Gdyš mám ženu, zmrzačenu.

Tyto řádky sú zapovězený soplifcom do desátej hodiny, robám nadycky, dostál bysem do čunichu a šeckým oslom co nejsú ženatí. Tí soplifci po desátej stejnák spijú nebo sú ták rozjívení, že je to snáď už jedno.

Mosím řéct, že su bezmála štyrycet roků ščasně ženatej, to fakt řéct mosím - že chuapé. Moja drahá roba je zrzka od Davida Škařúpky, rýkáme mu Dejf. Ináč by něla vlasiska bílí jak snich, no istej si tým nejsu, prám šak, že to bude od teho, že je se mnú. Chlapisko su mizerný podužácký. A jakaj tá zrzka je divoká jak šlak, dyš búchne do kadibudky. Sú chvíle, keď sa s ňú dá fcelku múvit, ináč su chuapé podpantofláč. Scu byt honým vyrovnanym a láskyplnym chuapem a dosť sa ně to aji daří. No ále negdy ně také búchnú saze, jak aj neskaj.

Za ty roky su zvyklej na šecko, a su rád, gdyž možu mojej vyhovět. Tož s ňú rád mosim bzgúňat desi v Netálii , fošínky na nohách, oči vygulený jakaj dyž sere kocúr do plef. Šontám sa z kopca a potom aji hore na tym satanovim vynálezi, na kerej mosim gecnút prám včíl prám akorát. Inak ně to smýká po snihu, Taliáni řvú a ně sa chce bečat. Eště že tam majú nejakej ten truňk. Tož ten týdeň sa to dá vydržať, mírno pod vlívem, bývá ně aj veselo.

Nále letos býlo veseuo, no moc sem sa nesmíl. Moja sa dotahla jak dyňovisko, haksňu bolavú, guču u prsika, jak farářuj ornát v pústě. Bolelo ju to, očénka smutný, nále hrála sa na Meresjeva. K dochtorovi šak préj nač, to nic néni Metynku. Ani sem ju nezepsúl, jak ně ji byuo lúto. Chodíu sém kolém něj, hladiu po hláskoch, staral sa o ňu vzorno chlapé. Za dva dni ji otrnúlo a dime ho na tén bílej manžestr. Držeu sem pysk, do sce kam, pomožme mu tam.

A tož zme potóm dojéui dom a ji nezbyuo než zajet k dochtorovi. Létala od čerta k ďáblu a fcelku to byuo dobrý. Enemže ptáčka nenauákáš a babu neudržíš. Létala po baráku jak saň, hadru v rukoch , pěnu od jaru zme néěui šade a smrada po chémii. Co čért nechcéu, liskla sebú do vani, na tú stejnú bouavú ruku. Aji bečet sa jej chcéuo.

Tož sem neskaj zařvau jak lév v manéži, šecko ji zakázau a sám som vařiu a smíčiu. Tož aspoň v kuchyni, ať s teho binca negrcá. Ležeua, a byua honá až do oběéda. Enemže včíl ju chytíu rapl. Ona sce buchtičku ke kafi. Jak je rok dúhej v baráku hovno, nále včíl buchtičku. Copák já umím buchtičku!? Herteple snáď aji tú čínskú sfiňu nejak uklohním, nále buchtičku? Chuapé, kurva sfět, tá ně nasrála. Tož tady šuká po kuchyni a peče buchtičku. Znáte ňa, na babu bych ruku nestahl, ani kfítkem bych žánej nezahróziu, tož nále su tak nasranej, že bych si fak búcheu a myslim si, že by ně každej súd moseu osfobódit. Negdy sa to z babú nedá vydržat.

Šak ona na tej ryti nemóže chvílu vydržat. Mosí furt neco robit, zapuéštit ju jak hada. Eště že máme ten internét, aspoň si vam možu pobečat. Nále buchtička byua jak jeno víno. Jediný co ňa fčíl prám fčíl drží nad vodú je to červený ve skuénce, držte ně pauce chuapé, ať nebuchnu.

Tož sa neposerme a račej sa temu zasmějem, co spolemtrpiteué?

Metoděj Skřeček - mistr zvuku a veselý strup z jihu Jižní Moravy