Vážený pane Okamuro,

stejně jako všichni naši znepokojení a frustrovaní občané Vás již delší dobu sleduji, a samozřejmě jsem si přečetl i Váš dnešní článek na našem blogu - stejně ovšem jako článek paní Janské Proč nebudu volit Tomio Okamuru. Musím přiznat, že Vám sice na jedné straně držím z celého srdce palce, na druhé straně se však ani já nemohu ubránit jistým pochybnostem. 

Dobře víte, že jsem husovec, "komenskyovec", havlíčkovec, masarykovec a částečně i havlovec. Přiznávám, že to upírání zraku do minulosti má vedle mnoha předností i jisté nevýhody. Přece jen však:

Všichni tito velcí mužové českých dějin byli ctižádostiví, ale především jim šlo o věc. Jako psycholog jsem snad až donekonečna studoval Künkelovu polaritu sesestřednost - věcnost, Freudův narcismus - objektové zaměření, Adlerovu touhu po moci - společenský cit, Jungova nezralého - individuovaného, Frommova nekrofilního - biofilního a Janovova nereálného - reálného člověka. Ze všeho nejvíc pak Masarykův ideál realistického humanistického demokrata.

Pro stručnost a ve vztahu k Vám se zastavím pouze u Havlíčka a Masaryka. Havlíček byl v roce 1848 poslancem, tedy politikem, ale mandátu se dobrovolně vzdal, neboť dospěl k závěru, že jako "pouhý" žurnalista toho může dokázat víc. Masaryk se stal poslancem v roce 1891, tedy ve "Vašem" věku jedenačtyřiceti let, a také se politiky dočasně vzdal, mimo jiné proto, že se pro ni necítíli dostatečně zralý - přestože již tehdy nesmírně vzdělaný a politicky do jisté míry zkušený. Pak se znovu začetl do historie, sociologie, politologie atd., což mu později umožnilo, aby už jen vítězil. 

Chci tím hlavně říci: pro politiku - zejména čekají-li ho nelítostné boje, a ty Vás nepochybně čekajíi - musí byt člověk zralý a hloubce a široce vzdělaný. Vzdělaný už jen proto, že to posiluje jistotu jeho soudů, jeho schopnost rozlišovat i sebeskrytější a sebezáludnější klamy, mýty a jiné nepravdy a hlavně, opravdové vzdělání vede k stejně opravdovému přesvědčení, že i v politice rozhoduje morálka - nejen ta navenek hlásaná, ale hlavně ta vnitřní, osobní, vyplývající z osobní integrity. 

Jste ještě mladý, a tak jste (možná pode mého stařeckého názoru) vystaven enormním svodům podlehnout sebeuspokojení. To u naprosté většiny úspěšných politiků vedlo ke ztrátě zpětné vazby a proto mnohdy i ke katastrofálním osobním i veřejným důsledkům. (Každý politik by si podle mne měl přečíst například Mňačkovo Jak chutná moc.)

Na všech těch výše uvedený českých velikánech si ze všeho nejvíc cením toho, že dokázali skloubit maximální sebejistotu s maximálním (sebe)náhledem, s pokorou...