V čem se lze poučit z buddhismu

Buddha (Probuzený), vlastním jménem Siddhártha Gautama, Ind z knížecího rodu, který žil v šestém až pátém století před Kristem, ve věku necelých třiceti let opustil rodinu a zahálčivý život v přepychu, který ho neuspokojoval, a začal žít jako bezdomovec, asketa a jogín. Řešení svého života tím však nenašel. Po letech tápání se mu podařilo vytvořit ideový systém, který je možno označit za nábožensko-psychologický, resp. psychoterapeutický. Základy svého učení, v němž bohové nehrají téměř žádnou roli, posmrtný život je nahrazen převtělováním a jehož těžištěm je meditace, vyjádřil Čtyřmi vznešenými pravdami:

1. Zrození, nemoc, stáří, odlučování se od věcí milých a spojování se s věcmi nemilými je strastné,

2. příčinou strasti je žízeň po požitcích, moci a trvalé individuální existenci,

3. strast zaniká spolu se zánikem této žízně prostřednictvím bezvášnivosti a nelpění na tomto světě, 

4. cestou vedoucí k zániku strasti je osmidílná cesta vrcholící ukončením koloběhu existence vstupem do nirvány (stavu blaženosti a naprostého klidu).

Vůči buddhismu je dnes možno vznést řadu námitek, zejména kvůli mýtům a rituálům, které byly od počátku jeho nedílnou součástí. Ve své době byl však značným pokrokem a v mnoha ohledech je nosný dodnes.

Z nábožensko-filosofického hlediska lze buddhismu vytknout, že rezignoval na společenskou angažovanost. To však bylo i jeho výhodou, neboť přestože byl nemisijní, mohl se šířit, bez konfliktů se světskou mocí. Později se ovšem zapojil i do veřejného života a politiky.

Z psychoterapeutického hlediska lze namítnout pouze to, že dnes existují propracovanější, efektivnější a lépe cílené postupy. Podstata a principy Budhova způsobu meditace se však v dodnes nezměnily a moderní meditační školy vesměs vycházejí i z Budhovy životní filosofie. Mimo jiné rozlišují tři stadia poznání:

Člověk nacházející se v prvním stadiu přijímá věci a život „tak jak jsou“, nekriticky přejímá vžité pravdy i mýty a je svým způsobem sebejistý. V tomto stadiu se nachází a vždy nacházela naprostá většina lidí. Mnozí z nich jsou v něm šťastní, a pokud narážejí na rozpory a bariéry, snaží se je nevidět. Důsledky se dříve nebo později projeví buď na jejich životě nebo na životě jejich blízkých, nezřídka však i vzdálenějších či vzdálených lidí. 

Do druhého stadia člověk pokročí, jakmile začne mít o svém životě jakékoli vážnější pochybnosti. Tohoto stadia dosáhne buď prostou průrazností svého rozumu, nebo, což je mnohem častější, pokud na něj začnou doléhat rozpory a bariéry, ve kterých dosud žil. Je to stadium krize a je plné nejistoty a bolesti. Člověk je řeší buď hledáním štěstí jinými než dosavadními způsoby, workoholismem počínaje a narkomanií konče, nebo hledáním a odstraňováním příčin. Většina lidí toto stadium nepřekoná, protože cesta „na světlo“ je kromě další bolestnosti složitá a pracná.

Ve třetím stadiu člověk začíná „vědět“, což mu přináší úlevu a trvalou psychickou pohodu, jistotu, nadhled a vyrovnanost.