Název tohoto blogu jsem převzal od prohlášení mé vnučky, k jejímu bratranci. Někdy jsou dětská rčení tak kouzelná a mnohoznačná, že je stojí za to citovat.
To jsme takto seděli po obědě a povídali si s vnoučaty. Probírali jsme jejich budoucí školní rok, a tak došlo i na kroužky a také na náboženství. „Budeme tam chodit, protože pak můžeme k prvnímu svatému příjímání“, dí Arnošt. Na to Metoděj prohlásí, že už sice tu oplatku jedl, „ale dědo to byla taková ta … no bez Boha, chápeš? Moc mi to nechutnalo, bylo to takové ….“ Nevěděl, jak tu chuť vyjádřit a zároveň věděl, že je to z nějakého důvodu pro nás dospělé důležité, byť zjevně jaksi bez chuti. V ten okamžik si přisadila naše vnučka Matylda, „S Bohem je to sladší, Metoději!“ Slunce mého života i já jsme se snažili nesmát, ale bylo to silnější než naše snaha zachovat dekórum. A tak se od té doby vždycky smějeme, když jsme přítomni Svatému přijímání.
Nás křesťany rádi vidí naši blízcí jako zasmušilé světce a vždy je překvapí, že světci nejsme a zasmušilí už vůbec ne. U kněží je to ještě horší, pokud se některý vyskytne bezmála rozřehtaný, nemohou to mnozí pochopit. Měli bychom se všichni přiblížit k těm sochám a obrazům v kostelích, ruce sepjaté, bázeň a náboženské vytržení ve tvářích. Ne tam přece smích nepatří, k víře je nutná vážnost, pokora a strach z urážky Boha. Tedy alespoň to tak slyšívám od mých kamarádů.
Nevím, co nebo kdo je Bůh, to slovo používám proto, že je vžité. Já jej vidím jako někoho, kdo má lidi rád a rád se jim nabízí jako přítel. Vím, že jsem nepřesný a zákoníci mi budou spílat, ale ten pohled je můj. Já chci mít přítele veselého, mých vlastních strázní a depresí mám dost a chci, aby je můj přítel Bůh maně shlédl a přešel je s humorem a láskou. Chci a cítím od něj teplo, světlo a přátelství. To je můj Bůh plný humoru a někdy taky srandy. Proto se rád směju, když dítě v lavicích kostela pronese nějakou vtipnou poznámku. Jsem mu vděčen, nezlobím se na něj a ani na jeho rodiče, ten tvoreček nehraje divadýlko, pronese to, co teď cítí a neví jaké souvislosti a konsekvence jeho prohlášení vyvolá v našich hlavách.
Do kostela chodím rád přesto, že mám vždycky problém. Když sedím u nás v kostele, můj zrak se stále stáčí nahoru nad oltář až ke klenbě, kde jsou vyobrazeny Boží symboly. Měl bych se zamyslet a litovat svých hříchů, ale moje srdce míří nahoru k ….. Nutím se sklonit hlavu při slovech, jak věřím v Ducha Svatého, pána a dárce života ….. a zase mě to táhne nahoru, můj zrak končí na těch obrazech. Říkám si, že to tak má být, On mi rozumí a ví proč mě moje podvědomí táhne za těmi symboly.
Toužím po smíchu, radosti a možná i proto tak Boha vidím. Příroda i vesmír jsou tak krásné, že ten, kdo s tím měl, co dočinění, nemohl být suchar. Takže je v mých očích i v mém srdci Bohem malých dětí, lásky , pohody a smíchu.
S Bohem to prostě bude a je sladší přátelé……
