Slovo demokracie nesnáší přívlastky, pane ...

Tak se "nám" včera na Hyde Parku objevil další demagog, tentokrát dokonce politolog a vysokoškolský učitel. Diváci ho naštěstí prohlédli a dali mu to v závěrečném hodnocení znát. Je smutné, když "obyčejní" lidé projevují větší moudrost než intelektuálové, kteří by měli být vybaveni kriticko-relistickým myšlením alespoň poněkud lépe.

Jak každý "dobrý" demagog, řekl i pan Lubomír Kopeček mnoho pravdivého a poučného, řekl však i nemálo polopravd až nepravd. Mne osobně nejvíc dohřálo, jak obratně, když přišla řeč na demokracii, přešel na liberální demokracii - "jako by se nemetlo", jako by bylo samozřejmé a dáno odkudsi zhora, že mezi demokracií a liberální demokracií je téměř rovnítko.

Přiznávám, že mne to dohřálo hlavně proto, že jsem v dětství zažil, co znamená "lidová demokracie", kterou jsme měli za komunistické totality v padesátých letech. Svým způsobem je nepřijatelný i pojem sociální demokracie, byť  nebo právě proto, že má nejblíž k demokracii jako k vládě lidu. Dnešní, vyspělé chápání demokracie by mělo být přece jen poněkud jiné: vládě většiny.

Tak jako pojem sociální demokracie ztáčí demokracii příliš doleva, pojem liberální demokracie ji ztáčí příliš doprava, k liberalismu a neoliberalismu, který dnes nejen nás zde v Česku, ale v celém světě znesvobodňuje, protože svobodu chápe stále víc a víc jako svobodu jen pro bohaté. Je to stále viditelnjěší jak ve vnitrostáních, tak zeména v mezinárodních měřítcích: bohatí stále víc utlačují nejen chudé, ale většinu, a to je v přímém rozporu s prinicipy demokracie.

Dobře to vystihuje Ivan Štamapach v článku Svoboda proti humanismu?:                                             Lidská práva jsou dnes pravicí nálepkována jako humanrightismus a posměšně označována za levicový výmysl nebo u nás (za ‚Havlovu‘) ‚pravdulasku‘. Pozoruhodné je, že pravice se již delší dobu snaží lidská práva v teorii zpochybňovat a v praxi oklešťovat ve jménu svobody. To, co koná stát, samo o sobě, bez ohledu na způsob vzniku státních rozhodnutí, má prý směřovat proti svobodě, státní mocenské centrum (parlament, vláda, soudy) prý člověka zotročuje, je nutno usilovat o zeštíhlení státu.

Což je v dojemné shodě s komunistickou ideologií: komunisté nahradili svrchovanou státní moc mocí nikým nevolenou a nikomu neodpovědnou státostranou podpořenou mimoprávní ozbrojenou složkou Lidových milicí. Parlament a vláda zcela otevřeně plnily stranická usnesení. Ne bezdůvodně se tehdy u nás mezi lidmi potajmu mluvilo o komunistech jako k mafiánech, ne bezdůvodně se nyní hovoří o mafiánech ovládajících naši dnešní ‚demokracii‘. Může se o tom dnes  mluvit sice veřejně, ale výsledek je stejný: nulový.
Ještě za života některých z nás se v USA odehrála ukázka zásahu centrální státní moci proti svobodě jedné univerzity a jednoho amerického státu. Byla to známá kauza Jamese Mereditha z let 1961 a 1962. Tento potomek amerických původních obyvatel a Afroameričanů, občanský aktivista pro rovná práva bez ohledu na rasu, se odvážil zapsat na univerzitu státu Mississipi. Orgány školy i státu a také mnoho bílých studentů mu bránili chodit na přednášky. Prezident John F. Kennedy nasadil proti mississippské Národní gardě ozbrojenou složku federálního ministerstva spravedlnosti, s podporou armády. Ozbrojený střet stál dva lidi život a 188 osob bylo při střelbě zraněno. Právo studenta zapsat se a pak studovat pak bylo zajištěno.

Svobody se ve válce amerického Severu proti Jihu dovolávala Konfederace. Hájila svobodu jižních států unie zachovávat bez ohledu na mocenské zásahy unie otrokářské pořádky. Hájila svou rasistickou svobodu proti demokratické státní moci a proti lidským a občanským právům černochů. Tady už historii sporu svobody a humanismu začínáme rozumět…
Můžeme nadhodit myšlenkový experiment, který svobodu spojí s vlastnictvím. Svobodou byl v češtině původně člověk, který vlastnil pozemky a nebyl závislý na vrchnosti. Později z toho vzniklo označení samotného vztahu k vrchnosti. Tuto svou moc nad ‚kusem země‘ všemi prostředky hájí dnešní obhájci svobody a popírači práv.

Patos svobody, jímž svůj boj ozdobují, ovšem vyčpěl. Ztratil věrohodnost. Jejich svoboda je věrohodná jako svoboda poskytnutá obyvatelům známého místa, na jehož bráně byl nápis Arbeit macht frei. Až česká pravice jednou prosadí lágry na periferiích pro bezdomovce a nepřizpůsobivé, jak to nedávno navrhovala, mohli by pro změnu u vchodu nechat umístit nápis Byznys osvobozuje.
Svoboda, která se nevylučuje s lidskými právy, se neredukuje na moc a bohatství, má jiný základ. Je jím neredukovatelné lidství. Fiktivní svobodu pomohl demaskovat svou dialektikou pána a raba G. W. F. Hegel: zotročující moc zotročuje (i) svého držitele. Vlastní svobodu umožňuje pouze respekt ke svobodě jiných. Reálná svoboda se historicky prosazuje v konfliktu reálných zájmů, totiž v konfliktu člověka jako tvůrce hodnot s lidskou karikaturou držitelů moci.[1]

[1] In: Bohumil Sláma, ed.: Tomáš G. Masaryk, neomodernismus, neounitarismus a nová reformace, v přípravě