Edvard Beneš, Joachim Gauck a naše soužití s Němci

Je to hřejivý pocit a je to oboustranně prospěšné, že se s Němci (když zatím ne s Rakušany) postupně stále víc sbližujeme. Vždy jsme se s nimi "stýkali a potýkali", avšak převážně stýkali a převážně v dobrém. Zhoršilo se to až s nástupem německého (a našeho i celoevropského) nacionalismu po roce 1848. A jistě měl pravdu prvorepublikový historik Josef Pekař, když tvrdil, že za ta dlouhá staletí se u nás víc Němců počeštilo než Čechů poněmčilo.

Avšak vždy si Němci nad námi udržovali jistou ekonomckou a kulturní převahu, hlavně ze dvou důvodů:  

1. Na rozdíl od nás přímo navázali na Římskou říši a postupně s ní splynuli (Římská říše národa německého), takže po staletí stáli v centru světového vývoje. Výstižně to popsal Masaryk v Hovorech s T.G.M.: "Humanismus u nás nebyl tak pronikavý jako u Němců, kteří byli dřív a silněji zapojeni do světové kultury římské… Třicetiletá válka smetla naši politickou samostatnost… Osvícenství, zejména francouzské a německé, dalo kulturní prostředky našemu národnímu probuzení."    

2. Němci, kteří k nám přicházeli, patřili k těm, co je doma svrběly dlaně, byli to ti pracovitější, sebejistější, schopnější a v dobrém slova smyslu ctižádostivější. Byli též celkově znalejší než my, a proto i profesně úspěšnější. Proto již za Kosmasových času (jak to zase popisuje Vladislav Vančura v Obrazech z dějin českého národa) byli ekonomicky (zejména ve městech) silnější než naši předci a zastávali i větší počet významných míst ve státní správě.

Tento rozdíl se postupně zvětšoval, hlavně proto, že od Bílé hory u nás nastal odliv nejen víceméně trvalý naší elity, ale všech našich schopných lidí vůbec. "Kdo za něco z Čechů stál, skončil venku", hlavně ve Vídni, která se stala větším magentem (s výjimkou doby císaře Rudlofa II) než Praha. (Je smutné, že ti nejschopnější od nás odcházejí dodnes.)

V současné době se naše vztahy s Němci uklidňují, a proto bychom se měli stále objektivněji dívat na poslední a zároveň nebolestnější moment našich společných dějin, na 2. světovou vláku a na naše vyhnání-odsun Němců po jejím konci.

Nemá smyslu opakovat, že to byla jen reakce a že byla plně pochopitelná. Dnes je třeba si klást také otázku, zda byla i plně oprávněná, uměřená a zejména prozřetelná. A zda:

1. Měli být odsunuti (téměř) všichni Němci, nebo jen nejaktivnější nacisté?

2. Neztratili jsme odsunem Němců kontakt s němčinou, po staletí hlavním zdrojem naší informovanosti o západním světě?

3. Vyhráli by za přítomností Němců komunisté v volby roce 1946 a došlo by vůbec k Únoru?

4. Máme lepší mentalitu, nepodlehli bychom na jejich místě Hitlerovi stejně jako oni?

5. Zpustlo by pohraničí, dnes nejproblematičetší území našho státu?

6. Neměli jsme jako vítězná strana projevit víc velkomyslnosti a ušlechtilosti?