Jak si v Čechách vyrábíme nezaměstnané

Potkali jsme se náhodou, ale měli jsme čas a oba povídavou náladu, tak se ke mně dostal zajímavý příběh. Mladý muž, tak pětadvacet, říkejme mu třeba Pepa, se nadechnul a na jeden zátah mi to celé odvyprávěl.

O tom, jak našel náborový inzerát Policie ČR, jak se přihlásil, vyplnil všechny formuláře, zúčastnil se psychotestů, v tělocvičně a na bazéně prokázal dostatečnou fyzickou zdatnost, prošel vyšetření u lékaře, pak zase nějaké testy…

Všechno vyšlo podle požadavků, kondičku měl dobrou, pravidelně cvičil a tak ho ani nepřekvapilo, když mu přišel dopis, že se má připravit na účast v úvodním soustředění. Doplněno instrukcemi, kde si má vyzvednou služební stejnokroj včetně teplákové soupravy.

Jeho současný zaměstnavatel o tomto záměru věděl. Chápal, že bude mít lepší plat a práci, která ho bude víc bavit. Rozloučil se přátelsky s kolegy a těšil se na budoucnost.

Potud vypadá všechno idylicky. Už si rýsoval, jak si vezme hypotéku, jak budou s tátou opravovat sešlý dům, jak si založí rodinu.

Den před nástupem na soustředění s fyzickou přípravkou mu přišel doporučený dopis.

Obsah dopisu mi ukázal. Stálo tam, že k Policii nenastupuje. Chyběla jen pověstná formulace „s lítostí vám oznamujeme, že...“.

Bylo mu do breku. Všechno tím padlo, lepší práce, lepší plat, hypotéka. Všechno.

Nejhorší bylo, že v současné práci se už rozloučil, podepsal výpověď a i když měl přejít ze dne na den z jednoho zaměstnání do druhého, ocitnul se najednou na Úřadu práce.

Drsná zkušenost pro tak mladého muže.

Měl jsem trochu volna, tak jsem si říkal, že se tomu pokusím přijít na kloub. Mohlo za tím být cokoliv, ale Pepa mi tvrdil, že nemá žádný záznam v rejstříku, žádné drogy, pokuty, dluhy, přestupky, prostě nic, co by vysvětlovalo důvod jeho nepřijetí.

Zašel jsem na náborové středisko Policie ČR.

První dojem – oprýskaná cedule NÁBOR.

Druhý dojem – šedivá místnost s blikajícími zářivkami a starým nábytkem.

Třetí dojem – dáma ve stokrát sepraných šatech a s účesem, kterého se kadeřník nedotkl dvacet let, za stolkem s mechanickým psacím strojem /sorry, to už si vymýšlím/.

Během několika vteřin jsem se ocitnul třicet let zpátky.

Ptám se, proč Pepu nevzali.

Prý jaký mám k Pepovi vztah.

Říkám, že nejsem příbuzný, ale že bych prostě rád věděl, proč Pepu nepřijali.

Prý mi to nemůžou sdělit.

Rozhodl jsem se, že jen tak neodejdu. Dal jsem najevo, že se mě zbaví, jen pokud mě vynesou. Nechtěl jsem nic konkrétního, ale aspoň všeobecné zdůvodnění, proč mu to udělali.

V tom vešel do naší místnosti starší muž. Dvěstěkrát přepraná košile, na kalhotách šest puků vepředu, nevím kolik vzadu. Očividně celý předchozí rozhovor vyslechl a připomněl mi, že nejsem příbuzný a že mi po jejich důvodech opravdu nic není.

Říkám mu, že klukovi způsobili opravdu velký problém, že dal výpověď v práci a teď je „na ulici“ a jak k tomu přijde. A proč mu teda psali, že si má vyzvednout uniformu.

Opět dávám najevo, že jen tak neodejdu.

Konečně se dočkám polovičaté odpovědi, že si policie nemůže dovolit snižovat svou úroveň.

Z toho jsem pochopil, že problém bude opravdu v Pepovi.

Potvrdil mi, že podepisoval papír, kde souhlasil s tím, že i když zvládne všechny vstupní testy, tak nemá od nikoho zaručeno, že musí být k Policii přijat. Tím byli z obliga, ale pořád se nerýsoval žádný legitimní důvod pro jejich odmítavé stanovisko.

Tak jsem se obrátil na starý známý gůgl. Zadal jsem Pepovo jméno a vyskočila na mě jediná stránka. Byl tam uvedený jako kandidát do předposledních voleb za Pirátskou stranu. Po policistech se všeobecně požaduje politická neangažovanost, ale byl tam uvedený jako nestraník.

Až jsem došel k poslednímu údaji – zaměstnání – tam měl Pepa napsáno: gay pornoherec.

Tak už to začíná být jasné…