodnul nasednout na letadlo a podívat se tam.

Kromě obligátní lahve becherovky jsem do kufru přibalil i několik plechovek lepšího českého piva a pár dalších drobností. Z kuchyňské linky se na mě smutně koukala ráno zakoupená vánočka. Po mém návratu už bude tvrdá na kost. A tak putoval kus umě pleteného pečiva pokrytý plátky mandlí také do volného místa v zavazadle, však okolo půlnoci už budu na místě, tak se jí nic do té doby nestane a alespoň přivezu něco opravdu typicky českého… Kdybych tušil, co se s ní pak stane… Mezitím jsem absolvoval cestu na letiště, snad půlkilometrový pochod k terminálu a už jsme se s mými hostiteli vítali na letišti v Keflavíku. Mluvili báječně anglicky, ostatně jako snad úplně všichni obyvatelé Islandu, a připravili mi opravdu po všech stránkách příjemný pobyt. Voda ve venkovním bazénu neklesla pod 35°C, společnost mi ve volných chvílích dělali dvě černé slepice, údajně rasa, kterou sem přivezli první osadníci. Dostali jména Lessa a Stressa, přičemž se dá celkem lehce odhadnout, která z nich trpěla trochu vyšší mírou nervozity. Ale vraťme se ke zmíněné vánočce. S mým vysvětlením, že se jedná o běžné sladké pečivo, které pomazané máslem s oblibou baštíme s kakaem ke snídani, jsem považoval věc za uzavřenou. Hned druhý den pobytu mě ale dokonale vyvedli z míry. K večeři se totiž podávala moje vánočka – naplněná směsí sýrů a šunkou. A zapečená v troubě. Musel jsem se hodně přemáhat, abych nevyprsknul. Nevěřili byste, jak to ale dohromady báječně chutnalo… Taky tu pijí dobrou kávu, v žádném případě si ale nenechte ujít zdejší hotdogy. Když se od kuchyňského stolu vypravíme do přírody, překvapí vás členitý terén, porostlý nejčastěji mechem, spousta ptáků a mnoho míst v terénu, ze kterých vytrvale vystupuje pára. Opravdu pára. Ostatně statisticky potvrzených šest turistů denně se nechává ošetřit se „spáleninou“ či „opařeninou“, protože stejně jako já odmítají uvěřit, že na téhle severní šířce může mít cokoliv víc jak 15 stupňů. Všudypřítomná horká voda také vysvětluje, že v „mé“ rodině už druhou generaci ohřívají vodu v bazénu tak, že do ní neustále přitéká horká voda z kohoutku. No – zkuste si to na pár dní v našich poměrech… V době, kdy tu v podstatě šest týdnů nezapadá slunce, je tu příjemně teplo, krátké tričko a sandály na boso nenosí jen několik podivínů. Slunce přes den vystoupá opravdu vysoko a příjemně hřeje. Příchod noci se pozná podle toho, že klesne níž k obzoru a znatelně se ochladí.

Tady mají všechno okolo topení báječně vyřešené. Klasické podlahové vytápění mají nejen byty a domy ale i kostely. Luteráni opravdu myslí na všechno. Trubky s teplou vodou jsou instalované i třeba pod dlažbou ve městě. To pro případ, že by udeřila velká zima a zrovna se nikomu nechtělo uklízet sníh. Však tu v té nejtužší zimě bývá i minus 10°C, prostě hrůza, jak mi řekla jedna asi patnáctiletá studentka. A hlavně jedna věc mě mile překvapila. Islanďané mají na rozdíl od ostatních Skandinávců báječný smysl pro humor a nejsou ještě „zkažení“ masovou turistikou. Také mají v oblibě naše Octavie a poslední překlad Švejka skončil v celostátní hitparádě na pátém místě. Nejen proto se do těchto končin příští rok vypravím znovu. A ještě k té železnici - to je jedna z věcí, kterou na Islandu určitě nehledejte, pár kilometrů tu bylo kdysi dávno v provozu, její provoz ale ukončili a už se k ní jako způsobu dopravy zřejmě nevrátí. A Island není pro nás vůbec drahý, kurz klesl za poslední roky v podstatě na třetinu a i káva z automatu nebo již zmíněný hotdog nevyjde extrémně draze. Poslední zajímavostí je fakt, že země zavedla jako úřední jazyk znakovou řeč, škoda, že se liší v rámci jednotlivých zemí ve světě a není takovým tím "esperantem".

O politice se mi moc mluvit nechce, země prošla hektickým obdobím, lidé zde vyšli několikrát do ulic a ještě dnes při zmínce o bankách ztratí veškerý optimismus... Však i britský bulvár kdysi napsal:"Send cash, no ash..."

Nenechte se odradit hlasitým říháním Islanďanů a vypravte se sem třeba i jen do Blue Lagoon, vzdálené od letiště asi dvacet minut. Mimochodem tu prodávají báječné vyšívané župany a asi pětinu ceny vám na letišti vrátí...

A nebojte se, než budou cigarety prodávat na Islandu jen v lékárnách, proteče v místních vodopádech ještě hodně vody.

Abych nezapomněl - rád prozradím kontakt na majitele příjemného domku v centru hlavního města. Pojme bez problémů šest osob a koštuje jen 500 euro na týden.