Jak Havel s Klausem šťěpovali a štěpili společnost

Tento článek by se mohl také jmenovat Kdo káže i pije vodu. Je pokračováním dvou předchozích, Prohlášení Charty 2012 a Proč je (proboha) na Chartě i Havel? Přišlo mi hodně protichůdných reakcí. Vybírám dvě nejzasvěcenější.

Vážený pane doktore,
nechci připravit citovanou rumunskou rodinu, ani jiné cizince o hodnoty, které pro ně Havel znamená, například jako symbol, který v nich posílil naději na pozitivní řešení budoucnosti. To pro ně mělo a má cenu a to jim nechci brát. Avšak já jsem do Havla vkládal naděje, které se nenaplnily, a byl jsem s ním v přímém kontaktu, když zradil. Nemohu souhlasit, že zpochybnit stejně jako Havla lze i Masaryka - nelze. Je totiž nutné srovnat výsledek jejich činnosti. Vzestup republiky ve všech směrech za Masaryka a hospodářský i mravní úpadek za Havla - k tomu není potřebné ani mé osobní svědectví, jak přesně k čemu došlo. Je jistě rozdíl v tom, že zločiny klausismu Havel sám nedělal ale že ‚jen‘ umožnil. Přesto nemůže být vydáván za velikána naší doby, protože právě nynější stav našeho státu je důkazem, že taková osobnost neexistuje.                                                  S pozdravem
Josef Mrázek

Vážený pane doktore,
máte pravdu, mezi Masarykem a Havlem je nepochybně rozdíl, už třeba proto, že Havel chtěl, „kapitalismus s lidskou tváří“ (jak mi napsala jedna moje kamarádka), což bylo v jeho podání příliš idealistické, a neměl Masarykův intelekt, integrované vědomosti ani politickou průraznost.
I tak, koho jsme měli po Masarykovi lepšího (snad Beneše, ale to by bylo na stránky a stejně bychom se ničeho užitečného nedobrali)? Kdy se objeví nový vůdce (alespoň!) Havlova formátu?                                                                                                                                                                               Přidávám mail od prof. Justa
a srdečně Vás zdravím
Bohumil Sláma

Dobrý den,
vážený pane doktore, i když si nemyslím, že dnes jsme v situaci let 1976/77 (odvaha hlásit se k Chartě tehdy a dnes je absolutně nesrovnatelná), vážím si přesto Vaší iniciativy, jako každé, která má probouzet v lidech zakrnělý pocit aktivního a nepartijního občanství. Ale myslím si, že se trochu zbytečně omlouváte za něco, co je pro všechny slušné lidi u nás i ve světě úplnou, až banální samozřejmostí. Stydím se hluboce za ty své spoluobčany, vesměs vzorné to voliče - nebo potomky voličů - Husáka, Biĺaka a Štrougala (bylo jich 98-99% dospělé populace; patřili-li někteří z nich k tomu 1% nevolících či dokonce vzdorujících, pak se omlouvám), kteří dnes, kdy je to nic nestojí, ‚statečně‘ na někdejšího vězně, disidenta a prezidenta plivou. Vždyť i za ně Václav Havel seděl ve vězení (i když mohl od hodiny začít žít jako prominent v USA, jenže jeho druzi by ve vězení zůstali a jeho samotného by už zpátky nepustili). Ano - kdykoli jsem kamkoli vyjel na jih, západ či sever od našich hranic, všude nám Čechům Havla záviděli, eseje o Havlově dramatice patří tradičně mezi ty, které mně i mým kolegům asi jako jediné v zahraničí berou z rukou a ochotně je překládají - jen u nás, v zapšklém a zasmrádlém českém rybníčku Havlovi, na něhož delegujeme všechny své oprávněné frustrace z politiky, spíláme a nadáváme mu. Proti logickému spojení řady Komenský – Havlíček – Masaryk – Patočka - Havel (na všechny ve své době lidská spodina plila - i tento fakt tahle jména spojuje!) může něco namítat pouze ten, kdo o nich a jejich díle neví nic nebo velice málo. A kdo je obětí utkvělých bulvárních nesmyslů a pomyslů (např. o ‚humanitárním bombardování‘, ‚nepolitické politice‘ či ‚blbé náladě‘ - ani jeden z těchto výmyslů Havel ve smyslu, jaký je jim přisuzován, nikdy nepoužil; v prvém případě pouze řekl, a to doslova, že nálety NATO na Balkáně mají za cíl zastavit reálně probíhající humanitární katastrofu o tisících mrtvých, v druhém případě jen v situaci disentu inovoval občanské pojetí politiky, jak je razil - s poukazem na Havlíčka - i Masaryk, a třetí případ byl pouhý citát z jiných úst než Havlových: přesto všechny tři výroky kolují nadále v médiích jako Havlovy vynálezy a následně straší a navěky budou strašit v hlavách mentálních komunistů, ať již nosí legitimaci KSČM nebo jsou z tábora ODS, ČSSD či TOP02.
Hrabat se v intimním soukromí kohokoli má v popisu práce - a také na to má žaludek – zase jen bulvár, tedy ty různé mutace a metastáze (s Havlem řečeno) „deníku FUJ“.
Václav Havel však v občanském životě, i ve všech svých veřejných profesích, od divadla, literatury až po politiku, kázal vodu a pil vodu (pil ji i v kriminále právě proto, že ji kázal!).
Všechny slušné lidi tímto zdraví
Vladimír Just

Vážený pane doktore,
pokusím se umožnit Vám nahlédnout do dvou kritických okamžiků české politiky způsobem jinak nedostupným.
Začátkem roku 1990 jsem vyslechl jako člen rady Koordinačního centra občanského fóra (KCOF) výklad delegace našich krajanů, kteří nás přišli varovat před chybami, které by mohly ohrozit vývoj státu. Vysvětlili nám, že musíme udržet platnost a respektování komunistických zákonů tak dlouho, dokud neuděláme kvalitní nové zákony a poradili nám, jak postupovat. Pochopil jsem to a poděkoval jsem jim za cenné rady. Sdělili mi, že z okruhu disidentů (Havel, Pithart atd.) to bohužel nikdo nepochopil. Rada KCOF byla sice podle stanov nejvyšším orgánem Občanského fóra (OF), ale Havel a spol. to ignorovali, radě KCOF ponechávali práci a o zásadních otázkách rozhodovali sami a diletantsky. Tak začala cesta do pekel bezprávního státu.
Po volbách v roce 1990 zůstali v okresních OF najmutí aparátníci, nikým nevolení manažeři. Celostátní sněmy OF jsme svolávali v té živé době velmi často a volené delegáty z venkovských okresů, lidi běžně zaměstnané, to vyčerpávalo. Okresy začaly posílat na Sněm místo nich falešné, nevolené delegáty, ty aparátníky. To vystihl Klaus, pilně objížděl okresy a sliboval jim, jak skvěle na tom budou, až to on vezme do rukou (informace, kterou jsem získal přímo od jednoho z Klausových asistentů). Při následující volbě předsedy OF byl Klaus převahou oněch falešných delegátů zvolen a okamžitě začal OF likvidovat - ukradl část jeho jména (Občanská...), celý majetek a organizační síť. S poslankyní tehdejší České národní rady (ČNR) Mašatovou jsme zorganizovali Černošickou výzvu apelující na 6500 organizací OF, aby trvaly na zachování OF. Klaus se toho zalekl, spolčil se s Havlem a naletěl mu Rychetský. Sešli se v Lánech, aby vyhlásili, že Černošická výzva je bezpředmětná, OF je zachráněno, protože bude pokračovat jako Občanské hnutí (OH) pod vedením Rychetského. Tomu však dali prázdnou slupku, vlastně nic. OH ani nemělo specifický charakter hnutí, Občanská demokratická strana byla koncipována - jako rigidní strana vhodná pro rozvoj zločinnosti. Než k tomu došlo, přijel jsem do Lán s Mašatovou a peticí 21 poslanců ČNR na protest proti takovému podvodu. Stráž se psy na bráně nám nedovolila ani odevzdat petici; později nám bylo sděleno, že Havel nás nepřijal, protože Klaus si to nepřál. Tak začalo s Havlovým požehnáním naplno období zločinů klausismu.
Jak vidíte, uvádím jen suchá, i když dost drsná fakta. Doufám, že Vám postačí k pochopení mého stanoviska.
S pozdravem                                                                                                                                              Josef Mrázek
P.S.
Ještě k Havlovi a komunistům. Naše hnutí Demokraté 92 neumožňovalo, aby za ně kandidoval bývalý člen strany, i přesto, že reformní komunisty jsme chápali celkem pozitivně. Naproti tomu na Havlovi nám bylo podezřelé, že nerozlišuje čestné a nečestné lidi, třeba Klause. Pro použití Čalfy byl důvod, to již neplatí u dalších.

Vážení pánové,                                                                                                                                             moje odvaha je proti Havlovi a ostatním původním chartistům jistě téměř nulová (angažuji se dnes mimo jiné proto, že si tak léčím svědomí, že jsem odvahu podepsat Chartu 77 v sobě tehdy nenašel), přesto to schytávám, stejně jako ostatní mluvčí Charty 2012, i tak víc než dost. Začínám teprve nyní (snad) plně chápat, proč Havel nakonec zůstal skoro osamocen: na jedné straně byl upomlouván svými nepřáteli, na druhé straně ho opustili mnozí lidé z jeho vlastních řad, které méně nebo více, méně nebo více opodstatněně či oprávněně zklamal. Klaus a jeho jakoby do nekonečna rozprostřený gang (to slovo by mi dříve připadalo absurdní, teď si za ním stojím) ovšem smetl nejen Havla - smetl každého, kdo se postavil do cesty. A stačilo někdy zdánlivě velmi málo: ‚had na tři‘ (Josef Lux), ‚sarajevský atentát‘, ‚zelení magoři‘, jistě víte, že bych mohl pokračovat. Klausův ‚gangster s tváří anděla‘ Petr Nečas je dnes ministerským předsedou, Klausův nejdrzejší klaker a největší demagog a nálepkář Ladislav Jakl chce kandidovat na prezidenta. Podle mne jsou však již dnes historicky odepsaní.                                                                                                                                          Váš Bohumil Sláma       

Vážený pane doktore,
pan dr. ing. Mrázek opakuje mezi některými evidentními pravdami i mnohá obvyklá, dávno vyvrácená klišé (ve stylu po bitvě každý generálem). K jejich vyvrácení si stačí prostudovat nejserióznější historickou práci k tomuto tématu, opřenou o nezpochybnitelné prameny, obsáhlou, rozhodně vůči Havlovi a dalším ‚mužům Listopadu‘ nikoli nekritickou publikaci Labyrintem revoluce od Jiřího Suka.[1] Aby bylo jasno: věřím dr. Mrázkovi, že Václav Klaus, dokonalý technokrat moci (dnes už je i v tomto směru jen svou vlastní karikaturou) dosáhl svého zvolení za předsedu OF metodami, které popisuje. Bohužel ta volba demokraticky platila, pro zbytek veřejnosti byl právě Klaus vítězem nad (nad také pomlouvanou, zesměšňovanou atd.) Pithartovou skupinou, nad disidenty v řadách OF a nad Havlovou tzv. nepolitickou politikou. A také je pravda, že okamžitě po zvolení Klaus začal pracovat na rozbití OF, zcizil název ‚občanská‘ atd. Ale poté, co demokraticky (nebo spíš ‚demokraticky‘) převzal a zlikvidoval ‚firmu‘, už po prohrané bitvě (prohrané mimo jiné laxností jeho oponentů, kteří neměli tu píli a výdrž objíždět regiony, jakou měl v té době Klaus a jakou - stokrát, tisíckrát pro svět bohužel - předčil své demokratické oponenty v někdejší Výmarské republice jistý Adolf Hitler) nemělo cenu vystydlou, poraženou kaši ohřívat. Nezapomeňme, že Klaus to vše činil pod záminkou, které tehdy ovšem věřil celý národ včetně médií, že na rozdíl od diletantských disidentů - v tomto hodnocení se s dr. Mrázkem vzácně shodoval - a různých ‚zmatených‘ občanských iniciativ, právě on buduje standardní politický systém, opřený o střídání parlamentních stran v rámci zastupitelské demokracie. Ve skutečnosti položil základy tomu, co právě Havel (a jeho lidé) velmi brzy začal trefně označovat za mafiánský kapitalismus, jiní za bankovní socialismus. Tuto ohavnou parodii na demokracii a právní stát s miliardovými tunely, korupcí a následně Opoziční smlouvou už všichni známe, a byl to opět Havel, kdo na to jak v Hovorech z Lán, tak v proslulém rudolfinském projevu v předstihu a ke zlosti většiny vládní garnitrury i komentátorů v médiích upozorňoval. Havel udělal jedinou chybu: nechal se přesvědčit svým okolím, v době chaosu prvých týdnů a měsíců převratu, na který nebyl nikdo - ani komunistická moc, ani opozice, ani občané - připraven, že do té doby neznámý Klaus bude dobrý ekonom a pár dní si snad i myslel, že právě Klaus bude tím potřebným pragmatickým vyvážením nepraktických humanistických intelektuálů a disidentů, že tedy bude oním kýženým Rašínem /jedním z ‚mužů 28. října‘ 1918, předtím členem Masarykovy Maffie, uvězněným, na to uniklým trestu smrti, potom ministrem financí 1. republiky, zastřeleným komunistickým-anarchistickým extrémistou, pozn. ed./ a Švehlou /taktéž členem Maffie a ‚mužem 28. října‘, později dlouholetým ministerským předsedou/ v jedné osobě. Byl jsem však už velmi brzy po prvních volbách svědkem toho, že Havel - dříve než naprostá většina národa a komentátorů - litoval, že v chaotických počátcích uvedl Klause na politickou a mediální dráhu. Považoval to soukromě za svou největší politickou chybu. A nejen že toho litoval, ale snažil se tomu všemožně čelit - mimo jiné tím, že trval na tom, aby Klaus i v případě volebního vítězství dosáhl maximálně na křeslo ministra financí a v žádném případě nebyl premiérem - děsil se jeho ‚útěku před právníky‘, popírání špinavých peněz, jeho nepokrytých sympatií k Mečiarovi, Miloševičovi a k Moskvě, dělal prostě všechno možné i nemožné proti růstu Klausova vlivu a moci (hezky a průkazně to ukazuje i Kouteckého časosběrný filmový dokument Občan Havel), ale věc už byla rozjetá, národ ‚zbaštil kupónovku‘, parlament, média a většina veřejnosti, opojená zdánlivým úspěchem transformace, si - až do prvních velkých afér - libovala, jakou standardní zastupitelskou demokracii to ten Klaus a jeho ODS vykouzlila. Ve skutečnosti to kouzlo byla jen krysařova píšťalka - jak elegantně Klaus se rozešel se Slováky, jak nás brání proti zlé Evropě, zlým sudeťákům atd. atd. A opět: Havel i tady prozřel dřív než většina národa, z něhož se rekrutuje ještě dnes - navzdory ostudě, kterou nám Klaus dělá po celém světě (snad kromě Ruska) - zhruba 40% trvale okouzlených tou jeho píšťalkou.
Naprosto odmítám tendenční líčení údajných ‚stráží se psy na bráně‘ v přístupu k Václavu Havlovi (to je, promiňte, skoro jako bych četl Haló noviny - ty tak ovšem psaly a píší ze svého hlediska oprávněně - už proto, že Havel v Lánech nikdy nepřijal komunisty). Stokrát jsem se naopak přesvědčil o opaku takového tvrzení, ato to jsem rozhodně nepatřil do okruhu vyvolvlových přátel či spolupracovníků.                                                                                                                                      Závěr je jasný: za mého života jsem nikdy nezažil (a asi už nezažiju) lepšího prezidenta, prezidenta otevřenějšího a vstřícnějšího k veřejnosti, k nejrůznějším občanským iniciativám, peticím, dopisům a požadavkům.
Ale zdá se, že některé mýty a klišé jsou v zamlžené české kotlině nemýtitelné.
Vladimír Just

[1] Jiří Suk, Labyrintem revoluce, Praha 2009