Pravda a lži o Ježíšovi

Ježíš, stejně jako „řecký Ježíš“ Sokratés, po sobě nezanechal žádné písemné zprávy. Víme o něm pouze z Evangelií, a proto na něj musíme pohlížet jen jako na legendu. Byl to nepochybně charismatický a na svou dobu mimořádně moudrý člověk, Sokratovy úrovně však nedosáhl, neboť mu šlo o moc, nebyl tak poučený, neměl jeho sebekritičnost a byl poznamenán mýty a umanutostí židovské víry.

(Také řecká mytologie má svého Stvořitele člověka, Prométhea. Byl však i Jóbem, ale mnohem opovážlivějším a aktivnějším. Vzal bohům oheň, dal ho lidem a naučil je řemeslu, písmu a vědám. Evropskému myšlení zanechal podobný odkaz jako Sokratés a Ježíš: dobro a rozum se musí prosazovat i za cenu největších obětí.)

Ježíš svou základní a nejcennější tezi „miluj svého bližního jako sebe samého“, vyrovnávající sobectví s nesobectvím, přejal od židovských proroků. Od konkurenčních pravověrných farizejů přejal tezi „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon a všichni Proroci“. Označoval se za Syna člověka a pokud snad i za Syna Boha, byla to pravděpodobně jen hra se slovy, neboť i ostatní Židé se považovali za boží děti. Tím, že přijal křest od Jana Křtitele, přiznal, že je hříšný. Přijal i jeho spornou „odpustkovou“ tezi, vyjádřitelnou parafrází „uvěříš-li ve mne a necháš-li se pokřtít, tvé hříchy budou odpuštěny“.   

Podobně jako bezpočet proroků před ním se pohyboval na hranici slávy a ukamenování, a protože ji překročil, byl po římském způsobu ukřižován. Zřejmě hlavně proto, že se v duchu starozákonních prorockých věšteb prohlašoval na Mesiáše.

Kdyby se jeho učení neujali apoštolové a kdyby je nepřepracovali, skoro jistě by se zařadil mezi proroky, kteří nebyli kanonizováni a na něž se zapomnělo. Apoštolové, zejména samozvaný apoštol Pavel, u vědomí opodstatněnosti a pokrokovosti řady prvků Ježíšova učení, se s jeho osudem nesmířili a učinili v dobrém i zlém smyslu vše, aby jeho odkaz zachránili. Udělali z něj příslušníka Davidova královského rodu, z jeho smrti vytěžili důkaz o jeho božství, neboť k ní připojili zmrtvýchvstání (údajně tomu uvěřil i nevěřící Tomáš), z jeho léčitelských úspěchů učinili zázraky a z potupného ukřižování vytvořili výhodu tím, že z něj udělali mučedníka. Podobně obrátili naruby (předmanželské?) těhotenství jeho matky Marie, když z ní udělali pannu do níž „vstoupil“(?) Duch svatý. (Podivná a nejasná existence Ducha svatého se stala později předmětem nekonečných vášnivých sporů, které koncem reformace vyústily ve vznik třetího proudu křesťanství, unitarismu, uznávajícího pouze neděleného boha.) Apoštolové dokázali překlenout i to, že se nepotvrdila jedna z nejdůležitějších Ježíšových tezí a pravděpodobně druhá příčina jeho odsouzení, že Boží království již přichází.

Přestože Evangelia stála apoštoly-evangelisty nekonečné přemýšlení a značnou práci, mnohé omyly a rozpory obsažené v Ježíšově učení odstranit nedokázali. Nejzávažnější rozpor byl mezi jeho silným sociálním, socialistickým až utopicko-komunistickým cítěním („blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“) a jeho loajalitou vůči mnoha „pravicovým“ pasážím židovského Zákona („dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“) i k tehdejšímu nespravedlivému mocenskopolitickému systému. Téměř fatální byla Ježíšova bezbřehá tolerance vůči zlu („kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“) a naopak neúměrné potlačování a špinění sexuality („kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil“). Obojí svými důsledky poškodilo život miliardám lidí (Masaryk: „zlo se musí potírat do samých kořenů“).

Přestože Ježíšovo učení bylo v mnohém omylné a rozporuplné , kladné stránky v něm, zejména v kontextu doby, jednoznačně převažovaly. Ježíšovi křesťanští následovníci však rozvíjeli především záporné stránky jeho ideologie. Většina z nich se stala snad ještě většími pokrytci než židovští farizejové a mimo jiné tím vytvořili prostor pro vznik islámu.