Národ potřebuje ozdravit

V rámci předvolebního boje se strany stále ostřeji perou o voliče a ty nejagresivnější útočí na jejich nejnižší pudy. A v poslední době především na závist. A také na člověku vlastní pocit nadřazenosti a dokonalosti.

ZÁVIDÍM řekám, vidím je téct ...

Jsme národ, kde soused sousedovi závidí, že má míň krtků na zahradě, že má nové auto, že má větší okurky, že má byt ve vyšším patře, že má byt v nižším patře, že má byt větší, že ho má světlejší, že tam má v létě chládek...závidíme si úplně všechno. Když si soused koupí nafukovací bazén, letíme do obchodu a objednáme si velký plastový. A soused si nechá postavit zapuštěný, dvakrát větší. A my vyhřívaný a krytý. Pokud na to máme. Pokud ne, tak to na některé úrovni skončí posměšným odfrknutím "my měli bazén dřív", "my bazén nepotřebujeme", "se to musí čistit a měnit voda a kupovat do toho chlor" atd. Jsme národ, kde si lidé navzájem závidí to, co mají či nemají a ten, kdo má, je schopen namluvit tomu, který nemá, ale chtěl by mít, že "je s tím jenom spousta starostí, radši to ani nechtěj".

Nezaměstnaný zaměstnanému často nezávidí práci, ale výplatu. Podřízený nezávidí šéfovi jeho práci, ale jeho příjmy. A pokud mu závidí práci, tak se buď šéf fláká nebo podřízený nezná rozsah jeho práce.

Méně úspěšný závidí těm šikovnějším a pln zášti je obviňuje ze zlodějiny.

Jediná závist, která má opodstatnění, je, když nemocný závidí zdravému a to jenom tehdy, pokud si nemocný nemoc nezpůsobil sám svým vlastním přičiněním. A tohle je člověk, se kterým budu solidární bez keců a poznámek. Patří tam i naši senioři.

Nezávidím těm, kteří mají míň pracovních poviností. Je to jejich boj, když jim není blbé brát plat za nicnedělání a navíc většinou to nicnedělání je děsná otrava.

Nezávidím manažerům ani politikům jejich platy. Ani úspěšným podnikatelům jejich zisky. Poctivý člověk v takovéhle pozici má nikdy nekončící sled povinností a úkolů, pracuje od rána do noci a neví co je odpočinek. Nepoctivý člověk platí pokřiveným vědomím a možná i špatným svědomím. Možná má noční můry a věčný strach, že se mu jeho nepoctivost jednou nevyplatí. Nebo si žije v klidu a v pohodě. Ale stylem, který mu nezávidím a neměnila bych s ním.

JÁ JSEM JÁ

Já bych to udělal takhle. Všichni to jsou břídilové! Vyráběji zmetky, prodávají zmetky, kážou bludy a nevidí si do ..pusy. To já, kdybych mohl...Znáte lidi, kteří takhle mluví? Je jich hodně? Každý z nich má dokonalý recept na nápravu lidstva. Samozřejmě jiný, než je ten váš, tedy je to také nápad naprosto scestný. Kolik lidí ještě umí diskutovat? Diskuze, to není navzájem na sebe křičet protichůdné názory, ale pomalou debatou dojít k nějakému řešení. Ne ke kompromisu. Jenže kolik lidí dokáže pod tlakem pádných důkazů přiznat, že se mýlí a opravit svůj názor? Kolik lidí dokáže připustit, že i odvěký nepřítel může mít někdy pravdu? Kolik lidí dokáže přiznat chybu? Nejprve sám sobě, potom nahlas před ostaními. Omluvit se za problémy, které způsobil vytrvalým lpěním na scestné myšlence a začít pracovat na nápravě škod? O kolik snažší je vždycky obvinit někoho jiného! On mi to neřekl, on mi nedodal, on to řekl, on už mi to takhle dal...A tím se dostávám i k tomu, že často svou vlastní neochotou přemýšlet nad svým jednáním škodíme sobě, zaměstnavateli i společnosti.

Každý by měl nejprve "zamést před vlastním prahem", než začne křičet, že tohle je špatně a tohle by dokázal líp.

A tak se přiznávám, že i já dělám chyby, některé si zvládnu odchytit dřív, než způsobí škodu, některé ne. A své chyby přiznávám. A napravuji, jak nejrychleji dokážu. A pokud je již napravit nelze, nesu následky svého jednání bez reptání, bez protestů, jsem si své viny vědoma. Ale nejsem dokonalá. A nemám žádný recept na ozdravení myšlení národa českého (a romského a moravského a slezského a vůbec všech národů, kteří žijí, pracují, hádají se a perou v rámci hranic České Republiky). Jen je mi z toho všeho smutno.