Jak je tomu u nás s cenzurou

Existují tři druhy cenzur, neskrytá, nepřímá a skrytá, a těžko říct, která je horší. Tu první jsme u nás měli do roku 1918 a v letech 1948-1968, druhou do roku 1989, třetí máme ("pomaličku polehoučku") od rplu 1989.

První, neskrytá, je surová a zjevně arogantní, na druhé straně je však, zejména ve srovnání s nepřímou a hlavně se skrytou cenzurou, primitivní a "amatérská". Nepřímá cenzure sice není cenzuru úřední, institucionální, avšak vládnoucí režim nezamlčuje, že do médií pouští pouze lidi, kteří mu budou ochotně sloužit.

Obě tyto cenzury jsem zažil a mohu říci, jistě spolu se všemi pamětníky (vyjma tehdejších mediálních i nemediálních sluhů), že byly odporné a že se výrazně podlílely na úpadku společnosti.

(Vzpomínám si, jak někdy v sedmdesátých letech jedna mladá lékařka při atestaci - protože součástí atestací byla tehdy i politika - na otázku "co jsou tři hlavní zdroje marxismu-leninismu" odpověděla "tisk, rozhlas a televize" a byla vyhozena - přestože měla svým způsobem pravdu.)    

Nejodpornější je ovšem cenzura skrytá; už proto, že je nejsofistikovanjěší a nejzáludnější. Svou neviditelností znemožňuje téměř jakoukoli kritiku - je "demokratická" a vzbuzuje důvěru, to je ochotu věřit a nechat se ovlivnit skoro vším, co "tisk, rozhlas a televize" svým obětem předkládá. Její zhoubný účinek na společnost je stejný jako učinek neskryté a nepřímé cenzury, s velkou pravděpodobností je však ještě horší.

Dispouje téměř nekonečným množství triků, není možné je vyjmenovat. Pokusím se uvést alespoň některé; kdo bude ochoten, pochopí.

1. Předání důležitých médií do soukromých rukou. Tím si u nás - dnes již zjevně upadlý - polistopadový režim zajistil, zdarma a "bezbolestně" stabilizaci a téměř nevykořenitelnou zakořeněnost. Proto považuji zakladatele Novy Vladimíra Železného (hned po Václavu Klausovi) za otce našeho dnešního mafiánského kapitalismu - zahltil společnost, včetně dětí, západními braky a vychoval (či po normalizaci dovychoval) typického dnešního, na pouhý konzum orientovaného, egoistického, k násilí necitivého, "prázdného" a čímoli vyšším pohrdajícího českého člověka. Pak se divíme, že společnost je rok od roku nemocnější, že neustále přibývá negativních jevů, domácího a jiného násilí, násillí mezi dětmi atd.

Nevěřte (téměř) žádnému redaktorovi soukromých médií, že mu jeho šéf do jeho práce nemluví. Stačí, aby si majitel daného média vybral "správného" šéfa, a ten si pak sestupnou pyramidou vybere všechny ostatní "správné" lidi. Je to stejné jako za normaliazce, jen skrytější a tudíž záludnější.

2. Liberalizace reklamy. Reklama už svou podstatou "oblbuje". Je od podstaty trikem, je klamavá; například prášky na praní se podle reklam "úžasně" zdokonalují již nejméně od dvacátých let minulého stoleti, rok od roku, ne-li měsíc od měsíce - kolikrát lepší by dnes musely být, kdyby to byla pravda - tisíckrát, milionkrát?

Reklama je nejúčinnější v televizi, proto je jí tam v soukromých televizích tolik. Američtí sociologové tvrdí, že na úpadku americké společnosti se počínaje padesátými léty podílely právě televize - ruku v ruce s reklamou - snad ze všeho nejvíc.

3. Potlačování názorů (skutečně) moudrých a znalých lidí a vyvyšování názorů lidí nekompetentních - mnohdy až jejich zbožšťování - popových zpěváků, hollywoodských herců, sportovců typu Maradony, Beckhama apod. Vzhledem k tomu, že tito lidé většinou vedou rozháraný osobní život, má a mělo to mimo jiné podíl na dnešní západní (i české) rozvodovosti. Jsou totiž "zářným" příkladem.

Mohl bych ještě dlouho pokračovat, zmíním však jen: po roce 1989 u nás neexistují jediné veřejnoprávní noviny, a Česká televize...