Hold mým kamarádům.

Někdy mám rozvernou náladu. Třeba dnes, kdy jedu vlakem do Ústí nad Labem a ve Praze mi díky zpoždění  ujel navazující vlak. A nazpátek ajajaj .......

Ale k tématu. Životem nás provází hafo lidí, ale jenom někteří jsou kamarády. Jsou to lidé blízcí našemu srdci. Nabíráme je postupně jako voda, která bere břehy přilehlých pozemků.Ty se stávají její součástí a podobně se naši kamarádi stávají součástí našeho života. Naplňují jej a činí nás šťastnými. Jsme jich plni, jako výše zmíněná voda.

Když čtu na sociálních sítích, jak se tu a nebo to mým kamarádům podařilo, jak je jim fajn a jak jsou spokojení, naplňuje mě to také pohodou a činí to můj den prozářeným sluncem. A opačně to platí také. Jsem smuten z jejich neúspěchů a je mi ouvej, když cítím jejich trudné nálady. Člověk je tvor společenský a ke svému životu potřebuje svou smečku. Dámy prominou to přirovnání.

Když jsem byl na gymnáziu poznal jsem Honzu, Karla i Petra, stali se z nás Hrnča Bojs. Do dnešních dní je hýčkám v srdíčku a vždy, když někoho z nich potkám, cítím se omlazen. Tu v Brně na skvělé opeře Nabucco, když jsem uzurpoval Honzu, tu při Petrově sdělení, že v "Hluboký" je skvělá výstava ruské výtvarné avantgardy. Přestože rusáky rád nemám, jejich kulturu miluju, tak jsem neodolal a navštívil ji. Ani bych se o té nádheře nedověděl, kdyby ji Petr neavizoval. Se Sluncetem mého života jsme procházeli výstavu, vraceli se znovu a znovu k jednotlivým dílům a užívali si a užívali si a užívali si. Díky mé tvrdé kritice ruského režimu jsem se pro některé stal rusofobem. Mí drazí patloši by se velmi divili mému nadšení pro ruské moderní malíře, pro jejich hudbu i umění slovesné. Neříkám, že jsem dokonalým člověkem, ale ještě dovedu rozlišit rozdíl mezi režimem a národem. Pokud to znamená, že jsem rusofob, tož ať.

Před více než 40ti lety jsem stanul za fejdrama a držím se jich doteď. Ta práce je zároveň studnicí, která generuje kamarádství a přátelství a zároveň prací mých snů. Škoda, že vyjmenovávat ty výborné lidi je pro čtenáře nuda. Všichni si zaslouží postavit na piedestal mého života. I maličký úsměv kamarádův nás posunuje k dobrému a plní naše srdce láskou a dobrotou. O vzájemných pomocích nemluvě. Návštěva Jižních Čech byla vlastně vynucena kontrolou stavu mé ESjedničky. S Vladimírem jsme si dlouho slibovali, že se tam sejdeme a projdeme fabriku.  A od přízemí do patra jsme to skutečně udělali. Prošli jsme to i ono, i obrovskou mrtvou komoru nám ukázali, zatím co se zesilovače a bedny těšily z testů kvality. Nakonec  jsme spkli s klukama z vývoje a s páně Kramperou. Možná byste očekávali, že s ním budeme probírat techniku, ale naše úvahy se ubírali jinam. O lidech a nemocech a o našich povahách a láskách. O běžném každodenním životě, tak jak s každým člověkem, s nímž sdílím podobný úhel pohledu na svět.  U Vladimíra to vlastně ani není kamarádství, už jsme přátelé. Můžeme spolu klidně mlčet a je nám dobře. Faktem ovšem je, že máme pořád co probírat. A světe div se i Slunce mého života s ním ráda tráví chvíle. Také v něm cítí poctivého slušného člověka a přítele.

V uplynulých měsících jsme všichni zvukaři dostali velkou ránu do vazu. Ekonomicky to byl velký průšvih a dotkl se i mých kamarádů zvukařů Zbyňka a i Lúdi Břeclavského. Prožívat s nimi jejich osudy (byť po telefonu či FB) bylo hodně smutné. Ale oba bojovníci prokázali velkou sílu a odhodlání. Dnes jsme si částečně oddechli, jenom s nejistotou vyhlížíme nové příští dny a doufáme, že se naše obavy nenaplní. Všichni chápete, že jsem uvedl jenom je ne proto, že bych jiné kamarády zvukaře neměl, ale oni dva mi první padli na mysl. Dnes už zvučíme, stavíme stejdže, svítíme na umělci a je nám dobře. Když Zdeněk začne reptat, podívám se na něj nerudně. Vzpomeň na uplynulé měsíce, když ses nudil a těšil se na bigbít, připomínám mu. Za poslední rok se mi ustálila výborná parta rigerů. Dvé Zdeňků, Luboš, Ondra, Marek a daších pár, kteří jezdí jenom občas. Mám-li chuť zajdu k naší krásné hostinské a přidám se k nim. Pivko, veselá parta a člověk zapomene na těžké dny. Zvukařina mě naplňuje a činí mne člověkem, který pracuje pro druhé. Alespoň trochu se cítím býti artystou, jak mi říkávají přátelé poláci.

Možná čekáte nějaká moudra či poučení, ale ne, nic zde nenajdete. Píšu jenom hold všem mým kamarádům, které jsem v životě potkal a potkám. Kamarádi jsou lidé, s nimiž sdílíme kolektivní nevědomí. Dobrá, trošku jsem Carla Gustava znásilnil, ale je to myšleno v dobrém. Často je mezi námi velký věkový rozdíl a často máme úplně jiný úhel pohledu na svět. Máme jiné životní zkušenosti a jiné osudy. Možná právě proto se potřebujeme. Stačí sedět vedle sebe, tu a tam se vzájemně pošpičkovat. Přidáme smích, někdy poučení, někdy neznámý příběh našich životů. Naplňujeme tím jakýsi vyšší prostor našich myslí. Pak se opět za čas potkáme a ten dříve neznámý se stal našim kamarádem, mávneme na něj s úsměvem. Tu a tam se poškorpíme a pak hledáme cestu ke smíru.

Kamarádství je jako voda co s sebou bere břehy přilehlých pozemků, píšu na začátku mého blogu.  Tím že se potkáváme odnášíme si část našeho kamaráda s sebou jako ta voda. Zaryl a dostal se nám pod kůži. Proto nás trápí, když nás zklame a když nám ublíží. Proto jej bolí, když jsme nespravedliví a ublížíme mu. Je to oboustranné jako u té vody. Stáváme se spojitými nádobami, u někoho víc u jiného méně. Ne nemám pro vás dnes žádná moudra a ani poselství, mám pro vás řádky o našich kamarádech a přátelích.

Vlastně mám jedno poselství a taky trochu prosbu. Stejně jako já dnes si někdy v klidu sedněte a myslete na ně. Na vaše kamarády na všechny co jich kolem vás je. Zkuste se při tom usmívat a zapomeňte pro tu chvíli na starosti a strázně.

Váš mistr zvuku Metoděj z Podluží.