Suplika k Vašemu srdci, aneb: "Na ženě stojí tři rohy domu, čtvrtý na Bohu."

Po výborném obědě říká moje milovaná, dala bych si něco onačejšího a začala pátrat v receptech Elišky Klanicové. Děcka, to je vám nádhera, tolik dobrot.

Našla co hledala, a protože je Eliška nadaná Bohem nejenom kuchařka, ale také umí krásně psát, čte Slunce mého života příběh k dnešní lahůdce. Je o Eliščině babičce a je krásný, krásný láskou, kterou byla Eliška opečovávaná její milovanou babičkou. Babičky jsou divná stvoření, jsou plná něhy a mají nádherné milující oči, v nichž se zračí malá milovaná drobotina. Znám to sám, když naši konoupci zaplní dům. Během několika minut se z jakoby cukrového domečku stane vlčí doupě. Když jste stařečkem nestačíte ani sledovat ten mumraj.

A tak dnes sami opuštění rodiče, očekáváme, co se z Eliščina receptu vyvine. Slunce mého života váží na vahách dobroty, já píšu tyto řádky. Je oblečena v kraťáskách a ve zvukařském triku. Celých pětatřicet let použila na to, abych se do ní celý vnořil. Už nemám svůj život, nemám svoje představy, nemám ani svoje hříchy, vše je její. Jenom svědomí je moje a to mě často trápí, jsem totiž podužák a jako takový lumpačím, což je geneticky dáno, co možu dělat. Stejně mě miluje a dává mi to znát. Tahle postavička je mým očím milá, laskám si ji a jsem šťastný muž.

Když se dva lidé zasvětí sami sobě a před Bohem a lidmi se stanou jedním nerozlučným párem, začnou stavět pomyslný dům, dům rodiny. Ten je v našich srdcích a duších, tvoříme jej našimi rodiči a sourozenci a jednou z nejdůležitějších součástí naší milované stavby jsou děti. Jsou úhelným kamenem našich dní. Nejdříve jsou to prckové záludní, nemluví a naše srdce si získávají křikem a posranými plínami. Jsou uzlíčkem jenž se dere čile k světu. Vidíte je přisáté k prsům vaší ženy, jemně vrní při plnění svých bříšek. Potom jej obdržíme mi muži, krzevá grgnutí. Toho využije náš potomek k poblití vašich zad, či břicha nebo čehokoliv co je v dosahu. Evidentně se tím  baví, děcko miluje kanadské žertíky a zhusta se stanete jejich objetí. Tu vás počůrá, tu  zaslintá novučičký oblek, hraje si s vámi. Zvláštní na tom celém je to, že čím hůř tím líp. Časem se vám stane, že jsou vaši potomci pro vás důležitější než vaše samotné ego.

Chudák muž, nejdříve se zamiluje do ženy, bosorky lásky, potom jej opanují její stvoření. Žijete život družný, spolu s mnohými stejně uzurpovanými rodiči, protože nás potomek má kamarádi. S nimi se přátelí jenom a schválně proto, aby nás všichni maličcí mizerové deptali. Jestli jste před svatbou bývali svobodnými jedinci, ejhle krtice najednou se z vás stal manžel, vychovatel a milovník svých potomčat.

Ten dům vaší lásky roste a bobtná. Je plný zázraků života, živočišnosti vašich dětí, smíchu vašich žen a když nejste úplný hlupák, smějete se s sebou. A ani se nestačíte otočit a najednou slyšíte pohrdavé: "Ale tati!" To se ti posranými plínami ozdobení potomci, stali dospělými. A hledíte jako jojo, najednou jste pobliti svými vnoučaty a děti se vám spolu s vaší ženou smějí až se za břicha papodají. (znalec ví proč ten patvar)

Všechno to co popisuji je stavba toho domu, který nazýváme rodinou. Nevím jak vy, ale já takový ten obyčajný chuap, sa diví a diví. Stalo sa to co nečekal, myslel si, jak si zařídí život, ale najednou je zařízen a veden jeho ženou a aby toho nebylo málo, eště k temu šeckímu je věřící, čiže má představu že je nad námi nějaký ten Pán Bůh. A stalo se to, co bych nikdy nebyl věřil, mám střechu nad hlavou. Chápete jistě, že píšu o pomyslném domě vaší rodiny a do ní Bůh prostě patří. Je ve vašich modlitbách a v radostech z věcí podařených. Je také v průšvizích, které jste způsobili svou nerozvážností. Hrozí prstem a říká vám, drahý Metoději.... Ukazuje vám co je důležité, co je očím sice neviditelné, ale o to důležitější. Ta slova o spojení s vaší ženou na celý život - tam v kostelíku, který staletí stojí na vršíčku v Kobylí. Připomíná vám, že každý z maličkých je stejně důležitý jako on sám Bůh, ano kecá vám do vašeho srdce, do vaší duše a stejně tak, jako ten plínami ověšený potomek je vám Bůh stejně drahý, stal se čtvrtým rohem vašeho domu. Když vás Slunce vašeho života naštve, když vás vaše děti povýšeni jejich mládím kritizují: "Ale tati!", vždy je tu s vámi a nic neříká. Sedíte s ním u řeky na rybách a on mlčí, tak krásně, tak vemlouvavě. Je tu s vámi a jenom na vás záleží, jestli s ním budete šťastní nebo se budete trápit, to rozhodnutí je na vás. Jen na vás občas mrkne a ví: "Ale Metoděju?!" říká.

Pochoutka se již peče v troubě a já šťastný muž, líbaný mojí ženou a tisíckrát zblitý svými dětmi, a proto tak šťastný. Mám svůj dům, ten stojí na třech rozích, které postavila moje žena, ten čtvrtý je Bůh.

Tak milá Eliško, teď si dáme kafíčko a pochutinu od tvé babičky. Budeme si pochutnávat na krásném životě, na dobrůtkách vnikajících do našich žaludků i do srdcí a čtvrtým rohem našich životů bude a je Bůh.

Dopsal jsem tyto řádky, přečetl je své ženě a ona vece: "Pochutiny Eliščiny babičky si dáme zejtra, dnes budú mafiny." Já tuná plodím moudra na téma Eliščiny babičky. Kurva svět chlapi, Bože můj drahý, nekopl bys do teho? No ty asi ne, ty hold máš božskou trpělivost, nakonec jinak bys se mnou tak často s láskou a rád nemlčel.

Hodně štěstí a dům se třema nohama, které tvoří vaše žena a tu čtvrtou....

Metoděj Skřeček - mistr zvuku z jihu Jižní Moravy