Pastorální – aneb blog o jednom dni zvukaře, či sedláka?

Když můj kolega dokončil nastavení sítí na mém digitálku, zamyslel se, až přímo zasnil. Se zavřenýma očima básnil o jihu Jižní Moravy. Připomnělo mi to Bukolici od Vergilia a také středeční koncert, vlastně jeho druhou půlku. 

Symfonie č. 6 F dur, Op. 68 „Pastorální“ je šestá symfonie Ludwiga van Beethovena

Věta prvá (Allegro ma non troppo):  Erwachen heiterer Empfindungen bei der Ankunft auf dem Lande

Jsem duší sedlák a tak tóny první věty a probuzení radostných pocitů při návratu na moje milované Podluží zažívám zhusta. A ne náhodou jsem včera před očima viděl kamaráda zvukaře Michala Jursu a jeho ovečky, statek, zpěv skřívánků, tanec pastýřů z Vergiliových Bukolic. Celou prvou větu jsem se usmíval, jednak protože je Beethoven skvělý řemeslník a pracuje se základním motivem klasicky. Chtělo se mi vběhnout na pódium a napovídat muzikantům, co že to mají hrát. Druhak jsem cítil rozzářené slunce, rozverná housata syčící u plotu, bílí beránci na nebi i na pastvinách kolem nás. Zde není místo na žádné ústrky života. Táhlé tóny zvesela se měnící tančící housle a dechové nástroje:  ta ta tá ta ta tá tataratatá. A opět volně možná až zadumaně znějí sekce strunných nástrojů, podkreslené krásnými basovými tóny. Pištci doplňují radost z venkovského života.

Věta druhá (Andante molto moto): Scene am Bach

Široké andante, rozvážně a volným krokem kráčí k potůčku. Hluboké tóny kontrabasů spolu s violami a sekcí bravurně znějících čel, navozují pohled k západu slunce. Jsem znaven celodenní prací a blížím se k hodovnímu stolu, červánky mě hladí po vlasech. Voda ševelí, vlnky si hrají s káčaty a housaty. Za celý den jsem jako po koťatech. Od rána jsem se věnoval nefungující síti u digitálku. Vlastně ona dnes fungovala a tak jsem se ji pokoušel zbořit, nic a nic. Až přišedší kolega přiložil dobré rady, jak pracovat se sadou záhadně se tvářících digitálních hrkačů. Ještě před odjezdem na koncert jsem musel uklidit v posezení u krbu, poklidit svůj herberk a připravit jej na příští práci. Po cestě jsme se ještě poohlédli po větším pekáči, co ukryje čerstvě koupenou husičku a přivede nám ji k toužícím ústům. Husička je dietní jídlo. „Dyť je to dutý, pane dochtore!“ říkával můj kamarád.

Věta třetí  (Allegro): Lustiges Zusammensein der Landleute

Tanec a veselí, je myšlenkou třetí věty. I já jej zažívám a rád, teď už ano. Lesní rohy, stakata hobojů a viol střídající se s rozverným tancem houslí. Motiv se, jak je dobrým zvykem klasické hudby, opakuje a mění podle nálady skladatelovi. Doplňuje se a obměňuje a zase se nám vrací. I nám je do zpěvu, ono se to na koncertě vážné hudby moc nehodí, ale rád bych tančil a zpíval s sebou. Ústrky dne jsou ty tam. Přežil jsem oblékání, ne úplně bez ztráty desítky. Slunce mého života mě donutilo přezout si ponožky. Ty s motivy žluté ponorky se prý k večernímu obleku nehodí. Zato jsem uhájil svetr pod sakem. Dědeček by sice zvedl prst hrozící k nebi, ale naštěstí si toho nevšiml, musel se na věčnosti věnovat babičce, jeho životní lásce.

Věta čtvrtá (Allegro): Gewitter, Sturm

Bouře Sluncete mého života mě minula vážně o chlup a tak vzpomínám. Myslím na náš výlet do Českých Budějovic a na Hlubokou. Tehdá, ještě s karavanem, jsme se zdrželi u Petra Heteši mého spolužáka, takže jsme se z Brodku vypotáceli těsně před deštěm. Zaparkoval jsem na polní cestě, karavan jsem stavěl již notně zmáčený. Divoký vítr nám dával co proto, lomcoval s karavanem, déšť bušil do střechy.  Stejně jako zuřivé výpady basové sekce, tympánů a divokých tahů smyčců v sekcích, střídání zuřivých výpadů hudby s děsivým tichem. To v sobě skrývá vracející se bouři, tympány, basová sekce divoké víření a pískot píšťal. Hrom a blesk střídal blesk a hrom. Karvan se třese a pláče hrůzou z budoucího.

Věta pátá (Allegretto): Hirtengesang. Frohe und dankbare Gefühle nach dem Sturm

Rozevřel jsem žaluzii u karavanu a užasle jsem hleděl na rozzářenou, blesky a světly jásající Hlubokou. Slunce mého života se ke mně tiskne strachy z bouře a láskou. Hluboké objetí s dojetím nad krásnou Hlubokou, to vše se zračí v táhlých tónech páté věty. Radost z přestálé bouře a štěstí z krásné přírody, která nás objímá každý den a každou hodinu. Prožíváme si ji a ani nevnímáme, jak je kolem nás krásně. Musíme vážit cestu do kopců nad Hlubokou nebo na koncert Beethovenovi šesté - Pastorální. Na Michala jsem myslel i v páté větě, vidím jeho fotky, milovaný statek, krásná žena, zvířata. Psal by o něm Publius Vergilius Maro? Myslím si, že ano. On je prototypem člověka, který překonává nástrahy přírody a hlavně rostoucího, pitomosti vymýšlejícího, aparátu naší vlasti. To o něm jsou tóny kukaček a dudků, všech ptáků - ševelení přírody, lehký vánek i rozzářené slunce, které nás laská po tváři – to jsou tóny v Beethovenově Pastorální. To jsou všechny ty lesní rohy a pikoly, které nám přenáší krásu všedních dní.  Pracuje v přírodě a pro přírodu, jistě miluje svoji rodinu.

Koncert končí, řítíme se k domovu. Nemyslíme na všechny troly na facebooku, kteří kazí dobrou náladu. Nemyslíme ani na do sebe zahleděného vulgarity milujícího obdivovatele čínského komunizmu. Na nic z toho nemyslíme, je nám prostě a jednoduše krásně.

A tak Vám přeju, abyste se podívali do slunce, a když budete mít náladu, pusťte si:

https://www.ceskatelevize.cz/porady/1007594039-mhf-pj-1968/268340032810001-l-v-beethoven-symfonie-c-6-f-dur-op-68-pastoralni/

Obejměte svoje drahé, hlaďte je po tvářích a po vlasech, užívejte si naší krásné přírody a také krásné hudby, co nám po našich předcích zbyla. Věřte, že život je krásný a ty ústrky, ty nám Pán Bůh klade do cesty jenom a právě proto, abychom si více vážili, krásných, byť tak skrovných pocitů štěstí.

Z bukolicky rozzářeného Podluží, Váš

Metoděj Skřeček - mistr zvuku