Zvukařův ráj

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se čtenářům.  

V dnešní době se technika a přístup ke zvučení posunul k profesionalitě. Téměř každý slušný zvukař se pečlivě připravuje na budoucí produkci, podle stylu hudby, stage plánů kapel, typů prostorů, v kterém bude produkce probíhat, si připravuje svůj projekt na ozvučení dané akce.

Když jsem se poprvé dostal ke zvučení, prožíval jsem kulturní šok. Byl konec 70-tých let a já jsem stál před těžkým úkolem, jak ozvučit bigbeatovou kapelu na malý Tesla mix se zabudovaným koncovým zesilovačem 100W, dvě reprobedny á 50W, vše bez basů, tři mikrofony na zpěv a stejné tři na bicí. Ostatní se připojovalo do mixu add hoc, jak se zrovna podařilo. Zkrotit kapelu, alespoň nějak vytvořit zvuk se nedalo.
500 lidí v sále a já jsem pod podiem s oroseným čelem bojoval a úspěšně prohrával. Ještě, že bylo alespoň zpěváky jakž takž slyšet. Ostatní jsem ladil dobrým slovem nebo sem tam nějakou výhružkou. "Jirko chceš být slyšet? Tak řekni Laďovi ať to sakra ztlumí!" Podobnými sofistikovanými metodami jsem bojoval o dobrý zvuk.
Naštěstí se záhy podařilo kapelníkovi sehnat profi zvukaře. Tehdy 16 vstupů PEAVEY mix a koncové zesilovače 2x600W s reprobednamy JBL byl vrchol techniky. Považte, za dob míru hrála vesnická kapela s takovým vybavením. Jenže Jendovi se občas nechtělo, a tak jsem musel nastupovat já. Svoje milovaná světla jsem svěřoval tomu kdo měl ruce a chtělo se mu "blikat".
Na Jendu rád vzpomínám, typický východňár ze zvláštním přízvukem a skvělým sluchem a schopností udělat výborný zvuk. Rychle jsem pochopil, že zvukařina je alchymie. Že namíchat dobrý zvuk není jenom o schopnosti slyšet, ale také a především práce s kapelou. Práce s mikrofonem a že nic už neudělám, když mikrofon špatně nastavím. Stačí jenom drobná změna úhlu a vzdálenosti a už hraje nástroj jinak. Teprve teď mi nastala muka.
Když nebyl zvuk dobrý se starým aparátkem, dalo se na něj vymluvit. Jenže na nový aparát to nešlo, začaly velké tlaky a spory. Snažil jsem se klukům vysvětlit, že fyzikální zákony se nedají obejít. Začal nekončící boj o akustický tlak na podiu. Čím hráli kluci míň nahlas, tím byl lepší zvuk, jenže měli zpožděné přeslechy ze sálu. Špatně se jim hrálo, chtělo to kompromis, ale dělicí linie byla velmi křehká. Ještě dnes jsem jim vděčný za školu, kterou jsem dostal.
Pochopil jsem , že zvuk se dělá na podiu a co na podiu zanedbám, na mixu nenahoním. Na druhé straně pokud se kapele špatně hraje, publikum to rychle pozná. A dobrá muzika a průměrná muzika je velký rozdíl.
Dnes mám svoji aparaturu 20x výkonnější než dřív, mixpult, stage drivery, efekty a land rivery a všechna potřebná i nepotřebná technika zabere kus prostoru. Principy ve zvučení, jsou ale stejné. Pečlivě si nachystat stage plán, s ohledem na styl hudby, pečlivě vybrat mikrofony a zvolit místo z kterého budu daný nástroj snímat, správě vybrat vzdálenost a směr mikrofonu.
Přesvědčit kapelu, aby si dal říct a hrála raději tišeji než hlasitěji. Nastavit správě odposlechy aby se kapela slyšela, ale odposlechy nebyly slyšet v hledišti. A pak teprve můžu míchat zvuk.
Pak nastane zvukařův ráj. Nakroutím dobrý zvuk. Většinou vlastně ani nenakroutím, čím je lepší zvuk, tím míň jsou korekce vytočeny mimo nulu a kompresory použity jenom nezbytně. Ono to pak vlastně hraje samo, stačí jenom udělat dobrou práci na podiu a pak se na nás zvukaře každý směje.
"Dnes byl super zvuk" září kapelník, "Jak to děláš?"
"Vlastně ani nevím, asi to mám od Pána Boha" směju se.
Metoděj Skřeček - mistr zvuku

Když jsem se poprvé dostal ke zvučení, prožíval jsem kulturní šok. Byl konec 70-tých let a já jsem stál před těžkým úkolem, jak ozvučit bigbeatovou kapelu na malý Tesla mix se zabudovaným koncovým zesilovačem 100W, dvě reprobedny á 50W, vše bez basů, tři mikrofony na zpěv a stejné tři na bicí. Ostatní se připojovalo do mixu add hoc, jak se zrovna podařilo. Zkrotit kapelu, alespoň nějak vytvořit zvuk se nedalo.

500 lidí v sále a já jsem pod podiem s oroseným čelem bojoval a úspěšně prohrával. Ještě, že bylo alespoň zpěváky jakž takž slyšet. Ostatní jsem ladil dobrým slovem nebo sem tam nějakou výhružkou. "Jirko chceš být slyšet? Tak řekni Laďovi ať to sakra ztlumí!" Podobnými sofistikovanými metodami jsem bojoval o dobrý zvuk.

Naštěstí se záhy podařilo kapelníkovi sehnat profi zvukaře. Tehdy 16 vstupů PEAVEY mix a koncové zesilovače 2x600W s reprobednamy JBL byl vrchol techniky. Považte, za dob míru hrála vesnická kapela s takovým vybavením. Jenže Jendovi se občas nechtělo, a tak jsem musel nastupovat já. Svoje milovaná světla jsem svěřoval tomu kdo měl ruce a chtělo se mu "blikat".

Na Jendu rád vzpomínám, typický východňár ze zvláštním přízvukem a skvělým sluchem a schopností udělat výborný zvuk. Rychle jsem pochopil, že zvukařina je alchymie. Že namíchat dobrý zvuk není jenom o schopnosti slyšet, ale také a především práce s kapelou. Práce s mikrofonem a že nic už neudělám, když mikrofon špatně nastavím. Stačí jenom drobná změna úhlu a vzdálenosti a už hraje nástroj jinak. Teprve teď mi nastala muka.

Když nebyl zvuk dobrý se starým aparátkem, dalo se na něj vymluvit. Jenže na nový aparát to nešlo, začaly velké tlaky a spory. Snažil jsem se klukům vysvětlit, že fyzikální zákony se nedají obejít. Začal nekončící boj o akustický tlak na podiu. Čím hráli kluci míň nahlas, tím byl lepší zvuk, jenže měli zpožděné přeslechy ze sálu. Špatně se jim hrálo, chtělo to kompromis, ale dělicí linie byla velmi křehká. Ještě dnes jsem jim vděčný za školu, kterou jsem dostal.

Pochopil jsem , že zvuk se dělá na podiu a co na podiu zanedbám, na mixu nenahoním. Na druhé straně pokud se kapele špatně hraje, publikum to rychle pozná. A dobrá muzika a průměrná muzika je velký rozdíl.

Dnes mám svoji aparaturu 20x výkonnější než dřív, mixpult, stage drivery, efekty a land rivery a všechna potřebná i nepotřebná technika zabere kus prostoru. Principy ve zvučení, jsou ale stejné. Pečlivě si nachystat stage plán, s ohledem na styl hudby, pečlivě vybrat mikrofony a zvolit místo z kterého budu daný nástroj snímat, správě vybrat vzdálenost a směr mikrofonu.

Přesvědčit kapelu, aby si dal říct a hrála raději tišeji než hlasitěji. Nastavit správě odposlechy aby se kapela slyšela, ale odposlechy nebyly slyšet v hledišti. A pak teprve můžu míchat zvuk.

Pak nastane zvukařův ráj. Nakroutím dobrý zvuk. Většinou vlastně ani nenakroutím, čím je lepší zvuk, tím míň jsou korekce vytočeny mimo nulu a kompresory použity jenom nezbytně. Ono to pak vlastně hraje samo, stačí jenom udělat dobrou práci na podiu a pak se na nás zvukaře každý směje.

"Dnes byl super zvuk" září kapelník, "Jak to děláš?"

"Vlastně ani nevím, asi to mám od Pána Boha" směju se.

Metoděj Skřeček - mistr zvuku

[/content]