Jeden myší ocásek

O víkendu jsem měl krásnou sobotu. Trávil jsem ji se svou vnučkou, malovali jsme a prndali o světě a hloupostech. A také jsem měl z pekla štěstí.

Ráno bylo slunečné, bez sněhu a v ložnici krásné teplo. Šel jsem za Matyldou, která již byla probuzená a oblečená. Ptá se mě, kdeže je babička. "To víš dívtko, zase někde lítá" prohlásil jsem s úsměvem. Moje žena se rozhodla odejet z tepla domova s Milošem, do studeného Nového Města. Zůstali jsme tedy sami, nasnídali jsme se při sledování kreslených pozitůr v pohádce.

Náš plán byl jasný, já budu opravovat náš rodinný betlém a Matylda se bude věnovat tvorbě. Rozložil jsem sádrové figurky, nachystal akrylové barvy a pro Matyldu výkresy. Čas plynul, Bohu libě, oba soustředěni na svou práci, za vzájemného špičkování při rozhovorech o mnohém a ještě také o dalším. O všech zajímavostech života, o těch plynula řeč. Moje pětiletá vnučka je rozumbrada, takže se brzy naučila řádně čistit štětce, pracovat s barvami tak, aby se jí nematlaly a mé vtípky mi s chutí vracela. Já jsem ve chvílích volna chystal typický oběd svobodných mužů. Rozdělal jsem omniovku s pečeným masem, rýži a ještě zavařené oharky s koprem a kořenovou zeleninou. Takový oběd jsem mívával často, když jsem byl ještě svobodný. Moji rodičové vzali v nohy a já se mohl živit co dům dal. Moji kamarádi, kamarádky, lásky i milenky byli vždy zváni. Vůně pečeného masa se ve sklenici naloží a prostoupí  každý chuťový pohárek. Oharek zavařený mojí maminkou a dnes i Sluncetem mého života, to je jiná liga než ty děsy v obchodech. Celodenní pohoda zůstávala s námi a když přijela i Matyldina maminka, bylo nám všem moc hezky. Oběd plynul, klouzal nám do nenasytných žaludků, které si libovaly nad tou pohodičkou.

V omniovce jsem najednou nalezl dlouhý ale tenoučký "ocásek". Těch dobrot si s gustem užívám a tak jsem jej ukázal Matyldě: "Podivej se Matyš, babička nám tam zavařila jeden myší ocásek! Ten já moc rád!". Její veliké oči se rozšířily a děs v nich nebyl předstíraný. Karolína se přidala, našla ještě jeden a laskavě jej nabízela dcerce. Popisoval jsem jak babička, když sbírá oharky, tu a tam chytí myšku odsekne jí ocásek a přidá jej do zavařených okurek. "To je ti Matyldo bašta, ochutnej", lákám ji. Vytřeštěné oči, ruka s napůl nakouslým oharkem, zůstala vězet ve vzduchu. Už i maminka pochopila, že její dítě nepřijalo tu hříčku a děs je nepředstíraný. Že se jedná o tenounký ocásek petržele, ji nijak neuklidnil. Obraz myši s useknutým ocasem byl nepřekonatelný.

Utěšil ji až kousek sladkosti, který jsme si dali ke kávičce. Návštěva se završila a já se smutný rozloučil s oběma dívtkami. Co teď? Snad bych mohl chviličku zateplovat můj nový skládek. Fajne idea, převlekl jsem se a dimeho na zahradu.

Zbývá mi dokončit už jenom strop, ale protože je zešikma, tak je potřeba každý kousek polystyrenu zařezávat. No nimračka. Změřit, slézt dolů po žebři z pódia (to jsem si tam nachystal na práci), uříznout na míru a nahoru po žebři zase až ke stropu. Jednou, dvakrát, třikrát a furt dokola. Tu a tam opravit tu kousek tu jiný a opět nahoru po žebři. Můj letitý hliníkáček je už druh nervní: "Co sem lezeš s rozvázanýma tkaničkama!?" hudruje pokaždé co jej uchopím mužnýma rukama. Vysvětluju mu, že si dávám pozor a nemá mi nadávat. Nedbal a prudil. A zas změřit, slézt dolů po žebři z pódia, uříznout na míru a nahoru po žebři zase až ke stropu. A zas ten jeho repot: "mrčíš jak stará baba odsekávám mu!" Něco s ním budu muset udělat, kdo má jeho nálady snášet? Jsem už znaven a říkám si, že toho nechám. Vypínám topení, pohled mi sklouznul na pistoli s kartuší. Tu nahoře nenechám, ještě si pro ni vlezu a bude to.

Až úplně nahoře asi tak ve třech a půl metrech si přišlápnu tkaničku, svižně poskočím, abych si ji uvolnil a řítím se ztuha na ostrou hranu pódia. Dvě tuny živého masa, rána jak sfiňa, šílená bolest ve stehně, odraz od pódia na uremcaný žebřík a tak až dolů. Bolestí mi vyhrkly slzy. Naštěstí mi neteče krev, to je dobrá zpráva, beru léky na ředění krve, nevím jak bych ji skučící na zemi zastavil. K mobilu se nedostanu, ten zůstal nahoře. Vysoukám se a posadím na balík polystyrenu. Nohy se nemůžu ani dotknout, zlomená naštěstí není.

Můj hliníkáček se obrací na mého strážného anděla: "To je viselec, chápeš to? Tisíckrát jsem mu říkal, zavaž si ty tkaničky a on pitomec neposlechne dobrou radu!" Ještěže tě mám můj drahý anděli, sedíš naproti mně, křídly mi hladíš tváře a utíráš slzy bolesti. Nedbáš na řeči hliníkáčka, jsi tu pro mě, jsi tichý a trpělivý. Jsi se mnou v mé těžké chvíli, jenom ty a já." Chválím si jej a děkuji mu za jeho pomoc. Kdyby tu nebyl nevím, nevím. Moje žena je s kamarádem, Bůh ví, kdy se vrátí. Pomáhá mi na nohy, bolí to jak čert, ale belhám se pomaličku krok sun krok domů, do horké vody s desetitisícem bylin od Justu. Nimesil, Just, horká voda a tvá křídla a laskavý pohled.

Noha sice bolet nepřestává, ale už mi otrnulo. Jsem dole a čekám na mé rodinné štěstí. Volá mi telefonem, abych nelenil a přidal se k partičce okoštovat něco vzorků vína. S bolestí v noze i duši ji vysvětluji, že jsem se stal mrzákem, jsem neschopen chůze. V mžiku je doma, chaňká mě, hladí po tvářích. Její ruce jsou hebké jako křídla andělů. Musel jsem s pravdou ven. "Cože, tys neměl zavázané tkaničky? Ty, který každého prudíš a nedáš, až si je zavážeme? Ty můj Metynku!"

Pak že není na světě krásně. Mám před sebou pár dní pohody, než se noha aspoň trochu zahojí.

A poučení z dnešního dne? Jezte myší ocásky a vy ženy je zavařujte do oharků. A děcka, zavazujte si tkaničky, ať mají naši andělé strážní míň práce.

Metoděj Skřeček -  mistr zvuku z Podluží