Uděláme si radost Marto?

Jsem starý a již unavený mistr zvuku, tedy po třech dnech stavění podia, zvučení a následném bourání celého toho cirkusu, kterému říkáme: "Postav nám jenom takovou malou stejdž, Méďo". Dnešní blog bude celý takový zasněný.

Vlastně to celé začalo úplně nevinně. Volal mi Petr, jestli bych neozvučil nějakou malou akcičku pro jeho kamarádku, kde na závěr zahrají moji milovaní divocí koně - pardon The People. Řekl termín a moje druhé já okamžitě vyskočilo jako čertík z krabičky: "Řekni mu, že máš obsazeno!!!" Jenomže peskování dědečkovo, tatínkovo a něco jako goodwill, ze mě udělalo alespoň z části slušně vychovaného podlužáka a tak ze mě vypadl souhlas. "ÁÁÁ, pán toho má málo!", protestovalo moje druhé rozumnější já. A návštěva místa činu s Martou po boku mi vrásky ještě přidala. Všechno by bylo fajn nebýt posledních asi tak sta metrů nezpevněné polní cesty a déšť v očekávání. Když pořádně naprší, tak si ten výlet za rámeček nedám.

No vidíte a tak jsem poznal Martu. Stává se vám, že na první ještě ani nevyřčené slovo, máte pocit, že toho člověka dobře znáte?  Postavou maličká žena, s úsměvem na tváři a v očích zapálené ohníčky, které vám připomínají vaše vlastní dávno již pohaslé nadšení pro věc. Mě svět otesal, omlátil a vysál ze mě část nadšení, které se jenom maně objevuje a občas se vrací, aby mi připomnělo zápal dávných let.  

A tak jsem se objevil v Zamilovaném hájku, s postaveným pódiem, ráno v sedm hodin za zvuku štěbetajících ptáků. Honza Ševčík s kolegou už na mě čekali, aby si pověsili LED obrazovku na můj stage. V devět oba sedíme u mě ve stánku a mlátíme prázdnou slámu, vše hotovo... Marto, Marto, kde máme elektřinu? Na podiu se prohání drobotina, která by měla vystupovat: "Pane zvukaři nemůžete nám pustit aspoň něco.... nějak?" Hasiči opodál předvádí své umění, krásní koně na louce dělají dětem i dospělým velkou radost, nachystané jurty kolem skýtají mnohé zážitky a pochutiny upečené šikovnými studenty jsou k zakousnutí. Jenom zvukař a ledkař čumí ve stánku a čekají na elektrocentrálu. Už víme, že se málem převrátila v lese a hasiči se snaží o její vyproštění. Ještě že se aspoň ti ptáci v lese snaží o nějaký ten kulturní program. "Tak co koťátko jsi spokojen?" porypuje moje druhé rozumnější já.

Celý náš cirkus čeká a v povzdálí přednáší pan správce o krásách zdejší fauny a flóry, jak je nezodpovědné od Marty, že zde pořádá tuhle maškarádu a ničí tím tak vzácný kus přírody. Upřímně řečeno jsem nepochopil o co mu jde, jsem kluk z vesnice (pardon rodáci z královského města) a vím, že se zde tu a tam v těchto místech podobné akce konají. Rád mu věřím a chápu jeho zápal pro přírodu a také si myslím, že bychom ji měli chránit a vážit si jí. Jenomže mi v jeho slovech trošku skřípe písek, mám dost problém jeho slovům uvěřit.  Chudák Marta, ohníčky v očích jsou to poslední co bych u ní čekal, ale pořád je tam vidím. Zvláštní, kde bere tu energii a sílu? Nic neříkám, ale dost jí to závidím, nejsem si jistý, ale asi bych hodil ručník do ringu.

Po dvanácté pomalu přifuněla elektrocentrála. Startujeme se čtyřhodinovým zpožděním, rozjíždíme cirkus. Na parketu tančí kamarádi mého synovce, potom je střídají dívky zpěvandule, až se přiřítí moji divocí koně. Se všemi se zdravím, úsměvy Márovi, Tomášova starost nezapře kapelníka, Veronika zase svítí jako sluníčko, bubeník se svým úsměvem od ucha k uchu, Monika třímá basu. Na tu se dost těším, má krásný lahodný, ale zcela konkrétní zvuk, nejeden profík by jí záviděl. A dechy.... PETŘE...Božínku.... Kapela je nachystána a pálí jednu za druhou. Musím vycházet ze stánku zvukařova, ten mi jako každý připomíná pomyslné Záhořovo lože. Slyším v něm všechno, ale úplně jinak než to hraje venku. Nastavím zvuk vyběhnu ven, zkontroluju co a jak, vrátím se opravím, vyběhnu ven, zkontroluju co a jak, vrátím se opravím, vyběhnu ven a tak furt dokola. Každý zvukař to zná a potvrdí vám to.

"Koncert končí, opona padá..." zpívám si při balení kabelů. Je mi líto nového kamaráda Jendy, potřebuje stáhnout střechu, ale jsou jenom dva a tak se jim pořád seká. Jsem rád, že to nedělám s nimi, klel bych jako pohan, znáte mě. Doma musím vyložit aparaturu, abych byl v osm na místě a začal se svou partou balit hliník.

Vidím Martu jak chodí kolem, slyším hlasy jak ji kritizují. Jakoby mohla za vybouraný náklaďák s elektrocentrálou. Dobře to znám, každý kdo má díru v místě kde končí páteř má pocit, že ten druhý to měl udělat tak či tak a za všechno špatné může on. Měla by jim odpovědět slovy sluhy akademického malíře Panušky: "Mám blít krev?" Ale nedělá to, je jenom normálně lidsky smutná, Marto, Marto proč ty slzičky? Hladím ji po vlasech, v těch chvílích nemůžete nic než mlčet a vrátil jí aspoň kousek energie, který vám celý den předávala. I mé druhé rozumnější já mlčí.

Následující noc mám neklidné spaní a budím se zpocený jako dveře od chlívku. Prší, prší, co prší - leje a líti nepřestává. Mám předtuchu a ta není ani trošku veselá. "Jak překonáš oněch sto metrů rozbláceného terénu s naloženým náklaďákem?" připomíná mi moje rozumnější já.  Prší, prší, co prší - leje a mě přepadá stesk: "Pán toho měl málo!", připomíná moje druhé já a děsně mě vytáčí. Jsem na místě, tam to jakžtakž šlo, ale tu škarpu plnou vody s naloženým vozíkem s Hondou no možná, ale jak to dám já s náklaďákem?

Balíme desky, nohy, konstrukce a prší, prší, co prší - leje a líti bude snad celý den. Radši na nic nemyslím, ono to nějak dopadne, ještě se nestalo aby něco nějak nedopadlo, dodávám si odvahu. Iveco je plné, musíme sundat střechu, Bůh zvukařů ukazuje vlídnou tvář a na dvě hoďky nás nechává pracovat bez deště. Skládáme stojky, rozebíráme konstrukce, nakládáme vozík za Hondou. "Já do té muldy nepojedu!" volá Slunce mého života. Sedám do vozu, plný plyn, všude kolem mě je voda jak stříká po celém lese. Sunu se co noha nohu mine přes muldu, návěs cesty strhává vozík. Volant - plná doprava, těsně míjím strom. Tak to jednodušší by bylo Marto a teď potřebuju z pekla štěstí. Chci si sednout za volant náklaďáku, ale vidím našeho správce an kontroluje škody. Přistupuji k němu, zdravím jej a jakoby pro sebe říkám, hraju si na své lepší a rýpavější já: "Ani není poznat, že jsme tu byli, není-liž pravda? Pokud mohu soudit, jedinou škodu na tomto pozemku udělali vaši chlapci s tím náklaďákem, kterým doslova rozorali pruh zvící dálnice." Správce kroutí hlavou, krčí rameny, loučíme se a já mám opět pocit skřípotu písku v ústech. Zase prší, prší, co prší - leje a líti nepřestává. Iveco se odmítá rozjet, mrní se na polní cestě nasáklé vodou, náklad mám slušný, jenže se musím dostat na zpevněnou lesní cestu. Postupně se rozjíždím a přidávám na rychlosti a přidávám, musím, musím, musím. Nehledím na nic jenom očima jako vrátkem přitahuji centimetr po centimetru zpevněnku. A zas ten návěs a zas ten blbý strom a zas jej míjím o centimetry. Vzpomínám nešťastného řidiče ze včerejška, on to štěstí neměl.

Jsem doma, trhám si ředkvičky v záhoně, sedím zavírám oči. Vidím děti ze včerejška, jejich smích a radost. Nikdy není nic zadarmo, ty úsměvy a smích dětí, moje radost z mých divokých koní  - pardon The People, to zaplatila Marta svým včerejším smutkem. Volám jí, hlásím splnění úkolu, sice je nevidím, ale hvězdičky se jí do očí vrátili - Bohu díky. Tak vidíš Marto, nakonec jsme si tu radost udělali, či?

Metoděj Skřeček - promáčený mistr zvuku z Podluží