Mezi nemnoha i nemálo věcmi, které nám Čechům slouží ke cti patří, že k Židům zaujímáme víceméně neutrální postoj. I pokud je někdo nemá rád, jiný si zase váží jejich inteligence, a tak se to vyrovná. Po Listopadu jsme volali "Komárek na hrad!", teď, jak se zdá, voláme "Fischer na hrad!"
Ani v minulosti to nebylo o mnoho horší, chovali jsme se k Židům rozhodně lépe než Poláci, o Rakušanech a zejména Němcích nemluvě. Velkou zásluhu na to měl Masaryk a jeho "česká dreyfusiáda" - hilsneriáda. Jeden z nejvýznamnějších českých filozofů Milan Machovec o tom napsal:
"Hilsnerova aféra představuje Masarykovou zásluhou jeden z mravně nejpozoruhodnějších bojů, jaký kdy byl u nás veden – i kdyby Masaryk dříve ani později nic jiného nevykonal, jen proto, pro tuto vlastně epizodu jeho života, mu musí patřit úcta každého čestného člověka. V čem byl zvláštní význam hilsneriády? Dřívější rukopisný boj – na nějž hilsneriádou Masaryk ovšem organicky navázal – byl jistě, například z hlediska obrody české vědy a kultury, významnější, pozdější Masarykovy boje zase z hlediska české politiky zase významnější, ale z osobního hlediska Masarykova byla Hilsnerova aféra tím nejtěžším, již proto, že v jiných zápasech měl kolem sebe ne mnoho, ale přece dost pozoruhodných spolupracovníků (krásné bylo například v rukopisném zápase bojovat i proti velké většině, stojí-li po boku takoví lidé jako Jan Gebauer či Otakar Hostinský!), podobně i později za války, ale v hilsneriádě stál Masaryk takřka úplně sám, štván takřka celou českou veřejností (a ti lepší z ní převážně jenom mlčeli), zrádcován i nedávnými přáteli, urážen, mravně posilován vlastně jen svou ženou a hrstkou nejvěrnějších. Hilsnerova aféra má nejednu podobnost s Dreyfusovou aférou z téže doby ve Francii a sehrála podobné významné pokrokové-obrodné společenské poslání.“[1]
Nepřekvapí proto, že většina Židů, kteří přežili holocaust, vzpomínala na 1. republiku jen v dobrém; mnozí dokonce uváděli, že to, že jsou Židé, si téměř neuvědomovali. Pokud zajdeme dál do minulosti, bylo to horší (z čehož lze dovozovat i vliv Hilsneriády). Například Karlu Havlíčkovi, jinak příkladně soudný a mravný člověk, je mnohými historiky označován za antisemitu.[2] Havlíček na toto téma napsal: „Když si bez všelijakých předsudků a trochu protřelejším okem ze známosti člověčenstva nynější stav židů povážíme, shledáme hned, že právě jejich bývalá poroba a nedostatek stejného práva s námi je přivedl na nynější stupeň jejich obyčejů a způsobů, a že oni sami buď jsou jen málo nebo jen docela nic vinni na své nynější pokaženosti. Staré vlády obyčejně dřely židy v pravém smyslu toho slova, žádaly na nich daně tak veliké, že skutečně na poctivý způsob nebylo možno tolik vyzískat, neboť tyto vlády považovaly židy jako nějaké živé stříbrné a zlaté doly, z kterých se ustavičně dá těžit; kromě toho byl žid dle nekřesťanských a pravému duchu Kristovu zcela protivných tehdejších předsudků vyloučen z nejhlavnějších lidských práv – nesměl kupovat statky a pozemky, nesměl provozovat jisté živnosti, ba i právo k ženění musel koupit za nesmírnou peněžitou cenu, a při tom v životě zakoušet největší potupy a odstrkování. Jest divu, že při tom neměl žádné lásky ke křesťanům takto nekřesťansky s ním jednajícím? Stran židů může se vším právem říci: jak jste si je vychovali, tak je i máte. Nelze však pochybovat, že židé dosáhnuvše s námi stejného práva, časem velikou část svých nectností odloží, poněvadž tyto nectnosti neleží snad v povaze izraelitského kmene, nýbrž v okolnostech. Přesvědčíme se brzy, že emancipace židů nám vcelku ani dost málo neuškodí, nýbrž ještě prospěje, jakož musí prospět každá spravedlivá věc.“[3]
Tak vznikla i typická židovská vlastnost: nedráždit a ohýbat se. Vzpomínám si, že na střední škole byl v naší třídě jeden žid (a také jsem si to tehdy neuvědomoval). Neprojevoval se nijak výrazně, ale bylo jasné, že komunisty, stejně jako většina nás spolužáků, skoro nenávidí. Jeho otec však byl v KSČ a v roce 1968, jakmile se otevřely hranice, dokonce ještě před Srpnem, celá rodina emigrovala do USA. Představuji si, že tak nějak podobně to bylo i se vstupem Jana Fischera do KSČ. Na rozdíl od jiných ale dnes naplno přiznává, že se za to stydí.
Tím se ale dostávám k snad ještě podstatnějšímu. Jak jsme na tom s „ohýbat se“ my Češi, když jsme od Bílé Hory vyjma několika krátkých údobí nepoznali skutečnou svobodu?
To, co tu teď máme, skutečná svoboda není - a možná to většina z nás ani netuší.
Narovnáme se někdy?... Kdy?
[1] Milan Machovec, Masaryk a politika, in: Bohumil Sláma (ed.), Tomáš G. Masaryk, neomodernismus a Charta 2012, Atelier 89, Brno 2012
[2] Petr Hora-Hořejš, Toulky českou minulostí 7, Via Facti, Praha 2002
[3] In: K.H.B. a T.G.M. o svobodném myšlení, Atelier 89, Brno 2012
