Nechci být jako Xenofon - cesta na Moselu část třetí - Cochem

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Při svých cestách nechci válčit ani ničit a dobývat, zanechávat stopy smutku a neštěstí. Nechci vidět umírat muže, ani znásilněné ženy, nechci po sobě a svém vojsku zanechávat zmrzačené děti. Chci se potkávat s lidmi a pro lidi objevovat krásy našich duší.

Nečekán a nevítán.

Projdu stínem městských bran.

Zeleň stromu, bělost vil.

Zdání, že jsem tady byl.

V téže chvíli pro mě jsou.

Přítomností vzpomínkou.

Procházím se v obrazech.

Co jsem viděl ve svých snech.

Citace: FUTURUM - Ostrov Země

Cochem je historické městečko na břehu řeky Mosely. Tyčí se nad ním starý románský hrad z 1. století našeho letopočtu. Po Francouzských válkách byl rozbořen a v moderní době byl soukromým investorem obnoven, aby jej za 2. světové války německý stát zabavil.  V současné době je hrad ve vlastnictví města Cochem.

Na cestách se každý z nás potkává s lidmi. Někdy je vnímáme a někdy jsme ponořeni sami do sebe a svého světa a lidi kolem nevnímáme. Ať už je to tak nebo onak, procházíme se lidem v jejich osobních soukromých sférách. Dotýkáme se jich, procházíme jimi a mimosmyslově s nimi hovoříme.

Cochem jsme již s Barborou navštívili a tak se nám postupně vracely naše vzpomínky na místa a uplynulý čas. Procházeli jsme městem a já jako obvykle několik kroků před přáteli. Pršelo, těšil jsem se z krásného jarního času. Kapky deště stékaly z deštníku a chladili mě na zádech. Dech času vanul kolem, probíhal mi před očima a zářil a chladil mě na duši. Ocitl jsem se před bárečkem, kam jsme předešle chodili na snídaně. Těsně vedle mě stála mladá servírka, naše oči se setkaly. Rozuměla mi, usmála se a já jsem vzpomínal na krásná rána, kdy si moje štěstí dávalo skleničku šampíčka a něco na zub. Mladá dívka se usmála: "Nejste sami kdo to tak dělá". Společná mysl se rozeběhla a my jsme spolu prožívali dávno prožité. "A tady jsme si každé ráno dávali skleničku šáňa!" zářila moje žena a vyprávěla Ivě a Štefanovi zážitky z minulých cest. "Tak to je tvoje štěstí", navázala mladičká moselanka, "má tě ráda, vidíš jak jí září oči?" Usmála se, vzdychla nad deštěm a s otočkou zmizela z mého světa.

Takových "rozhovorů" si často ani nevšimnete, procházíte lidem jejich vnitřními světy a vzájemně se poznáváte. Nevíte proč a jak, ale najednou svého člověka znáte.

O několik vesnic dále jsme se zastavili na oběd. Byl skvělý, nakonec jako každé jídlo v moselské oblasti. Každá hospůdka a restaurace se o vás ráda postará, je to staletý zvyk, usmějí se na hosta, džbánek skvělého piva a už je tu vybraná krmě. Svět se zdá krásný, když vycházíte na maličké náměstíčko. Zaujal mě naklánějící se dům, cvakla uzávěrka a byla tam. Mladá maminka fotící dcerku. "Taky je vám tak krásně

 jako mě?" ptala se usměvavě. Oči se opět setkaly, zástrčka zapadla do podvědomí – kontakt! "Po dešti je vždycky krásně, ale já jsem vám nepoděkoval za krásnou fotku, děkuji." Je to vždy jen okamžik a tušený rozhovor se rozproudí na pár vět. "I já jsem si vás vsunula do vzpomínek a s vašimi přáteli zůstanete součástí mého minulého světa. Budeme si vás prohlížet na pozadí mé zvěčnělé dcery." Musel jsem odejít, ale ještě jsem stačil pochválit potomka. Odcházeli a přidala se k nim ještě babička. "Anka veď buděš mokrá!" děsí se maminka. Nikdy se znovu nepotkáme, ale v popředí před kácejícím se stařičkým domem mi zůstane vzpomínka na tři slovenské ženy a milý úsměv.

Píši z cest a zoufale se vyhýbám vínu a vinařům. Vinice jsou obdivuhodné. Jsou vysázeny na svazích tak příkrých, že se po nich nedá ani chodit. Bez lanovečky by byl vinař ztracen. Trošku mě zaráží počet oček na keři, jenže zdejší víno je určeno turistům. Zástupy německých důchodců okupují, místa kde je možno ochutnat zdejší mok. Ochutnávka vín je placená a podle výběru obdržíte příslušný počet vzorků vybraných vín. Každý vzorek je decilitr. Po čtyřech vzorcích a vinařovu prkénku s pochutinou je každý přítomný veselý a rozverně rozkládá své

příběhy ostatním.

Vzpomněl jsem si opět na Karla IV., jak s Buškem z Velhartic kleli na kyselé víno. Ne tenkrát to nebyl zážitek z Mosely, i když….? Letos jsme měli asi smůlu, vína byla vesměs nemocná nebo aspoň vyrobená z nedozrálých hroznů, jablečná kyselina nám dávala co proto. Harmonie se najít nedala, kyselina trčela nalevo a cukr napravo, uprostřed bojoval bez naděje na výhru zbytek moku. Skvělý vzorek žádný a průměrný každý desátý, zbytek ani mluvit.  Chtěl jsem se vpít, jak císař Karel a tak jsem se zdejším vínem popral a prohrál svůj marný boj. Nejsem nejmladší a celý zbytek dne jsem raději zůstal na pokoji a trpěl.

Moje žena a přátelé mě nechali osudu a vyrazili mezi vinice. Zatáhl jsem si závěs, pustil hudbu a usnul. Ze snů mě probudil Volšoveček. Mokrá postava, kapající šosy, zelená tvář – Volšoveček! Copak blázním? Moje drahou změnila místní bouřka ve smějící se příšeru. "Zmokli jsme třikrát a jednou nás málem utloukly kroupy, heč!" jásá pohádková postava nad umořeným konzumentem špatných vín.

Dobrého vína jsme se na Mosele nedočkali, ale stojí za to vidět a zažít atmosféru zdejšího pohostinného kraje. Nikde v Evropě jsem nezažil tolik usměvavých a milých lidí, už pro ty úsměvy se vydejte na cestu, nebudete litovat.

Z břehů Mosely v květnu 2012

Metoděj Skřeček-mistr zvuku

První Země s.r.o.

Sokolská 474/4

69145 Podivín

http://www.dobre-ozvuceni.cz