Velké koště společnosti

V Hongkongu se scházejí zástupci znepřátelených stran k vzájemným hovorům. Na každé straně místnosti jsou čtyři muži a jedna žena. Sedí proti sobě a nemůžou být navzájem více odlišní. Na jedné straně představitelé lokální vlády Hongkongu ve středním věku a v typickém, byznysmenském oděvu. Proti nim, jako jejich mladická, zrcadlící se reflexe, sedí zástupci protestujícího studenstva, v džínách a tričkách s nápisem „Freedom Now“. „Můžeme souhlasitpouze s tím, že s jejich požadavky nemůžeme souhlasit,“ usmívá se mluvčí hongkongské vlády.

A dopadne to samozřejmě tak, že se volební zákon o předem vybraných kandidátech, který dohnal studenty do ulic, nezmění ani o píď. Vědí to ti starší, zkušenější, a pochopí to i mladí lidé v protestních tričkách. Tedy až si uvědomí, že vysedávat na náměstí nejde věčně a možná stojí za to začít se zabezpečovat nebo zakládat rodinu. Vždyť se tady přeci nemusíte mít tak špatně, když pominete, že určité aspekty vašeho života řídí „rozumnější“ soudruzi z Pekingu.
Byly tedy veškeré protesty zbytečné? Rozhodně ne. Mladá generace o sobě dává vědět a utkává se s autoritami pouze v jednom z dílčích bojů. Protestující (jako na Majdanu) získali přízvisko „prodemokratičtí“. Já bych prosil, aby se přestalo s nuceným vyhraňováním demokratických stran a umělým přiřazováním předem daných statusů. Nejde o boha a ďábla. Jde o Platóna, který už dávno napsal, že naše věky se pohybují v neustálém kolotoči totality a svobody. Po určité době se projeví síla utlačovaného lidu, který smete zbabělé elity, jak by se daly interpretovat myšlenky jednoho z největších antických myslitelů. 
To, co žijeme poslední léta, všechny převraty, revoluce a pokusy o ně, jsou tradičním samočistícím prostředkem naší společnosti. Hlasy frustrace se po určité době začnou ozývat, jako nejaktuálněji teď v Hongkongu, ale to přeci neznamená, že tím pádem má revoltující lid pravdu a nárok na výklad dobra. Všechna ta arabská jara, Gruzie a Ukrajiny jsou jako ze stejného scénáře - jedna strana demokratická a ta druhá zlá. Bílá a černá. Slovo demokracie bylo úspěšně vyrabováno a jeho slupku používají západní média spíše ve smyslu „kdo našim mocným momentálně hraje do karet více“.
Kdo je opravdu ten dobrý, kdo zlý? Připomeňme si ty chvíle, kdy Spojené státy během irácko-íránské války podporovaly Saddáma Husajna, aby ho o pár desítek let později veřejně popravily a ponížily jako prašivého psa. 
Západní civilizace není soudcem
Samozřejmě, že i při současných nepokojích v Hongkongu pobídl Západ povinně Peking, aby dal svobodě a demokracii volný průběh. Ale to je vše. Čínský ministr zahraničí Wang I pak dal Američanům jasný a pomyslný pohlavek, když je vyzval, aby se nemíchali do vnitřních věcí Číny, jež je zároveň největším věřitelem USA. Neboli také: „Pro váš dluh vůči nám už ani nemáme v čínštině znak, takže se koukejte zklidnit“.
Nechme kádrování, tady nejde o vymezení dobra a zla. Přestaňme si nalhávat, že jako příslušníci západní společnosti a liberalisté žijeme pro ideály, přestaňme se pasovat do role soudců o budoucnosti lidí, které neznáme. Ve světě to vře revoluční změnou, neustálou změnou, která nás, jak dokládá historie, očišťuje v opakujících se cyklech. Bez toho se nelze blížit ideálu.
Opájíme se vizí nalinkované budoucnosti, naší jedinou životní jistotou jsou ovšem zkušenosti s věcmi, které se již staly - a které víckrát nechceme opakovat. Ani malé dítě přeci už po druhé nestrčí spálenou ruku na rozžhavenou plotnu. S ponaučením dob minulých tak můžeme nabýt pocitu, že jsme alespoň trošku pány svých osudů. Ale to velké koště společnosti stejně bude mést dál, jako už pomalu začíná mést v ulicích Hongkongu.

Tento text vyšel na stránkách magazínu Ergo 2.