Chromatic - Moje milovaná světla

Nová pravidla blogu: perex byl zkrácen, takže jsem jej musel překopírovat do textu. Omlouvám se, milým čtenářům.

Do Chromaticu bych nikdy nepřišel, kdybych nemohl pracovat se světlem, barvami, vizuální stránkou a plakáty. Vše co mě tehdy zajímalo, byla představa, jak může dobrá kapela vypadat. Teprve později se k tomu přidalo ostatní, hudba a zvuk. S Jirkou Němečkem jsme se na základní představě jednoznačně shodli. Miloš Kučera nám do této sféry moc nemluvil, i když přiznám, že dost nápadů také přinesl.

První cesta mě vedla do technické knihovny, kde jsem si vyhledal veškeré dostupné normy, týkající se techniky osvětlování a také rozvodů elektrické energie. Začal jsem prací na novém distributoru. Dnes mě mrzí, že nemám fotky. Distributorek obsahoval vše, co bylo třeba, včetně voltmetrů, ampérmetrů a dokonce jsem posháněl i herzmetr na měření frekvence v síti. Krásný měřáček někdy ze třicátých let. Když se mu rozvibrovaly jednotlivé lamely, jedna s největší výchylkou ukazovala 50 Hz, mohl jsem nadšením zářit. Dokonce se to líbilo i děvčatům, ovšemže nechápala co to vlastně je, ale věřte mi, že to bylo krásné. Další potřebnou věcí byl spínací mix pro reflektory. Nejdříve jsem vytvořil stmívač, ale tak vrčel a rušil zvuk, že se nedal použít. Pro nejsilnější reflektory jsem ho tedy nepoužil a stmívače jsem měl pouze do výkonu 500W, kde jsem do obvodů mohl vřadit odrušovací cívku. Spínací pult byl krásně polepený koženkou, spínací klapky jsem použil z vypínačů na světla, do kterých jsem umě vřadil gumičku na vracení vypínače do původní polohy. V každém vypínači byla vlepená malá LED dioda, která signalizovala funkčnost spínané cesty. Systémem přepínačů jsem vytvořil možnost seskupovat jednotlivé sady reflektorů. Protože jsme hráli na zábavách a chtěli jsme, aby bylo v sále zhasnuto, vyrobil jsem jednoduchou barevnou hudbu, pro reflektory do diváků. I zde, ale byla možnost zapnout reflektory natrvalo. Kvůli velké zátěži jsem reflektory do diváků zhotovil z reflektorů do motocyklu Java 500 a sklo na reflektorech jsem zabarvil.

Použil jsem potravinářskou barvu, která vydržela  tepelné zatížení, bez vypalování. Pro tato světla jsem si pořídil velké trafo o výkonu 1,5kW a umístil jsem ho do distributoru. Po pilné práci jsem ukázal svoje úspěchy Jirkovi. Chodil kolem nových výrobků, prohlížel je kolem dokola, kroutil hlavou a nakonec řekl: „Je to všechno strašně pěkné, ale nesvítí to! Věř mně, že LEDky na pultu a kontrolky na voltmetrech lidi nijak neoslní! Hlavně potřebuješ reflektory a světelného hada a maják, to dnes letí!“ Hrozně mě naštval, copak jsem pako, abych si nezajistil výrobu reflektorů? Dožral mě a chytli jsme se, co to dalo. Hlavně světelného hada jsem nechtěl, copak jsme kolotočáři, zuřil jsem. Do všeho se nakonec vložil Milda, dal za pravdu jak mě, ale taky Jirkovi: „Meťas máš pravdu, ale každá kapela má hada a bez něj bychom vypadali jak trubky.“ Ještě pár dnů jsem se symbolicky bránil, abych neztratil tvář. Bylo mi jasné, že musím ustoupit, had je had.

Elektroniku jsem měl hotovou do týdne i se sháněním součástek, horší byly žárovečky. Myslím si, že se ve skladu na spojích divili jak to, že se jim jejich obrovská zásoba tak ztenčila. Naletované žárovičky na kabely jsem vsunul do průhledné barevné hadice a bylo to. Kolotoč hadr, vždycky jsem milého hada umísťoval na PAčko, je tady nejlíp vidět lhal jsem Jirkovi.  Občas si ale vydupal, že jsem jej musel dát na bicí, ale při první příležitosti jsem ho zas „lupl“ na PAčko. „Víš Jirko, on tam není pořádně vidět.“ Jiří sice moc nevěřil, ale často i on ustupoval mým představám.

Reflektorů jsme měli několik druhů, samozřejmě halogeny. To byla tehdy děsná móda, každý chtěl halogeny. Já jsem zvolil 75W halogen pro filmařské účely, který měl obrovskou svítivost. Po zařazení barevného filtru byl světelný výkon takový, že se do něj muzikanti nemohli dívat, jinak oslepli.  Měl sice drobnou vadu, svítil jenom 100hodin, ale jinak byl skvělý. Základní světla jsem měl postaveny na klasických žárovkách 500W, které byly umístěny v zahloubených vanách, takže byly mírně směrové. Mojí láskou ale byly posháněné divadelní reflektory se žárovkou 1000W, které tvořily kužely.

Měl jsem i několik specielních reflektorů na promítání diapozitivů.

Dnes už neznámým problémem bylo shánění žárovek. To si neumíte představit, jaký byl problém sehnat žárovku do reflektoru. Kdybych vylil víno, které jsem vozil za kamarády na výměnu za žárovky, nestačila by menší řeka. Stejné to bylo s filtry do reflektorů. Naštěstí i toto uměli kamarádi sehnat. Skleněné filtry k reflektorům jsem měl v pečlivě polstrovaném kufříku. Když jsem osazoval reflektory filtry, chodili za mnou kluci z kapely a kontrolovali. Mám totiž porušený barvocit a tak vidím špatně některé kombinace barev. „Jak víš, který filtr tam dáváš, když jsi barvoslepý?“ divili se. „Pánové, mám pamatováka, vím na které pozici je v kufru, který filtr!“ Jenže, kluci mě zkoušeli. Občas se stalo, že jsem viděl někoho z kapely, jak přehazuje filtry v kufru. Ale světla byla opět osazena jak v projektu scény. „Hoši, kázal jsem o přestávce. Když si chcete hrát na záškodníka, ověřte si, že vás nevidím!“ Nikdy přesně nepochopili, jestli barvy vidím nebo jsem barvoslepý úplně. A když  si Jenda jednou trochu poškodil zvukovod v uchu, pasovali jsme se na nejlepší team na světě. „Hoši jsme nejlepší team, žádná kapela na světě nemá barvoslepého osvětlovače a hluchého zvukaře!“

Nedílnou součástí tehdejší show byla mlha. Ještě dnes mám v garáži hliníkový kotel na 250 litrů vody s elektrickým ohříváním. Jenom nanosit té vody, byla práce jak pro koně. Pak ji ohřát na 75°C a pak už se mohl aplikovat tuhý CO₂ – suchý led, který jsme kupovali v brněnských mrazírnách. To vám byla krása, když se kapela ztratila v mlze a byly vidět jenom kužely světel. Dnes je to k smíchu, jenže taková byla doba. Tento způsob výroby mlhy se našemu milému Mirkovi Muchovi, který vozil kapelu, zdál nesmyslný. Že je to zbytečně moc vody a vůbec. Oponoval jsem chemií a rovnicemi o teplotě a podobně, ale byl hluchý jako tetřev. Na další zábavu přinesl malý zavařovací hrnec, z něhož se ježily dva naletované výduchy na mlhu. „Mirku ta mlha bude děsně horká a voda ti za chvilku vychladne a nebude to k použití“ tvrdil jsem. Podíval se na mě jako na vola. Hudba hrála, tehdy bubnoval Jirka Zonyga dnes slavný zpěvák. Stál jsem za světelným pultem a najednou mlha. Jirka viditelně znejistěl a začal se chovat podivně. Najednou vyskočil a řval jak na lesy a že má hlas jak zvon, to mi věřte. „Běž s mlhou do pr…., opařil jsi mně nohu!“ skákal na podiu a kopal do všeho, co bylo v blízkosti. Od té doby jsme opět používali můj systém, sice hodně vody, ale mlha nepálila a valila se z jedné kostky suchého ledu přes dvě písničky.

Nemůžeme zapomenout ani na scénu. To byla moje láska, žádná kapela tehdy nic neřešila. Přišlo se v riflích, zapojil se aparát a hrálo se. Sem tam někdo se snažil o světla. Od samého začátku jsme měli představu, jak bude vypadat scéna. Jirka si taky potrpěl na pořádné oblečení a také vymýšlel různé ptákovinky. Vypouštění balónků a balonů byla vždycky hrozná sranda, lidi řádili jak utržení z řetězu.

Minimum na scéně byl systém průhledných závěsů, které se nasvěcovali barevnými reflektory. Občas se mi podařilo vnutit i promítnutí nějakého diapozitivu. Jedním slovem, snažili jsme se, aby vystoupení tvořilo jeden celek, hudba, světla i scéna.

Mohu s hrdostí prohlásit, že se nám to dařilo.

Dnes už bez dotazu, prostě příště čtěte dál. Nesmím zapomenout na muzikanty a lidi kolem!

Metoděj Skřeček - mistr zvuku

První Země s.r.o.

Sokolská 474/4

69145 Podivín

http://www.dobre-ozvuceni.cz