Církevní restituce: církevní puč

Demokracie a právní stát nejsou jedno a totéž. Lze to doložit mnoha příklady, vystačit však lze i jen se dvěma: u nás s legálním komunistickým pučem v roce 1948 a stejně legálním „malým“ katolickým (Kalouskovým a Nečasovým) pučem v roce 2013. Komunisté se k puči rozhodli, když viděli, že jim hodiny bijí dvanáct, neboť ztrácejí podporu veřejnosti, Kalousek a Nečas se k puči rozhodli, když viděli, že po dalších volbách přijdou o moc.

Je to přirovnání poněkud přeexponované, avšak na druhé straně byl „církevní puč“ i podobně vlastizrádný, protože tak jako komunisté nás de facto postoupili Sovětskému svazu, katolická církev nyní své nově nabyté majetky automaticky postupuje Vatikánu, který k nim své dispoziční právo (stejně jako na celém světě) dodnes nezrušil.

Jinými slovy, i v demokracii lze práva zneužít, pokud se k tomu ti, kdo jsou toho času u moci, odhodlají. Církevní restituce byly prosazeny za podivných okolností a nedemokraticky neboli proti vůli většiny občanů. Stejně jako komunistický puč byly podpořeny masivní demagogickou propagandou, například voláním „vraťte nám, co nám bylo ukradeno!“.

S oním kradením je to ovšem mnohem složitější, dalo by se dokonce také volat „vraťte nám, co jsme si nakradli!“. Katolická církev byla vždy symbioticky spojena s feudalismem, k mnoha svým majetkům přišla neoprávněně či v rámci dnes všeobecně odsuzované feudální teokracie, avšak na rozdíl od feudalismu přežila Francouzskou revoluci i „světovou revoluci“, jak Masaryk označil 1. světovou válku.

Zejména v našich dějinách katolická církev napáchala víc škody než užitku. Ne každý si uvědomuje, jak nás dodnes poškozuje protireformace, například tím, že nás naučila „ohýbat hřbety“, neboť tento sklon si udržujeme dodnes a dáváme tím prostor dnešním „teokratům“, zkorumpovaným klientelistům.

Reformace svými důsledky dodnes štěpí Evropskou unii na severozápadní protestantskou a jihovýchodní katolickou, a tomu odpovídá i morální povědomí, pocit životního štěstí obyvatelstva i jeho ekonomická prosperita. My Češi se bohužel nacházíme mimo zdravou či zdravější část Evropy, a to hlavně proto, že stále ještě neseme důsledky katolické protireformace a habsburského útlaku. I proto u nás dodnes tolik bují korupce a jiné nešvary: navykli jsme si nedělat nic proti tomu, že „beznadějně“ mocní si dělají co chtějí.

Odlučování církví od státu mělo po roce 1918 opodstatnění, to však nyní, zejména u nás, v jedné z nejateističtějších zemí světa (proč asi?), již dávno ztratilo svůj původní smysl. Komunisté po roce 1948 udělali jeden z mála morálně oprávněných kroků, když po více než pěti stech letech naplnili Viklefův a Husův odkaz a církve znárodnili.

(Z připravované knihy Kronika Řetězy: „…John Wycliffe (1320-1384) zavhrl řadu církevních mýtů, kultů a nešvarů a požadoval, aby se církev zbavila majetku a světské moci, obnovila své původní poslání a stavěla pouze na duchovních hodnotách.“)

Pokud by se u nás obnovil stav po roce 1989, kdy jí byla část majetků vrácena a kardinál Tomášek prohlašoval, že to tak již stačí (Tomášek neměl pravdu, ale Vlk s Dukou ano?), stali bychom pouze „církevním Islandem“ a v Evropě by nám to nenadělalo větší ostudu a problémy, než nám již tolikrát nadělali naši polistopadoví politici. Nehledě na to, že celá civilizovaná část dnešní Evropy je již převážně ateistická nebo agnostická, takže by nám spíš zatleskala.

„Svatá“ či „věčná“ církev lže, když tvrdí, že jí jde o ekumenismus a návrat k evangeliím, neboť ve skutečnosti jí jde stejně jako vždy minulosti především o moc. Obětovala jí zbytky důvěry, které k ní veřejnost dosud chovala, feudalisticky utlačuje ostatní, vesměs mýty a nešvary méně zahlcené církve, takže je to u nás „vzhůru nohama“: nejsilnější a největší je církev katolická, nejmenší a nejslabší je od mýtů a nešvarů osvobozená „Masarykova“ obec unitářů­. Rovné podmínky církve působící u nás v žádném případě nemají.

Pokud by byl restituční zákon zrušen (například referendem), všechny církve by se osvobodily od hmotných svodů a mohly by se plně věnovat svému hlavnímu poslání, duchovní ozdravě společnosti. Od státu by se osvobodily neméně než jak je tomu u učitelů, soudců, státních zástupců, úředníků aj. Pokud jsou poctivé, jak tvrdí, mohly by se o svěřený majetek starat stejně poctivě jako o svůj.

Není jen otázkou času, kdy k tomu dojde?