Člověk by měl být věrný svým zásadám, měl by stát za svou láskou a měl by jít po cestách nedlážděných, křivolakých vedoucích ke správným cílům. „Ty jsi koňavec!“, řekla by po přečtení tohoto perexu s potutelným úsměvem moje milá.
V úterý jsem zvučil takovou kapelku, která se jmenuje Quanti Minoris. A jak už to na takových malých scénách bývá, zvučil jsem je matlamixem, čímž jsem patrně vzbudil pozornost u mého dávného kamaráda Ludi. On mě léta zná a zná mé názory na technologie a ví o mně, že dávám přednost analogu.
Pozdravili jsme se jako vždy s úsměvy na rtech, které si rádi opětujeme. Tu na koncertě, tu na ulici, když jdeme každý jiným směrem a na jiné straně ulice. Poznal jsem ho před mnoha lety, před mnoha dávnými lety. Od té doby se rádi potkáváme, říkáme si pravdu do očí a jsme za ni rádi. Oba velmi dobře víme, že názor toho druhého nás může obohatit, a neublíží nám. Tedy nechce nám ublížit, je míněn přátelsky a upřímně, i když je rozdílný od toho našeho. Je to poctivé letité kamarádství, ještě z dob kdy on hledal svou lásku a já ji našel za míchadlem, pardon v Kobylí. A asi ho minulé úterý překvapilo, na co to zvučím. Možná u mě nečekal malý matlamix, asi čekal můj oblíbený Midásek nebo jiný z mých analogových souputníků. Ale nedivil se, nechal mě pracovat a po koncertě mi přišel poděkovat za zvuk. Tak to u přátel chodí, těší nás, když se druhým daří. V poslední době bývám na malých akcích nevěrný svým zásadám a názorům, stávám se pazvukárom na digitáloch. Jako bych zapomněl, co rád kážu svým přátelům a známým o kvalitě zvuku. Moje nevěra vyvěrá z lenosti, pohodlnosti a také z mé pýchy, za níž se stydím. Občas mám pocit, že už toho umím dost a stává se ze mě zvukový lump a bezcharakterní ničema.
Ty důvody jsou vlastně stejné u všech nevěr. Když si myslíte, že můžete, že máte právo na své štěstí a na své požitky. Zapomenete na milující lidi kolem sebe a přesvědčujete se o svých pravdách. Zapomenete na svou lásku, na své děti, na svou rodinu. Pokud se k vám přidají také vaše kamarádky, pardon kamarádi – dobráci, jste na nejlepší cestě ke lžím, cestě k podvádění svých blízkých. Naučíte se jim lhát do očí, protože vy máte přeci právo na své soukromé požitečky. Navíc se často dostanete do sporů se skutečnými přáteli a i se svou rodinou. Ti všichni vám říkají, co si skutečně myslí o tom, co děláte. Ukazují vám důsledky vašich skutků, stávají se z nich paradoxně vaši nepřátelé. Dá vám to sílu k boji s „jejich nepochopením vašeho nitra“. Zahořknete, zaženete své svědomí do kouta – vy máte svá práva!
Budete-li mít trošíčku štěstí a budete sedět u zapáleného krbu sami jenom se svými myšlenkami a troufnete po očku nahlédnout vpravo vedle sebe, bude tam. Nebude nic říkat, jenom tak nenápadně zvedne obočí. To je Jeho způsob, jak s vámi hovořit. Neříkat nic, nechat vás prožít své chyby a viny. On vás soudit nechce, zná soudy velmi dobře a ví, že často rozhoduje politika víc než čestné jednání a ví, že i Pilát si ruce umyl a vydal Ho na kříž. Proto vás nesoudí, nechá to na vás. Když jste aspoň trošíčku poctiví, je jeho pozvednuté obočí horší než tisíc výčitek než tisíc závěrečných řečí prokurátorových, je to horší než výčitky, křik a pláč. Probudí ve vás vaše svědomí. Kdyby si nebral servítky, a řekl vám, co si o vás myslí, to by bylo fajn. Mohli byste vyklenout oblouk ze slov do nebeských výšin, mohli byste s ním nesouhlasit a vysvětlovat a klást argumenty a ……. a nekonečně se zaplétat do dalších nepoctivých lží. To On nedělá, On jenom vedle vás sedí a mlčí, nechá vás mluvit, pokud je to pro vás důležité, nechá vás, abyste si zanesli své svědomí balastem hloupých a ubohých a plytkých polopravd a nesmyslů.
Ne nic říkat nebude, jenom tak tiše sedí a má tvář smutnou, kane mu po ní slza.
Když budete mít velké štěstí, konečně si uvědomíte, že všechno co děláte, máte dělat pro druhé. I pro toho nejmenšího z nás. I úsměv řidičův směrovaný chodci na přechodu se počítá, i vlídný pozdrav, i to se počítá. Ale počítá se také to, že lidem ubližujeme, že na Něj zapomínáme, že jej necháme sedět u krbu smutného bez naší přítomnosti, to se také počítá.
Všechno co popisuji, jsou vlastně formy nevěry. Nejde jenom o nevěru mezi manželi či milenci, ta jistě není nic, na co bychom mohli být hrdí. Jde také o nevěru ve slovech, činech a v našem konání. Zapomínáme na drobnou, staletí již starou, pravdu. Nečiňte druhým, co nechcete, aby oni dělali vám. Přesto se touto dobrou radou neřídíme, ubližujeme lidem v našem okolí, trápíme je, nemyslíme na jejich štěstí. Máme přeci svá práva, své potřeby, myslíme si.
A tak raději nesedáváme u krbů, dáváme přednost radostem na FB a já nevím čemu ještě. Necháme Ho čekat na naši tichou přítomnost, necháme jej se smutnou tváří tiše trpět bez nás. Nechceme vidět, jak ji skrývá v dlaních, jak je smutný z našich vin. I toho ticha se bojíme, bojíme se, že poznáme své chyby a budeme je chtít napravit. To totiž hodně bolí, přiznat si pravdu samu o sobě. Bývá to nehezký pohled do naší duše. Raději se skryjeme, jako malé děti a doufáme, že se pod pomyslnou peřinou vyhneme svým hříchům.
Když tak čtu tyhle řádky, říkám si, kde se mi do nich ten Luďa zapletl. Svou lásku poznal již před mnoha lety a od té doby je jí, pokud vím, věrný. Jsou spolu šťastní ode dnů, které občas trávili u nás novomanželat v obýváku a byli svědky, jak moji sestru gymnazistku (je starší než oni dva) tatínek v pozdních osm hodin večer volal k poslušnosti: „Dagmaro, do pyžama, učesat, vyčistit zuby a spát!“ Nechápu, jak se mi on se svou milou ženou připletli do úvah o nevěrách. Možná, ale jenom opravdu možná, jsem je trošku zneužil, abych své úvahy zarámoval do něčeho příjemného.
Ještě, že je takové horko, mám obavy, kdybych si zapálil oheň v krbu a tiše seděl, že by se vedle mě objevil On. Tentokrát by se ovšem jistě potutelně smál, jak to také umí: „Metoději, ty jsi ale koňavec!“ řekl by.
A pak, že s námi nemluví.
Zdraví vás Metoděj Skřeček - mistr zvuku z Podluží
P.S. mějte se rádi, vykašlete se na nevěry, vážně za to nestojí. Přeci se nechcete dívat do Jeho uplakaných očí, vaše děti ani nechci zmiňovat.
