Pěkně pORosím, smuTně koukám, aneb listopadové vigilie.

Občas rád použiji nějaké slovo, o němž velmi dobře vím, že jeho význam nezapadá do věty. Ale zvukomalebně se do ní hrozně hodí. Slyšíte v něm to usebrání a bdění? Čekání na svátky ducha a modlitbu? O tom ale já psát nebudu.

Každý z nás zvukařů má své kamarády a rád jim vypomáhá v práci. Nebo jim nějaký ten kšeftík předá, protože jich má až nad hlavu. Mimo moji hlavní partu se k nim počítá i Lúďa. Blbost, říkáme mu moravsky tvrdě Luďa, i když moc tvrdý není, je to normální slušný kluk. A tak mi jednoho dne zavolal, jestli bych mu nepomohl ozvučit Martinské slavnosti v Mikulově. „Hele, je to hlavně cimbálka, tu umíš.“ Smál se, protože dobře ví, že su metalista a fakt nejradši zvučím tvrdej bigboš. Ale u nás na Podluží musíme umět i ty cimbálky a dechovky, a když Bůh dá i dětský sbory a všelikou tu lidovou havěť. „Víš a příští týden, bych potřeboval pomoct v Bzenci, ještě popřemýšlíme co s tím.“ Vece dále Lúďa.

A tak jsem uvízl v Mikulově na dva dny, zpocen od nošení repráků, přemíry ovaru vytaženého z kotle na náměstí a jiných pochutin. Svatý Martin na bílém koni opravdu přijel, ale nesesedl z něj, mikrofon mu museli podat jeho věrní katolíci. Naštěstí měl ještě celý plášť, ten rozetl asi někdy později, při osvícení. Takže neumrzl a zůstal mikulovským zachován i do příštího roku. Slavnosti pomaličku ubíhali a já neustále po očku mrkal na program příštího týdne. Budou tam hrát Maďaři, ty fakt můžu. Jejich lidová muzika… to je vééérbuňk, je to divoký, nespoutaný, živočišný. Nesmím zapomenout na Jazz Petit a hlavně na moje kuřátka The People.

Ale práce mám až nad hlavu, svůj vlastní kšeftík jsem nechal klukům z Prahy, abych měl trošíčku klidu a mohl vydechnout. V poslední době se na mě všechno hrne, že nestačím měnit vzduch v plicích. Ještě mi volají z Velkých Pavlovic, ale taky je odmítám. Slibuju jim půjčit aparát, ale sám tam nepojedu, jazyk mám až na vestě. Jenže u srdíčka to zůstává a v hlavě to občas zacinká. No, a když pak Lúďa volal, co ten příští týden, vypadlo ze mě: „Luďo, nech mi ten Mikulov, pěkně pORosím, smuTně koukám! Hrají tam moji oblíbenci!“ Pobavil ho ten tón řeči a zdůraznění OR a T. „No, problém to není, ale fakt nevím, jestli si to zasloužíš?“ smějeme se oba do telefonu.

A tak tu další týden tančím za mixem, vedle ohrádky s husama. Hýbu fejdrama, užívám si posledního moravského sluníčka. Hudba šedesátých let v podání kluků Jazz Petit z Mikulova, výrazná sólová kytara, Galoškova nádherná basa a excelentní bubeník. Prostě zvukařův ráj, teploučko na nohy od ohřívače pod pultem, balada.

Chystání orchestru The People, je vždy radost, sice máte mnohem víc kabelů a mikrofonů a díboxů a naběháte se, jéje. Zato muzička jako z partesu, už se na ni těším. Zkoušení moc rád nemám, takže jenom to nejnutnější, ať neotravujeme posluchačstvo. Tak do toho šlápněte, mladí koně! Užívám si skvělé taneční muziky, stále vybíhám před zvukařský stan, abych líp slyšel. Šavle tahám raději zvenku, nepohodlné, ale aspoň něco slyším. V duchu se posmívám přihlížejícím tanečníkům a jejich přesvědčení, že nejlepší zvuk je u zvukaře. Kdybyste tu se mnou byli, čuměli byste jak jeleni. Ve zvukařském stanu, zvlášť v tom Mikulovském, je ten nejhorší zvuk co znáte. Dráťák je proti tomu hifi stereo. O přestávce si užívám i posezení s děvčaty v backstage a mlácení prázdné slámy. Celá kapela mi dělá velkou radost, nejenom, že skvěle hrají, ale patří k nastávající generaci, k té co tu naši zemičku potáhnou dál. A určitě ji potáhnou mnohem líp než my dnes. Mají zdravé názory, jsou jako všichni mladí ostřejší, vichr života je ještě o zdi problémů moc neomlátil. To k mládí patří a patří k němu také radost z jejich práce a i jejich osobní problémy. Berou je vážně a nevěří mi, když je zlehčuju. Užívám si, jak jinak, basové linky a nádherného klavíru Veroničina. Nesmím zapomenout na saxofonový sóla, úplně mi běhá mráz na zádech no a stakata trubek – Tomášu! - a, a, a …. a vůbec.

Ne, na Maďary nezapomínám, druhý den ani nedýchám. Jihovýchodní Maďarsko a ty jejich divný tóniny, rytmický zvraty a nádherný zpěv. Tančím u muziky a nemyslím na balení našeho vercajku, ten je fakt těžkej jak sfiňa. Koncert končí, začínají popadávat vločky sněhu. „ Martinečku, Martine posečkej nam chvílu, nech to zbalíme!“ Běhám jak o život. Běžně balíme dvě hodiny a dnes sedám do náklaďáku za hodinu. Sníh začíná padat hned, jak jsem dopadl za volant, díky Martine. Vykulený unavený oči, cesta domů serpentínama a otevřený bořecký vínko od Stanika Nováka, to je můj kamoš a rodák, abyste věděli. Plápolající oheň v duši a srdéčku, moji milí kolem mňa. Teda aspoň nekeří, keří nosijú za klobúkem peří. No to sem trošku ujél, baby nenosijú klobúk a Dušan je z Jeseníka, tož ten také né.

Pohoda jazz, říkám si v duchu. Třesou se mi ruce od únavy, přehrávám si oba dny. Dochtorka ně na hematolce zajtra asi zabije, su vyfluslej jak sopel mezi slepicama. 

Vidite, psal sem o tem, že sa nebudu modlit ná včil to stejnak furt celú dobu robím. Přepadla ně sváteční nálada. Blížija sa svátky Boží a vigilie k nim patřá. Vlastně je to po mnoha letech poprvej, co sem sa do ni dostál takto brzo. Snich za oknama, teplúčko od nohú, srdéčko roztúžené po klidu a míru. Slunko mojho života, zašlo do duchén a spokojno oddychuje. Tož sa modlím oslé, no a co, enen sa nepotentočkujte.

Z usebraného, modlitbou prosyceného listopadového Poduží, Váš

Metoděj Skřeček – majster zvuka