BBC
Ač byly české volby do EP dozajista zajímavou událostí a hlavně demonstrací toho, do jaké míry jde ideově vyprázdnit předvolební kampaň, ale hlavně toho, že evropský rozměr politiky občany vůbec nezajímá, a v blízké budoucnosti pochybuji, že zajímat bude. V předcházejících dnech proběhly další volby, z mého pohledu daleko více zajímavé a to volby v Libanonu. Svět vždycky byl a předpokládam že vždycky bude formován konflikty, a to že dospívá do stádia Kantovského věčného míru je pouze labutí píseň humanismu, pacifismu a podobných utopických idealistických směrů. Situace na Blízkém východě je v poslední době konfliktní dostatečně, konflikt v Gaze, Íránský jaderný program a nastávající prezidentské volby, stejně tak jako parlamentní volby v Libanonu, které mohly znamenat posílení radikálního hnutí Hezballah, považované Spojenými státy za teroristické. Tento region má tedy obrovský vliv na formování globální politiky, hlavně jako místo střetu více kultur, více pohledů na svět a hlavně mnoha rozdílných názorů.
Vývoj okolo Hezballahu ukazuje trend poslední doby u podobných organizací, tedy značnou politizaci, jakési umírněné křídlo, které se snaží získávat podporu „legálními způsoby“ a tak působit na širší potencionální spektrum voličů, stejně jako tomu je u Hammasu v Gaze. Tento jev je dozajisté nebezpečný – pomáhá do jisté míry v legitimizaci strany, pomáhá se dostat k moci ale se zároveň se nevzdávají ani ozbrojené složky a tak vzniká jakýsi hybridní model zahrnující legální i ilegální složky, které sice operují pod jednotnou „značkou.“ Jak však zmiňuje jeden z členů Hezballahu: „Máme sice dvě ruce, které ale patří jednomu tělu. Neexistuje nic jako vojenské a politické křídlo, jsme všichni součástí jednotného odporu.“
V Libanonském případě se na výsledky voleb čekalo s napětím, protože do jisté míry mohou ukázat budoucí vývoj na Blízkém východě, potažmo hlavně v Íránských volbách, které se konají již 12. června. I zde, stejně jako v Libanonu, se utkají umírnění prozápadní kandidáti, podporovaní hlavně Spojenými státy s protizápadní koalicí, kterou zde tvoří zmiňovaný Hezballah a v Íránu je tomu současný prezident M. Ahmadinejad, který spolu se Sýrií právě zmiňované libanonské hnutí plně podporuje. Jde tak o střet radikalismu proti umírněnější cestě, akceptující západní podporu výměnou za méně konfrontační a konfliktní politiku.
Západní podpora mohla být jedním z důvodů úspěchu, jelikož Spojené státy stále jak již bylo zmiňováno považují Hezballah za teroristickou organizaci a v případě úspěchu pohrozily ukončením materiální pomoci. V tu chvíli navíc panovaly i obavy z izolace, podobné té, kterou si „užívá“ Hammas a obecně celé pásmo Gazy. Volby skončily pro některé překvapivým vítězstvím prozápadní koalice. To ale stojí na slabém základu - jak je v této oblasti tradicí nic není příliš jisté, což může demonstrovat nedávný vývoj - vražda ministerského předsedy Rafika Haririho, násilnosti v Libanonu v roce 2008 po prezidentských volbách a následná vleklá politická krize, která vyústila vládou národní shody. Nelze tedy vyvozovat jasné závěry typu „vyhráli proto bude lépe“ ale určitě lze prohlásit, že vítězství nad Hezballahem je krokem vpřed, hlavně pro zemi samotnou.
Obamova výzva z minulého týdne, zmiňující snahu o sblížení západního a islámského světa má předznamenat budoucí linii americké zahraniční politiky. Raději bude hovořit s Íránem a Sýrií než je konfrontovat, naprosté preferování „soft power“ před tvrdší složkou. Nakolik jde o ideální postup, nakolik budou zěmě opravdu ochotné kooperovat výměnou za ekonomickou pomoc, za diplomatické záruky a podobně ukáže až čas. Pokud chceme hovořit o momentálním efektu tohoto prohlášení tak se pro strany protizápadní stává mírně obtížnějším démonizovat svého protivníka – Ameriku. Když nebudou Spojené státy pevně tlačit na opozici, požadujíce odzbrojení Hezballahu, je poté těžší argumentovat způsobem, že se snaží sebrat zbraně aby mohli následně zaútočit. Základem je to, že tyto strany jsou pevně založeny na nacionalistickém cítění a tak vyvolávání strachu je pro ně častou strategií, pomocí které se snaží burcovat vlastní voliče k jednotnému postupu proti těmto „tyranům.“ Je tomu tak i u Ahmadinejada, kterému právě v tuto chvíli nehraje Obamův postup do karet a tak se ho snaží bagatelizovat co mu to jeho rétorické síly dovolí.
Západ tedy doufá, že Libanonský výsledek je předznamenáním toho Íránského. V tom případě by se Obamovi hned lépe dýchalo, jelikož by se pomyslně mohl přiblížit k jednomu ze svých cílu, který sdílí s většinou finalistek soutěží miss a tím je celosvětový mír. Uvidíme, jak dopadnou nadcházející volby a co budou znamenat pro situaci v regionu. Úplné uklidnění situace je podle mě ale pouhá utopie.
