Když zvukaři ukápne slza štěstí, sváďaja to na rýmu.

Před časem jsem si pochvaloval, jaké to mám dobré zvukařské období. Když dělám práci, která mě baví a těší. A tak se vrátím ještě k jedné akcičce – křest Cd_čka ženského sboru Levandula.

Jak je u mě dobrým zvykem, začnu pěkně od konca. Už máme sbaleno, odvezeno a sklizeno. Slunce mého života mě pověřila tou ctí, zavést ji na besedu u cimbálu po řečeném křtu CD_čka. Kráčíme do sálu, cimbálka hraje zavádku, díky jednomu páru je dokonce tančena. Zavádka, zamlžená kukadla mnohých dam. Zavádka, krásný obřadný hodový tanec, to je ten co taky neumím.

Vy čejkovská chaso,

kde vy máte stárka,

leží za valama,

leží za valama,

pije vodu z járka

Vy čejkovská chaso,

kde máte druhýho,

leží za valama,

leží za valama,

bluje vedle něho,

Cítíte tu sílu, která ty dva hlavní muže čejkovské chasy spojuje? Oni boj s démonem alkoholem nevzdali, oni statečně bojovali ze všech sil. Každý ví, že se ten boj vyhrát nedá, ale oni, jako my všichni stateční Moravané, jako poslední bojovníci za naši vlast u letohrádku Hvězda, jako stateční héróové, oni remizovali !!! Ta hrdosť je cítit v každém tónu, v každé sloce našich písní, v každé koštovačce lahodného vínka.

A tak jsem se opět po čase stal zvukařem na koncertě ženského sboru Levandula z Čejkovic. Hrdost na jejich výkony je dvojího druhu. Jednak miluji náš folklór a druhak mi zavolala maminka mého šagra Marka. To ona vede Levandulu, bývalá učitelka Jana Trávníčková z Čejkovic. Když jsem je měl pod šavlama poprvé, nadchli mě. Obyčejné (v tom nejlepším smyslu slova) ženské různého věku od mladých děvčat až po zkušené ženy, jejichž ruce i obličeje vypráví příběhy o mnohé práci kolem dětí, zaměstnání, na zahradách a vinicích. Ta práce se jim zapsala do kůže a také do srdcí, kterými místo úst zpívají. Faktem ovšem je, že bez Jany by takových výkonů nedosáhly. To ona je cepovala, chválila a doslova z nich vydupala nádherný sborový zpěv. Neznalý posluchač by na koncertě řekl, že na tom nic není, má pocit, že to jde samo. Dýchá z nich pohodička a dynamika zpěvu a radost, která vystupuje z jejich duší. Tu radost nám rozdávají a my ji vděčně přijímáme a laskáme se s ní jako s padajícím čerstvým sněhem na sóle, po návštěvě kamaráda ve sklípku. Dopadá na naše oční víčka, ochlazuje nám tváře a cítíme přítomnost všehomíra v rozněžnělém srdci. No a mě se dere slza štěstí z oka a dopadá do auxů. Dyť je to rýmú, chlapi, nehlúpnite.

Zpíváme si s sebou:

Dojdi ty šohajku z rána k nám,

uvidíš, co já dělávám,

já ráno stávám, kravičkám dávám,

koníčky krmím, napájám, napájám 

já ráno stávám, kravičkám dávám,

koníčky krmím, napájám, napájám.

Došel šohajek na zvědy, 

ona si leží v posteli,

noha kam kerá, je celá holá, 

ona si leží v posteli, v posteli.

noha kam kerá, je celá holá, 

ona si leží v posteli, v posteli.                

                                                                                                               Kdes byl Janku,

 na jarmaku,

 cos tam slyšel,

 tú novinku,

co to byla za novina, za novina

 jedna žena muža bila, muža bila.

Kde ho bila, 

 pod komínem, 

 čím ho bila,

 motovidlem,

 vítej mužu, vítej dobrý, vítej dobrý

 nechodívej do hospody.

Levandulu doprovází, cimbálová muzika Šmytec. Baryton bas jim zpíval Michal Janošek a ano je to ten Šmytec, kde je primášem můj švagr Marek. Takže je to tak trochu v rodině. Proto ta velká hrdost na to co dokázala děvčata z Čejkovic. Jsou tak trošíčku i moje. A na koncertě vystoupil i Markův syn, náš mladý Adam, huslista od Boha a zpěvák snáď eště lepší.

Tá naša moravská pěsnička je jak sedmikráska v polu. Krčí se tam a čeká, až ji každý z nás objeví, polaská a potěší se z její krásy a upřímnosti. Každá je prověřena generacemi muzikantů, zpěváků a svou výpovědí o našem životě. Tu je veselá, tu volá do skoku, tu se zamýšlí nad naší bolestí. Ale vždy k nám mluví přirozenou mluvou našich srdcí. Je v ní pravda našich životů, našich tužeb a lásek. Máme ji v duších, žel Bohu čekáme až ji nějaký ten muzikant či zpěvák probudí. O to více nás dojme. Je to smutek z toho, že málo zpíváme naše písničky, je to smutek z naší nevěry, to ona dodává těm příběhům sladkobolný nádech. Měli bychom více zpívat, stejně jako naši otcové, matky, dědové a stařenky.

A už tu máme hosty z Kobylí – Kobylský kvartet – s Jarů Kováříkem v čele. Ano, je to syn teho Jary Kováříka, nech tam nahoře zpívá s andělama, kerý byl hodně činný v čejkovskej Zavádce. Potkali se tam s Janou Trávníčkovou a od té doby jsou symbolicky spojeny dvě krásné obce hanáckého Slovácka z naší Jižní Moravy – Kobylí a Čejkovice. Kobylský kvartet to je muzika a-kapela, a bezvadná. Vždycky, když něco podobného zvučím, mám pocit, že jsem zbytečný, zpívá to samo, ruce na faderech jedou automaticky do správných poloh. Zkouška trvala ani ne půl druhé minuty. K čemu zkoušet? Nač zvukař? Hlavně abych…… ále nechme to!

Na verbíře se samozřejmě zapomenout nedalo. Verbíři jsou další hosté večera. Chtěl bych se přidat, ale znáte mě, su dřevěný jak děcká šabla, tož tančím aspoň v duchu. Marek se svého času snažil rozhýbat moje nohy do tajů a rytmů verbuňku. Dokonce mi sehnal i učitele z nejpovolanějších, vítěze soutěže verbířů. Ale nožičky moje ňa neposúchajú, srdéčko by tancovalo, verbovalo, enomže darmo plut. A tak mi spadla další slzička do auxů.

Na Janě Trávníčkovej mě baví, že nemyslí jenom na současné výkony jejich Levandule, myslí také na budoucnost. Na pódiu vystoupil dětský sboreček. Dnes zpívají hlasem jako malí cherubínci a zítra se postaví děvčata do Levandule, pro radost svou a pro radost nám všem. Co může být lepšího pro naši mládež, než žít folklórem. Prožívat příběhy písní, které nám zanechali naši předkové. Je tím spjata s naší domovinou, pěstuje si tím lásku k domovu. K rodné hroudě a k lidem a k vlasti. Hanácké Slovácko je malá část Jižní Moravy, ale oni by ji za nic na světě nevyměnili, stejně jako my. Ano cestujeme po celé republice, usazujeme se kde tu. Celý svět nám dnes leží u nohou, ale když slyšíme: „Moravo, Moravo, Moravěnko milá! Co z tebe pochází chasa ušlechtilá.“ Derou se nám slzy do očí, slzy štěstí a lásky k domovu a rodičům. Nevím, jestli si Jana a mnozí jiní, co se stejně jako ona věnují dětem, uvědomují, že pro ně a pro nás dělají malé každodenní zázraky.

A zazněla poslední písnička, poslední tón koncertu. Magdaléna Múčková vyslovila poslední krásná slova, koncert skončil. Se Zdeňkem jsme se jak draci vrhli na motání kabelů, uklízení zesilovačů, míchačky a všech krámů v boxech vedle ní. Nakládáme, běháme jak junci, až je náklaďák plný. Zdeněk si naposled zakouří a já už jsem zpátky na besedě u cimbálu. Kluci v cimbálce žijí hudbou, sem tam si basák vloží do muziky své vlastní melodie a pár lumpárniček pro radost. No není sám, muzika všechny baví, je to na nich i na nás všech cítit. A tak padá i poslední slza zvukařova, tentokrát do pohárku s nealkoholickým pivem.

A zase zní zavádka:

Zametala kuchyň,

zametala síň,

našla myší ocas,

chlubila se sním.

Zametala húru,

zametala dvůr,

povídala první stárka,

že je stárek vůl.

Dívča ze dvorečka hledí do slunéčka, skoro-li zande.

Slunéčko zapadá, milá byla ráda, že šohaj donde.

No a to je definitivní konec. Mimochodem, věděli jste, že se v Čejkovicích o hodech zavádka netančí? Možná proto mně tá zavádka pořád leží v hlavě a vracá sa mně i doma v posteli dokola: Dívča ze dvorečka hledí do slunéčka, skoro-li zande. Slunéčko zapadá, milá byla ráda, že šohaj donde. Co bych chodil dívko, léžim vedlá tebja, že Slunce mého života. No a to s tím zapadáním milá zavádko, slunko právě vychází a lechtá mě do nosa, že by poslední slza. Né, tentokrát je to fakt rýma.

Z Podluží Váš rozněžnělý mistr zvuku – Metoděj Skřeček