Cesta s liškou ochočenou aneb pamflet o lásce

Moje žena je liška, ne že ne a jak je v manželství dobrým zvykem ochočila si mě. Obosorila by byl výraz vhodnější, ale nejsem si jist, jak by na takové výrazy reagovaly ctěné čtenářky. 

A obosorila mě tak, že s ní ač jsem nejraději  v teple za krbem, rád cestuji za kamarády i za sportem.

Nadešel čas jarních lýžovaček, pročež jsem se stal průvodcem mojí milované na každoroční lyžnický sabbat do Itálie. Letos se mnou dobře vypekla, měl jsem již letitou bundičku, která odcházela do věčných lovišť, a tak jsem se nechal zatáhnout do zcela nevinně vypadající pasti. Na mou úctyhodnou postavu zelenomodře štrávkovaná kostičkovaná bunda byla jediným řešením. Nic jiného neobleču tak co. Budu štramák a krasavec, mým půvabným zjevem budu kompenzovat nedostatky lýžařského umění. Neladnosti mých pohybů na sjezdovce nahradím luzným zjevem, takže vcelku budu působit na mé okolí kladně. Tedy doufám, alespoň mě o tom moje žena v obchodě ubezpečuje. Dochází mi, že můj pohyb po svahu bez ochranné helmy, není pro každoročně stále nezkušenějšího lýžaře jako já zárukou pevného zdraví. No jo, takže i helmu. Slunce mého života ochotně přitakává a nabízí i rukavice. V okamžiku, kdy jsem dosedl na sedadlo auta mi cvaklo, takto bohatě vybaven se nebudu moci na nic vymlouvat a budu muset následovat moje štěstí i na nevlídný svah hrůz.

Po cestě stále doufám v dobrotu přírody, třeba tam bude pršet nebo mi ukradou Dušanovi lýže nebo se stane nějaký zázrak. Třeba budu muset nutně něco dodělat do práce. Třeba ochořím a ulehnu do doupěte. Nebo si zlomím nohu nebo ruku a budu mít svatý pokoj od nenáviděného sněnu a italského zářícího Slunce. Možná, možná to bude všechno jinak.

Asi se vám zdá, že na život s mojí drahou žehrám, ale to se mýlíte. Jenom a prostě nemám rád Slunce, sníh a zimní sporty.

Už budem spolu na vždycky

hledat houby magický

má dobrá ženo,

bylo to jenom na chvíli

teď v mojí starý košili

nosíš mí jméno,

a já ti slíbil mnohem víc

a neměl vůbec nic...... (citace, ále vždyť víte koho)

Jak tak sním o zázracích dochází mi, že jeden krásný zažívám. Moji ženu jsem poznal jako bezejmennou dívku sedící na bedně v chodbě průmyslovky. Brousil jsem za její spolužačkou a na ni ani nepomyslel. Nicméně se mi vryla do paměti, nosila přes prsa křížem kšandy. No to se prostě zapomenout nedá. Za pár let nastoupila na středisko geodézie, kde jsem lidu a socializmu sloužil i já. Pamatuji si na její neuměle utajovaný smích, když slyšela moje příjmení. Ani nevím jak se to stalo, ale stali se z nás přátelé. Ona jezdila každý týden tancovat do slováckého krúžku do Brna a já jezdil s ní tehdy za jinými zájmy, pánové mi jistě rozumí. Zažívali jsme spolu spoustu krásných chvil, chodili jsme pouštět tenisové balónky na svobodu, stáli jsme na mostě nad Dyjí a pozorovali, jak se noří do vody a mizí nám v dálce. Přemýšleli jsme jaký život budou prožívat a zda se jim neočekávaná svoboda zalíbila. Postupně mi docházelo, že to pihovatý Barče není jenom kamarádka, ale že se mi zarůstá pod kůži. Jednoho dne jsem se probudil s hrůzou v očích. Uvědomil jsem si, že když se nestane mojí, ženou, nic už pro mě nebude mít smysl. Cesty do slováckého krúžku najednou končili u mého kamaráda a nakonec se slovácký krúžek přetransformoval v lásky plné večery už bez lidového křepčení. A netrvalo to dlouho a začala nosit moje dříve tak vysmívané příjmení a taky naši první dceru Karolínku. Připadá vám, že jsem to vzal hopem, omyl popisuji to tak zdlouhavě. Ve skutečnosti to bylo mnohem rychlejší. Obosorila tě slyším ctěné čtenářky, jo jóóó a víte jak krásně? Ani jsem spolu nestačili chodit a už jsme byli svoji.

Už je to nejmíň dvě stě let

to ještě placatej byl svět

a mi se trochu báli,

že nejdou srazit postele,

že bude krátká neděle

a jednou nás to spálí. (citace, ne nenapíšu koho cituji... )

Strach z toho, že nepůjdou srazit postele zažíváme pořád. Služebně jezdíme po vlastech českých i moravských a ne v každém hotelu jsou volné pokoje s manželkou postelí. To potom hrkáme s nábytkem, abychom mohli spát spolu. Máme rodinnou firmu a jsme od rána do večera spolu. Jenom mých zvukařských eskapád se pokaždé slunce mého života neúčastní. "To je holky taková nuda!" slýchávám její popis mé zvukařské práce. "Eště tak to chystání a potom dyž to balíme, to ide, ale ty hodiny mezi! On je do teho celej zažranej a nechce se se mnú o ničem bavit!" No jo já to chápu, ale takové hloupůstky nás v našem věku nespálí. Jsme spolu rádi a je to na nás vidět. Před časem jsme byli ve společnosti mladých asi třicetiletých. Každý si na tu svoji nebo svého stěžoval, až jsem neodolal a jal se jim oponovat, že vztah muže a ženy nemusí být otravný, nudný, protivný a vůbec. "Tobě se to mluví ty si ještě zamilovanej, jak jste spolu dlouho, tak půl roku typuju." Pronesl jeden ze zúčastněných. Oba jsme se smáli, že jsme spolu třicet let nemohl nikdo z nich pochopit.

Obosorila tě, slyším ctěné čtenáře, no ano a věřte, že i já jí uhranul. Když jsem si ji bral, byl jsem štíhlý jak bříza, dnes si se slonem nezadám. Jak by mě mohla milovat, nebýt uhranutá?

Pozorný čtenář si jistě všímá skutečnosti, že se jaksi mimoděk vyhýbám hlavnímu tématu - letošní cestě za sportem. Můj pan profesor Kala, který se do mě a mých spolužáků snažil natlouci něco znalostí, by byl z toho smutný. Utíkat od zvoleného tématu, to je prohřešek hodný čtyřky ze slohu. Promiňte mi pane profesore i drazí čtenáři, ale Slunce sníh a sporty opravdu rád nemám. Psát o mé milované je příjemnější, zvlášť když je na svahu s naší nejmladší dcerou a já si mohu v klidu a pohodě psát svoje blogy - heč, ono totiž sláva Bohu prší a já se mám na co vymluvit. Mohu poslouchat Kabáti, pracovat si a dělat kde mě co napadne.

Letos jsme nejeli na noc, ač to mám rád. Když jsem chtěl namontovat rakev na střechu zjistil jsem, že nemám příčníky na Octávěnku. Buď jsem je někde založil nebo jsem je někomu půjčil, Bůh ví. Protože jsme jeli ve třech, museli jsme vyrazit až ráno. Ale cesta byla příjemná, řídilo se mi dobře. Dokonce jsem nezapomněl ani kameru obskuru značky Canon, takže můžu fotit. Jsme opět na starém místě, kam jezdíme už roky. A jezdíme sem s partou asi čtyřiceti lidí, počítajíce v to i setru mojí drahé a její rodinu. Jediné co mi na tomto místě vadí je, že tu už několik let není v místě našeho ubytování sníh. Lebedím si v posteli s výhledem na starý hrádek, kdyby ještě bylo napadeno, o jojoj oč lepší by byl výhled z tepla do zimy.

Právě přestalo pršet a tak musím ač nerad za Sluncem mého života, za mojí dcerou a za mými přáteli na svah. Ne nebojte se o mě, dám si nějaké to decko a budu si užívat v hospůdce na svahu. Dolů k autu se už nějak splácám.

Z mojí milé Itálie Vás zdraví Váš mistr zvuku z Podluží -  Metoděj