V nemocnici je to dobré.

V nemocnici je to dobré. Dají vám najíst, napít, vrhnou se na vaše břicho, plíce, nahlédnou do srdce, jestli není náhodou prázdné a bez lásky. Doufají prozkoumat vaši duši, jestli v ní naleznou naději a víru.

Někdy se nám zdá, že ..... ono se to vlastně nezdá, či co je vlastně zdání?

Zdá, madam? Je! Já neznám žádné zdání.

Já nejsem jenom tenhle černý plášť

a černý šat a černé pentle žalu,

ba ani příval předstíraných vzdechů,

potoky slz, co proudem prýští z očí,

truchlivá tvář, co fňuká na funuse,

tyátr smutku se vším všudy - ne,

to nejsem já, to vše se jenom tváří.

Citace: Shakespeare - část monologu Hamleta k matce

To jsem to vzal zhurta, to jsem nechtěl, jenom mám toho královského kloučka, toho ničím nespoutaného ani smrtí, toho mám teď po tísící a páté rozečtena. Vlastně si jej vychutnávám spolu s výklady a rozbory Martina Hilského.

Ten dramatik se mi dostal pod kůži, když jsem začal dospívat a dodnes mi má mnohé co říci. Má tolik podob a tolik stran života na něž se dívá a tolik moudra a tolik rozvernosti a tolikero krásných slov a především a hlavně je v něm tolik lásky a naděje a víry.

Láska! A o ní dnes chci psát. Začal jsem psát o ní, ale ať se snažím sebevíc, nemohu najít lepší slova než apoštol Pavel: „Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. Láska nikdy nezanikne.“  Vím, že láska je cit, který zažíváme mnozí a mnozí jej degradují na pouhý závan sexu a chtíče. Když se tak na to dívám z nadhledu, tak je pro mě láska jedna ze tří nejdůležitějších věcí na světě a jako sestry se k ní vinou naděje a víra. Je symbolické, že jsou tři, stejně jako vrcholy v trojúhelníku. Kdybych kteroukoliv z nich ztratil, ztratil bych chuť do života. Když se dívám na kompozici gotických obrazů, naplňuje mne na nich mimo jiné ta trojnost, tvar osob a pohybů tvořených trojúhelníkem. A trojúhelník je také průmět úhelného kamene, architekti a stavitelé ví, co tím myslím. Úhelný kámen spojuje a váže klenby, bez něj by padly a pozbyly by smyslu a ani technicky bez něj nemohou existovat. Víra, naděje a láska nás spojují, spojují skupiny lidí i celé společnosti. Tam kde některá z nich chybí, je zoufalství a zmar.

Ta jeho náruživost pohasne.

Čím prudší požár, tím dřív se stráví.

Déšť mívá výdrž, průtrž bývá krátká.

Kdo příliš štve se, ten se brzo znaví

a hltavec se jídlem zadáví.

Marnivost je jak žravý kormorán,

když všechno zhltne, požírá sám sebe.

Citace: Shakespeare - část monologu Gaunta k Richardovi II.

Často čtu podobné hlouposti jako: věřící to mají snadné, v neděli jdou ke zpovědi a jsou zas čistí jako ta lilie. Nejdřív krade a pak se vyzpovídá a je všechno zase v pořádku. Máte představu, že pouze čekáme na Boží zázrak, jako slepý a hluchý na poušti. A faráři? Ti by měli být vzorem cností, jakoby ani nebyli lidmi. Ani netušíte jak se mýlíte.

Víra! Jak jste hloupí a naivní vy, co máte tyto představy. Víra je bolest a neustálý boj sama se sebou a také bolest z nedostatku víry a někdy i bolest z její ztráty. Slavná věta: "Otče, proč jsi mne opustil!" je bolestná nejenom z bolesti fyzické, z bolesti krutého umírání na kříži, ale je především a hlavně bolestí ztracené víry a ztracené lásky - jenom naděje zbyla. Všechna ta bolest a soužení je v té chvíli zbytečné a marné. Pochybnosti provází naši víru jako věrný průvodce. Nutí nás zamýšlet se nad svým postojem nad svým chováním vlastně nad vším. Pokud udělám něco, na co nejsem hrdý, zpověď sama o sobě nepomůže. Podstatou je nepotlačovat svědomí, které mě nutí napravovat svoje chyby. Ten kdo věří, musí nutně přemýšlet nad důsledky svých činů, pokud možno se zachovat podle lidských i Božích pravidel. A pokud ( a každý z nás chybuje ) se chováme tak, že na své činy nejsme hrdí, víra nás vede zpět na tu správnou cestu. Cestu, který je složitá a klikatá, je plná výmolů a bolestí a osobních ztrát.

Skučte a skučte, skučte všichni!

Jste z kamene! Mít já váš zrak a ústa,

způsobil bych, že pukla by báň nebe!

Je mrtvá! Já poznám, kdo ještě žije,

a kdo už ne. Je mrtvá jako hlína.

Půjčte mi zrcátko. Když se zamží,

ještě žije.

...............

Pírko se pohlo! Ona žije! Všechna

bolest, co jsem kdy poznal v životě,

je možná vykoupena.

...............

Už mého blázínka mi oběsili.

Nežije! Pes a kůň a krysa žijí,

tak proč ty ne? Už se mi nevrátíš.

Nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy.

Ten knoflík rozepněte. Díky, pane.

Vidíte? Její rty! Její rty! Hleďte! Tady, tady!

Citace: Shakespeare - části monologu krále Leara držícího v náruči Kordelii.

Naděje! Čím lépe popsat ten pocit, tu plnou bázeň a bolest uvnitř hrudi? Neznám krásnější a zároveň smutnější slova, nad slova plačícího krále Leara nad jeho mrtvou dcerou Kordélií. Naděje je kotvou pro náš život, stále na něco upíráme své zraky, naděje je možný příslib lásky i víry. Nadějí žijeme aniž si to uvědomujeme, jsme jí plní. Ta vždycky ještě zbývá, jediná a poslední. Když už náme jenom naději, musíme hledat v srdci její sestru lásku. Je záchranným kruhem, po němž saháme až nad hlavu zahlceni svými strastmi. Saháme po ní a ona jako poslední zůstává a čeká na nás. Podává nám svou pomocnou ruku, volá na nás a zároveň nás vrací do života. Když si ve vašem srdci podají ruce všechny tři sestry - víra, naděje a láska, máte vyhráno. Váš život nebude jednoduchý a snadný, ale o to jde, váš život by měl být hlavně smysluplný.

Víra, naděje a láska jsou odpovědí na současný neutěšený stav naší společnosti. Vyměnili jsme to základní co tvoří naši společnost za požitkářství, za mamon, za blahobyt a toužíme pouze po chlebu a po hrách. Vytěsnili jsme lásku, víru a naději z našich životů. Jsou nepříjemné, protože nám ukazují naše sobectví, a to je pro mnohé z nás nepřijatelné. Nechceme slyšet pravdu, chceme být ohlupováni a chceme bezmyšlenkovitě přijímat nabízené.

Na druhé straně vím, že to co popisuji trápí mnohé. Čtu to na FB a slyším to mezi svými přáteli. Trápí to mnohé a mnozí se ptají, jaké je východisko? Co máme dělat a jak zlepšit naši společnost, která nemocnou zdá se.

Odpovědí, kterou jste čekali je obyčejný a prostý slušný život. Odpovědí je to, že neklesneme se svými rodinami na dno "rozmařilosti". Budeme se řídit prostou slušností a pustíme do našich srdcí lásku a víru a naději. Slibuji vám, že vás to bude sakra bolet, ale je to jediná cesta. Je úzká, křivolaká, plná nástrah, kamení a výmolů. Ta cesta je ale cestou na níž budete přemýšlet o každém kroku a budete si uvědomovat kam a proč šlapete. Život není jednoduchý a není ani spravedlivý a nemá žádné lidské vlastnosti, které mu chceme dávat a někdy i dáváme.

Záleží jenom a jenom na nás jací budeme a jaké děti vychováme. Nebojte se svých chyb, ale napravujte je, nebojte se hlouposti, nadutosti a nespravedlnosti ve svém okolí, ale pojmenovávejte je. No a chovejte se tak, jak chcete, aby se druzí chovali k vám.

Zdraví vás Metoděj Skřeček - mistr zvuku a toho času pacoš tří sester - víry,naděje a lásky.