V čem mají muslimové pravdu: Milan Lasica nám všem, zejména našim „elitám“

Islám sice navázal na judaismus a křesťanství, ale v mnohém je opravil, byl ve své době pokrokový, a proto se muslimové na judaismus i křesťanství od počátku dívali a dodnes dívají přezíravě, mnozí pohrdavě.

A až do nástupu euroamerického osvícenství a průmyslové revoluce na tom také muslimové byli téměř všech stránkách lépe než křesťané. Zatímco katolická  církev na tisíc let potlačila filosofii a rozvoj veškerých jiných badatelských snah, muslimská filosofie a vědy se vyvíjely a křesťanskou Evropu předstihly. Islámské impérium, sahající od Španělska do Indie, se vyznačovalo větší náboženskou snášenlivostí (Španělé na islám přestoupili převážně dobrovolně), inspirovalo se v zemích nacházejících na od něho východ (například z Číny převzalo výrobu papíru, kdežto v Evropě se dál psalo na pergamen), užívalo desítkovou soustavou a arabské číslice, mělo vyspělejší zemědělství, školství, zdravotnictví, umění a architekturu. Arabští myslitelé se opírali o překlady antických autorů a učili se též od židovských mudrců působících na jejich území.

Dnes muslimové mají proti Západu další argument: stručně řečeno, že žije v materiálním blahobytu, avšak v duchovní bídě. (Svou pomýlenost v mnoha jiných směrech si muslimové „samozřejmě“ nepřipouštějí.)

Západ nedbá na nesčetné varovné hlasy vlastních soudných myslitelů, svých opravdových elit, které nahradily vesměs prázdné hlavy celebrit: hlas fotbalisty nebo nějaké missky má větší váhu než hlas moudrého vzdělance. Ten pak, když vidí, kam Západ a s ním celá civilizace nyní spěje, trpí smutkem a je to posilováno pocity bezmoci.

Jedním z takových je nepochybně moudrý člověk Milan Lasica, který volá (zkracuji, aby to dočetli i ti, co pro změnu trpí jedou z nejčastějších současných duševních nemocí, workholismem):

„Hrůza, co se zde událo za těch dvacet let!       

Vytratila se láska, porozumění, lidskost, tolerance, teplo rukou, sklon před šedinami.

Nepoznáme soused souseda, nevíme, jaký plat má vlastní žena či muž.

Nesmíme dát na zadek vlastnímu dítěti, pokud nechceme mít problémy s úřady.

Sledujeme stupidní, nehodnotné až destruktivně působící televizní stanice, kde seriály bez konce nahrazují kulturní vyžití určité skupině nevědomých a možná i nevidomých lidí…  

Nemluvě o tom, jaké celebrity má člověk možnost vidět.

Kam se na ně hrabou takoví umělci, jako pan Króner, Dibarbora, Huba atd., kteří celý život usilovali o to, aby předvedli ten nejlepší herecko-umělecký výkon, aby zanechali v divákovi skutečný zážitek. Rozdíl je jen v tom, že tito herci s uměním žili celý svůj život. Žili pro umění a srdcem umění tvořili…

Bavíme se jako roboti, kdy jeden mluví o životě a druhý hledí do počítače.

Slyšíme formulky, nacvičené fráze, které nemají s našim skutečným lidským nitrem a přesvědčením nic společného.

Letáky, kterými jsou ucpané vchody domů, nás lákají do obchodů. Pěkně nás prosí, abychom nakoupili jenom u nich. Když jsme však ale zaplatili „u nich“, tak se nestačíme divit, jak musíme kmitat a házet svůj nákup do tašky. Hned je jasné, kdo je tu pánem a kde jejich zdvořilost skončila.

Můžeme říkat svůj názor. Svobodně, demokraticky... Ale k čemu to je, když to není nic platné !

Žijeme v neustálém stresu a napětí. Nikdo z nás si není jistý zítřkem. Je jenom pár jedinců, kterým je to jedno a ti žijí i tak mimo nás a v anonymitě.

Svět onemocněl a my, ve snaze uplatnit se, jsme onemocněli s ním.

Socialismus nebyl dobrý, ale tato demokracie není o nic lepší.

Možná, že až nástup duševních chorob, depresí, sebevražd, nastartuje proces třídění, který nás položí na kolena, kdy to už přestaneme všechno zvládat.

A co dál ?

Mám dost svobody tohoto typu. Svobody, která se svobodou nemá nic společného.

Svobody, kterou si neumíme užívat, protože je víc proti nám jak pro nás. Je tak okleštěná zákony a právy těch druhých, že je v podstatě otevřená nepravostem, zločinu, podvodům. Že její existence mně připadá jako aura. Kdesi je, ale nevidím ji. Je mimo mě.

Přeji si potkat člověka – přítele.

Chtěl bych se ráno probudit a z celého srdce se těšit na nový den. Chtěl bych mít kolem sebe upřímné lidi, jak tomu bylo dřív.

Chtěl bych potkat kamaráda, jehož první otázka nebude směřovat k materiálním věcem, ale zeptá se mě: „Jak se máš ? Jak žiješ ? Zajdeme si spolu někam sednout ?“

Kamaráda, kterého v půlce debaty nevyruší zvonění mobilu a nebude muset odejít a pak říct : „Víš, tento telefon byl tak důležitý, že kdybych ho nevzal, mohlo by mě to stát i zaměstnání.“

Ovládnul nás strach a v tom strachu žijeme i své každodenní životy.

To je fakt a skutečná realita tohoto novodobého, demokraticky zkaženého světa.

Nemluvím o listopadu. Ten přijít musel. Ale o tom všem, co všechno sem s tím listopadem přišlo.

Dalšího pokusu, který přijde, když to celé se nebude už moci udržet, se díky Bohu nedožiji. I když rád bych se toho dožil – možná.“